Článek
Sešli jsme se zase u našeho stolu v hospůdce U Matějíčků. Já, Jirka, Lexa, Michal a Karel.
Karel už tam byl. Seděl s hlavou v dlaních a před sebou měl nedopité pivo.
„Co je?“ zeptal se Jirka.
Karel zvedl hlavu.
„Zase jsem nalítl, chlapi.“
Podívali jsme se na sebe.
Karla známe. Pořád hledá ženu pro život. Jenže tu pravou pořád ne a ne najít. A když už se někdo objeví, většinou v tom umí udělat takový zmatek, že je z toho nakonec další historka pro náš stůl.
Radíme mu. Vysvětlujeme. Občas ho i varujeme.
„Tak povídej,“ řekl Michal.
Karel si lokl piva.
„Byl jsem v září na Dočesné v Žatci. Však víte, slavnosti chmele.“
„A tam jsem potkal Janu.“
„Krásnou ženskou. Fakt krásnou. Bylo jí šestatřicet.“
Začal nám vyprávět, jak si dávali u stánků pivo, procházeli všechna náměstí, poslouchali kapely a povídali si. Večer skončili v Blacksmith Baru, kde si spolu zazpívali i zatancovali.
„Snad jsi za ni všechno neplatil?“ zeptal jsem se.
Karel se na mě podíval, jako bych se ptal na něco úplně samozřejmého.
„Samozřejmě že jo.“
„Pivo, jídlo, všechno?“
„No jasně. Vždyť jsem byl rád, že jsem ji potkal.“
Seděli, povídali si a najednou bylo ráno.
Karel bydlel v hotelu Zlatý Anděl na náměstí, takže Jana nakonec šla s ním.
„Chlapi, já se do ní zamiloval,“ řekl.
Samozřejmě.
Vyměnili si telefonní čísla a domluvili se, že se za týden sejdou v Praze.
„Odjížděl jsem úplně dojatej. Říkal jsem si, že tentokrát jsem ji konečně našel. Tu pravou. Ženu pro život.“
Podívali jsme se na sebe, ale nikdo nic neřekl.
Za týden Jana opravdu přijela do Prahy autem.
Karel ji vzal na oběd a potom do cukrárny a na procházku Prahou. Vyprávěl nám, jak to bylo krásné. Jak si povídali, smáli se, objímali se, hladili a občas se políbili.
Na Karlově mostě ji vzal za ruku.
Zastavili se u sochy svatého Jana Nepomuckého a společně pohladili bronzové reliéfy na jejím podstavci.
Karel se na Janu podíval a řekl:
„To proto, aby ses podle legendy zase brzy ke mně do Prahy vrátila, Jani.“
Pak ji doprovodil k autu.
Dlouho jí mával.
A byl přesvědčený, že začíná něco velkého.
Jenže večer zazvonil telefon.
Karel se podíval na displej.
Jana.
Zvedl to.
Ale ozval se mužský hlas:
„Tak a dost! Ještě si to s tebou vyřídím! Na moji manželku zapomeň!“
Karel prý chvíli jen držel telefon u ucha.
Pak zavěsil.
Celou noc nespal.
Druhý den ráno mu přišla SMS od Jany. Napsala mu, že je prozradil známý ze Žatce, který znal ji i jejího manžela a viděl je spolu na Karlově mostě.
„Takže,“ řekl Jirka, „Jana byla vdaná?“
Karel přikývl.
„Jo.“
„A ty jsi o tom nevěděl?“
„Nevěděl.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Karel zvedl hlavu a řekl:
„Ale chlapi… ona mi fakt nepřipadala jako vdaná.“
Lexa se rozesmál první.
A bylo nám jasné, že Karel se nepoučí ani tentokrát.
