Článek
Žijeme v době, která hlasitě prohlašuje, že vzhled není důležitý. A přitom jsme mu nikdy nevěnovali tolik pozornosti.
Fotografie na sociálních sítích procházejí filtry. Profesní portréty vypadají jako obálky magazínů. Na seznamkách rozhodujeme o přitažlivosti během několika sekund podle jediné fotografie. Krása, mládí a tělesná přitažlivost jsou rychlé signály v přetíženém sociálním prostoru moderního světa. Vypadat „autenticky a přirozeně“ stojí hodně času, peněz — a někdy i bolesti.
A čím víc svobody máme, tím víc jako by záleželo na kráse.
Ten paradox vidíme všude. V časopise, který propaguje body positivity — a vzápětí prodává krém na vrásky. Na pracovišti i u přijímacích pohovorů, kde se o fyzickém vzhledu nesmí mluvit — ale každý ví, že na něm záleží.
Zvětšování rtů, úpravy prsou a hýždí patří dnes mezi nejrychleji rostoucí kategorie estetických zákroků. Průměrná pětačtyřicetiletá britská žena od svých šestnácti let držela podle průzkumů jedenašedesát diet. Mladé ženy jsou se svým tělem méně spokojené než jejich matky nebo babičky.
A přitom jsou svobodnější, vzdělanější a ekonomicky silnější než kdykoli v historii. Něco tady nesedí. Ale co přesně?
Wolfová měla pravdu. Ale jen napůl
Když v roce 1990 vyšel bestseller Mýtus krásy od Naomi Wolfové, zasáhl citlivé místo. Mnoho žen v knize poznalo svůj každodenní neklid — neustálé hodnocení, tlak, únavu z nedosažitelného ideálu.
Někdejší feministická ikona tento rozpor formulovala přiléhavě:
„Čím více právních a materiálních překážek ženy překonaly, tím přísněji, silněji a krutěji na nás doléhají obrazy ženské krásy.“
To je správné pozorování. Rozpor skutečně existuje — a autorka ho vycítila přesně. Problém je v odpovědi na otázku „proč“.
Wolfová našla viníka: muže a jejich kolektivní zájem udržet ženy v nejistotě a poslušnosti prostřednictvím nedosažitelného ideálu. „Patriarchální spiknutí“. Diety označila za „nejmocnější politické sedativum v historii žen“ — nástroj, jak ženy udržet v nejistotě a poslušnosti.
Krása je v tomto pohledu kulturní výmysl. Umělý nástroj kontroly.
Krása jako sdílená radost. Opravdu?
Z této logiky pak plyne i řešení. Ženy mají přestat mezi sebou soutěžit. Krásu předefinujeme z konkurenční zbraně na sdílenou radost mezi ženami. Wolfová věří, že:
„Krása jiných žen nás nebude ohrožovat ani urážet, ale přinese nám radost a budeme jí vzdávat hold.“
A dodává:
„Na radosti je krásné to, že o nic nejde. Jen co začnete hrát o nějakou cenu, ať už jakoukoli, zábava se stává válečnou hrou nebo nuceným hazardem.“
Je to morálně přitažlivý příběh. Jasní viníci. Jasné oběti. Jasné řešení. Jenže právě tady se příběh láme. Protože data ukazují něco jiného.
Kde spiknutí selhává
Studie napříč kulturami ukazují něco nepohodlného. Nejintenzivnější tlak na krásu nevychází od mužů. Velká část vzniká v ženské soutěži — a je nejostřejší tam, kde je soutěž o partnery, zdroje a sociální postavení. Jinak řečeno, tam, kde jsou nejvyšší sázky. Ne tam, kde „o nic nejde“.
Nejvíc soutěží mladé ženy z rodin s vysokým statusem, nikoli ty z nižších společenských tříd. A objevuje se ještě jeden paradox.
Čím víc je kultura individualistická a emancipovaná, tím větší roli hraje fyzická atraktivita — při výběru partnera i při sociálním hodnocení.
