Článek
Jednoho zimního dne, před mnoha lety, jsme jeli na obchodní jednání do Ústí nad Labem. Cestou jsme projížděli obcí Malé Žernoseky, kde jsme ve vinařských závodech měli obchodního parnera. Šéf doporučil vinaře navštívit. V duchu jsme se těšili, že bychom mohli „koštnout“ zdejšího výborného vína. Sklepmistr nás provedl celým závodem a v poslední reprezentační místnosti se s námi rozloučil se slovy: „Bohužel vám pánové nemohu nabídnout ochutnání našeho vína, protože jsme dnes do sudů přidávali síru.“ Tak nám zašla chuť a šéf prohlásil, že tento sklep bude navždy prokletý.
Asi po deseti letech jsme jeli stejnou cestou, kdy z původních účastníků byl jsem ve voze já a šofér, ale již nový šéf a kolega. Při projíždění Malými Žernosekami šéf doporučil zastavit a zajít do sklepa. Upozorňoval jsem, že sklep byl proklet starým šéfem. Nic nepomohlo, chuť na „košt“ byla veliká. Po prohlídce sklepa nás sklepmistr s politováním propustil, že víno nemůžeme ochutnat, neboť sudy obsahují síru. Nasedli jsme tedy smutně do auta a jenom šofér se usmíval a ukázal nám štyři „pistole“ červeného, byl hrdý, že si víno „zapůjčil“ na dvoře závodu na věčnou oplátku. Lahvinky jsme uložili za opěradlo zadního sedadla a pokračovali v cestě na další jednání. Po kratší době jízdy jsme šli na obchodní návštěvu v Litoměřicích. Asi po hodině jsme se vrátili k autu, kde byl celý interiér zalit červeným vínem. Všechny čtyři pistole VYBUCHLY, a tak jsme se žernoseckého nenapili. Tak se splnilo prokletí našeho bývalého šéfa, který se na nás už díval z nebeských oblaků. Nejvíce byl za drobnou krádež potrestán šofér, který několik dnů potom čistil interiér auta.
Na tuto příhodu vzpomínám vždy při cestách do Ústí n.L. a v Malých Žernosekách překračuji povolenou rychlost přidáním plynu.
