Článek
Bylo nebylo jedno vzdálené království a v něm princezna. Říkejme jí třeba Kačka. Princezna v té zemi nevládla, držela však různé úřady a prebendy, k nimž jí dopomohli její strýčkové. Nebyli to však hodní strýčkové a proto ani princezna neuměla být hodná. Zlobila se na lid té země, že jí nechce dovolit, aby mu vládla. Zlobila se na celou zemi, že ji nutí dodržovat pravidla - říkalo se jim zákony - ačkoli toužila chovat se, jak se jí zlíbí. A zlobila se na celý svět, že ji nikdo nemá rád. Nebyl totiž, kdo by ji naučil laskavosti a dobrotě srdce. Proto měla hádavou a svárlivou povahu, mluvila obyčejně jen o sobě, takže s ní nikdo nevydržel. Na královské plesy již už dávno nezvali. A přestože žila v paláci, měla zlatý kočár tažený ušlechtilými koňmi a služebnictvo, záviděla ostatním - vlastně ani nevěděla, co. Snila o starých časech, kdy království řídili její strýčkové a prastrýčkové, drželi lid v poslušnosti a dělali si, co chtěli. Přála si, aby se ty staré zlaté časy vrátily. Ale jak to zařídit?
V té zemi žil také mocný a bohatý kupec. Jmenoval se Starý Šizuňk. Nabyl velikého majetku podloudnými obchody a prodejem šizeného zboží. Aby se uchránil před spravedlností, hleděl si získat přízeň davů. Rozdával lidem koláče, chleba, klobásy a pivo. A mnoho lidí ho za to mělo rádo. Kačka také chtěla, aby ji lid miloval. Obrátila se proto o pomoc k Starému Šizuňkovi.
„Musíš lidem říkat jen to, co chtějí slyšet“, radil Starý Šizuňk. „A hlavně hodně slibovat.“
„Slibovat co?“
„No přece všechno, po čem lidé touží. Jen to nesmíš přehnat. Tvoji prastrýcové slibovali pečená kuřata létající do huby a ráj na zemi a lidé jim pak přestali věřit.“
„Ale všechny sliby přece nemůžu splnit!“
„Jasně, že nemůžeš. Já taky ne, a co! Koho to zajímá? Lidi jenom chtějí slyšet, že jim dáš, co si přejí“.
A tak to princezna zkoušela. Slibovala, až se jí od pusy prášilo. A k tomu očerňovala, jak nejvíc mohla, radu starších, která zemi dočasně spravovala. Přes všechny lákavé sliby princezně naslouchali jen lidé s podobnou povahou - svárliví a závistiví, nebo lidé s nešťastným osudem, kteří nepoznali lásku a dobrotivost srdce.
Starý Šizuňk neradil princezně jen tak, pro nic za nic. Čekal, že v ní najde vděčnou pomocnici, která by mu jednou mohla pomoci ovládnout království. Kačka ale byla mazanější, než si myslel. Nechtěla se spoléhat jen na nějakého neurozeného kupčíka, i kdyby byl sebebohatší. Jeden z jejích strýců jí poradil vyhledat ještě mocnější oporu. Ačkoli milý strýček byl jen obyčejný zeman, sloužil kdysi velkému carovi z ledové říše. Car přece zmůže všechno! Když se mu princezna dost zavděčí, proč by jí nedal, oč ho požádá? A tak se Kačka vydala daleko na sever do ledového carova paláce.
„Budeš-li mi věrně sloužit“, děl car sedě na vysokém trůnu, „splním ti tvé přání.“
„A co mám udělat?“, zajímala se pokorně Kačka.
„Předně musíš lidi naplnit zlobou, nesmí být spokojeni s tím, co mají. Dále je musíš přesvědčit, že se mají velmi špatně, ale že se nemohou mít lépe, dokud tě neudělají vládkyní v tvém království.“
No, nevím, jestli tohle bude fungovat, pomyslela si princezna. Některým lidem se u nás skutečně nedaří příliš dobře, máme i chudé. Ale vcelku země prospívá, nijak skvěle sice a leccos by se dalo zlepšit, přesto lidi nemají moc důvodů si stěžovat. Nahlas však řekla: „Ráda udělám, co si přeješ. Ale ne každý je ochotný mi naslouchat. Nejsem si proto jistá, jestli na to budu stačit.“
„S vámi mladými je potíž“, obořil se na Kačku car, „za starých časů jsme hned věděli, jak dosáhnout svého.“ Pak se na chvilku zamyslel. „Potřebuješ tedy pomocníka“, řekl konečně a přitom šátral pod nohama svého trůnu. Ve chvilce vytáhl podivný nástroj. Na dlouhé dřevěné násadě byl naražený trojitý kovový bodec. Car podal věc Kačce.
„S prominutím, k čemu staré vidle?“ Ptala se udiveně princezna.
„Tyhle vidle jsou kouzelné. Dokážou házet hnůj nekonečně dlouho. Výborně se osvědčily už mému dědovi, zaházel hnojem celý palác starého cara. Lidem se starý car potom tak ošklivil, že mého děda zvolili novým vládcem. No a pak už házely vidle hnůj na každého, kdo chtěl děda sesadit z trůnu. Tobě můžou taky pomoct k vládě.“
„Copak ty vidle umí ještě něco jiného než házet hnůj?“
„Neumí, konec konců jsou to jenom vidle.“
„A navíc jsou i tupé“, poznamenala zklamaně princezna.
„A co bys chtěla?“, nasupil se už rozladěný car. „Ostatně, čím tupější, tím lepší. Jen je nech, ať předvedou, co umí“.
Kačka odevzdaně popadla vidle a vrátila se do svého království. A vidle se opravdu činily. Zdatně házely hnůj na každého, kdo stál Kačce v cestě. Nejvíc měla spadeno na bělovlasého učence, který dosud stál v čele rady starších. Z té však již nezůstal kámen na kameni. Radní, jeden po druhém, se vzdávali svého postavení pod nánosy hnoje, které nemohli unést. Kačka je s pomocí Starého Šizuňka nahrazovala lidmi, kterým žádný kompost nevadil. Nakonec rozvážný učenec zůstal osamocen a raději odešel do vyhnanství.
Vlády se ujal Starý Šizuňk a princeznu jmenoval svou zástupkyní. Cítila se teď na vrcholu blaha. Mohla poroučet lidem, jak se jí zachtělo. Jenomže ouha, vidle házely hnůj dál. A nejednou i na ni, na samotnou princeznu Kačku!
„Co chcete, vy tupé vidle, že teď špiníte dokonce i mne?“ Ptala se nazlobená Kačka vidlí.
„Chceme být spoluvládcem Starého Šizuňka místo tebe. Ty už jsi svou úlohu splnila.“ Odvětily nadutě staré vidle.
„Co si to troufáte? Já jsem vaše paní a musíte mne poslouchat!“
„My máme jediného pána a to je car ledové říše. Jen tomu sloužíme a vše, co děláme, děláme v jeho prospěch.“ Nedaly se vidle a tupými bodci strkaly do princezny tak dlouho, až ji vystrkaly z vládního paláce. Kačka s pláčem utíkala z hlavního města království ke svým strýcům. Pozdě poznala, jakým nevděkem se odvděčují nejmocnější vládcové světa i za velké a platné služby.
Zazvonil konec a naší pohádky je konec. Dokud však člověk neztrácí naději, všechny pohádky ještě nekončí. Alespoň ne tak ošklivě, jako ta naše.
