Za kulisami kampaně: Kolik práce není vidět

Ohlédnutí za kampaní, 1. díl: kuchyně

Začnu výsledkem, ať vás nenapínám. Děčínská ODS z voleb vyšla skvěle: z dvou mandátů jsou čtyři. Já jsem skončil pátý a do zastupitelstva mi chybělo 26 hlasů (jedna rodinná oslava). O tom, jak se s tím žije, napíšu v druhém díle.

Tenhle první díl je pohled pod pokličku pro každého, kdo se někdy ptal, jak taková kampaň vypadá zevnitř. Ať už jste nás volili, nebo ne.

Než se pustím do zážitků, pár čísel, ať si uděláte představu o rozsahu:

Kdybyste mi na začátku řekli, že tohle všechno stihneme, nevěřil bych.

Největší překvapení: Kolik práce je za věcmi, které vypadají jednoduše.

Vezměte si 30sekundové video. Z venku to vypadá, že se člověk postaví před kameru a něco řekne. Ve skutečnosti je to hodina natáčení, další hodina střihu, přidání hudby, vymýšlení titulku a spousta drobností okolo. A to je jedno video ke konci kampaně, kdy už jsme konečně chytili grif a šlo nám to od ruky.

Pak je tu administrativa. Rezervovat plochy, domluvit, co na nich bude, vyřešit faktury, správně vše zadat do systémů, nezapomenout na místo pro QR kódy. A tohle celé pro každou jednotlivou plochu. U politické reklamy navíc všechno musí sedět, protože hrozí vysoké pokuty. Přiznám se, že občas jsem se bál, abych nějakou chybou nepotopil celou stranu.

Proto jsem nesmírně rád, že jsme to nedělali ve dvou. Podařilo se nám dát dohromady tým skvělých lidí, kteří na tom opravdu makali. A myslím, že na výsledku je to vidět.

Aby bylo jasné, jak to vypadalo v praxi, tady je typický den:

Ráno: Vyčistit zuby, nasnídat se a hurá na Facebook a Instagram. Reagovat na lidi, kteří nám napsali, a mrknout, co se o Děčínu, konkurenci a nás píše, abychom mohli případně zareagovat.

Přes den: Práce. Makat, makat, makat. Kampaň se dělala vedle zaměstnání, ne místo něj.

Odpoledne: Po práci zpátky ke kampani. Vymyslet koncept videa nebo toho, co potřebujeme odkomunikovat. Domluvit se, co natočíme, a určit den. Pak se za pár hodin sejít na místě, kde se všechno, co jsme vymysleli, ještě jednou celé předělá, protože když se to začne zkoušet a točit, vypadá to najednou úplně jinak.

Pozdě odpoledne: Domů k počítači. Sestříhat, otitulkovat, přidat grafiku, vymyslet úvodní text. A pak brutální práce, o které se málo mluví: video všude nasdílet. Profilů je spousta, sítí taky, a na každou je potřeba přispět zvlášť.

Večer: Konečně trochu klidu. Zase Facebook a sítě, rychlý monitoring, co se stalo a jestli nám někdo něco napsal, na co má smysl odpovědět.

A druhý den znova.

Natáčení na veřejnosti

Netušil jsem, kolik stresu obnáší natáčet na veřejnosti. Lidé se ohlížejí, koukají, co se to tam děje. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne.

Nejlepší příhoda byla dole pod Rogalem. Natáčeli jsme a pár milých důchodců nás od lavičky sledovalo. Já se snažil říct jednu jedinou větu, která mi prostě nešla přes pusu. Po osmadvacáté se na mě usmáli, zamávali a ukázali palec nahoru, že teď už to určitě dám. Dalších zhruba pět pokusů mi to ještě trvalo. Když se mi to konečně povedlo, zatleskali. Dobrý pocit to nepřidalo, protože bylo jasné, že nás celou dobu sledují, ale aspoň někdo měl radost. A já to dostal i s potleskem.

Takových věcí byla spousta. Člověk to většinou zjistí, až když to uvidí ostatní na sítích. Velkým přešlapům jsme se naštěstí vyhnuli, ale jednu věc bych dnes udělal jinak.

Šlo o multifunkční sportovní halu ve Vokolkově ulici. Chtěli jsme lidem říct jasně, že ji tam nechceme a nepostavíme. Jenže jsme zvolili zpravodajský a trochu legrační formát. Byl to kompromis mezi tím, aby video mělo dosah, a tím, aby v něm byla smysluplná informace. A ukázalo se, že jsme měli být přímější. Zábava lidi přitáhne, ale pokud pointa zapadne, nic z toho nemáte.

Kritika mi nevadí. Výtky taky ne. Právě z nich se dá nejvíc naučit. Ale to, co se místy dělo pod příspěvky, hlavně na Facebooku, bylo mimo jakoukoli míru. Spolu nemusíme souhlasit, a dá se to říct slušně.

Došlo i na výhrůžky smrtí, a to nejen nám, ale i našemu okolí. Podali jsme dvě nebo tři trestní oznámení a dotáhli je do konce. Někteří z pisatelů byli překvapení, když jim zazvonila policie. Myslím, že to byla dobrá lekce, že za slovy na internetu stojí skuteční lidé a skutečné následky.

A teď ta nejlepší část. V reálu to bylo úplně jinak.

Za kampaň jsem osobně potkal víc než 1500 lidí. Podal jsem jim ruku, pozdravil se, popovídal si s nimi. Hodně z toho bylo klasické klepání na dveře a představování se přímo u lidí doma. A skoro nikdy se nestalo, že by na nás někdo začal křičet. Žádné „táhněte do háje“, žádní „fialoví hnusové“. Když se objevila negativní reakce, mělo to formu „ne, ODS nevolím, nemám zájem“. Slušně, klidně, bez hnusu.

Byli i lidé, kteří s námi věcně mluvili o tom, co dělá ODS špatně, a upřímně: velká stará strana za sebou má dobré i špatné věci a my si to uvědomujeme. Někteří lidé ale měli i prostě radost, že přišel někdo osobně.

Náročnější to bylo párkrát na stáncích, když přišel někdo lehce pod vlivem. Tam jsem se jako horká hlava snažil udržet fazónu a slušně se rozloučit. Nemusíme se ve všem shodnout. Stačí říct „vidíme to každý jinak, hezký den“ a jít dál. Většinou to fungovalo.

Z toho si odnáším jednoduchou věc: jak se chováte na internetu, by se nemělo lišit od toho, jak se chováte tváří v tvář. Ti, kdo píšou pod příspěvky ty nejhorší věci, by to nikdy neřekli člověku do očí. A to mi přijde jako zpráva, kterou by stálo za to šířit víc.

V druhém díle se podíváme na volební sobotu, na to, jak fungují preferenční hlasy a proč o jednom zastupiteli rozhodlo 26 lidí, a taky na to, co lidi u dveří doopravdy řeší. Sledujte nás.