Výzkum prováděný s čínskými studenty žijícími v Kanadě ukázal zajímavý efekt. Studenti, kteří zůstali více propojeni s kolektivistickou čínskou komunitou, podléhali méně stereotypům založeným na vzhledu. Ti, kteří se více zapojili do individualistické západní kultury, podléhali těmto stereotypům výrazněji.
Ne kvůli útlaku. Kvůli silnější konkurenci. Jinými slovy: svoboda moc krásy neoslabuje. Zesiluje ji.
Americká feministka Camille Paglia na knihu Mýtus krásy krátce po jejím vydání reagovala ostře:
„Krása je podle Naomi Wolfové heterosexistické spiknutí mužů, kteří chtějí držet feministky zpátky — a všechny tyhle bláboly, co se říkají. Wolfová je plná paranoidních představ o světě.“
Paglia je záměrně drsná. Ale pod tou drsností je věcné jádro. Celý paradox má totiž překvapivě jednoduché vysvětlení:
Konkurence mezi ženami je starší než jakýkoli patriarchát
To je základ. Ale proč je dnes tak silná — silnější než kdy dřív? Protože tenhle základ dnes působí v jiném prostředí.
Představte si signál, který je vidět na první pohled, mozek ho přečte během vteřiny a nedá se regulovat žádným zákonem. Co se s takovým signálem stane v prostředí svobodné soutěže?
Začne se zesilovat. Bez spiknutí. Bez plánu. Bez úmyslu. Je to mechanismus bez viníka. Právě proto, že funguje. Krása je přesně takový signál. Je to zkratka — komprimovaná informace, kterou mozek čte rychleji než jakékoli CV.
V malé prehistorické skupině, kde jste znali každého osobně, měla své mantinely. Ve světě neosobní soutěže, kde o druhém nevíte téměř nic spolehlivého — na seznamkách, na trhu práce, na sociálních sítích — se stává jedním z nejrychlejších a nejsilnějších signálů, které máme k dispozici.
Proto čím víc svobody, tím víc záleží na kráse. Ne proto, že by ji muži kolektivně vymysleli, aby ženy zotročili. Ale proto, že v prostředí vysoké svobody, vysoké konkurence a vysoké viditelnosti funguje jako zesilovač rozdílů.
A zesilovače nemají morálku. Prostě zesilují.
Wolfová správně popsala, co vidí. Jen si vysvětlila spiknutím to, co je ve skutečnosti neosobní mechanismus. A to je podstatný rozdíl. Protože spiknutí lze odhalit a překazit. Mechanismus ne.
Dá se ale pochopit. A když rozumíme mechanismu, přestaneme hledat přímé viníky tam, kde žádní nejsou.
Čím svobodnější je společnost, tím větší roli hrají signály, které nelze regulovat — a krása je jedním z nejsilnějších.
Zbývá ale otázka, která se každého z nás dotýká osobně: Proč na kráse záleží tak moc? Proč ten tlak cítíme — i když víme, že bychom neměli?
To, co z něj dělá tak silnou — a někdy až nesnesitelnou — sílu, není jen jeho biologický základ. Je to prostředí, ve kterém funguje.
Moderní svět neoslabuje naše instinkty. Někdy naopak odstraňuje jejich brzdy. Kultura naše sklony nepotlačuje. Zesiluje je. Ne záměrně. Ne krutě. Prostě proto, že tak funguje.
A právě proto nestačí dobrá vůle ani hezká slova. Wolfová chtěla ten tlak oslabit apelem na solidaritu. Pětatřicet let poté je ale tlak na vzhled větší než kdy dřív.
Jako mechanismus, který nemá úmysl — a přesto má důsledky.
Proč ho nedokážeme zastavit — a co to znamená pro nás — o tom příště.
Tento text je druhým ze série o tom, co se stane, když se dávné lidské instinkty potkají s moderním světem. První text — o Tinbergenově vejci a supernormálních stimulech — najdete zde.
Zdroje:
Wolf, Naomi: The Beauty Myth. 1990. Chatto & Windus.
Paglia, Camille: Crisis in the American Universities. MIT Lecture, 19.9.1991. Překlad úryvku: Ladislav Nagy.
HuffPost UK (20. 3. 2012): „The average 45-year-old woman has been on 61 diets since the age of 16, according to a new survey.“
