Článek
Krym
Na jaře roku 2014 neoznačení vojáci s technikou a výzbrojí, kterou v té době používala pouze ruská armáda, provedli převrat v krymském parlamentu a následně anektovali Krymský poloostrov. Ruský prezident Vladimír Putin nejprve zapojení ruských vojáků popíral, následně ale jejich účast přiznal a vojáky vyznamenal.
Po obsazení poloostrova ruská armáda uspořádala na poloostrově referendum o připojení k Ruské federaci. Referendum proběhlo za účasti okupační armády, v rozporu s ukrajinskou ústavou, v hlasování navíc podle všeho chyběla možnost zachování současného statusu, tedy autonomní republiky Ukrajiny. Možnosti byly buď připojení k Rusku, nebo návrat ke Krymské autonomní sovětské socialistické republice z roku 1991. V referendu se údajně mělo více než 96 % obyvatel vyjádřit pro připojení k Rusku. Výsledky referenda neuznal téměř žádný stát světa a hlasování bylo zcela zmanipulované.
Po připojení Krymu k Rusku došlo na poloostrově k výraznému zhoršení lidských práv a perzekucím vůči některým národnostním menšinám, například Krymským Tatarům. Ruská propaganda přitom tvrdí, že jedním z důvodů ruské invaze na Ukrajinu je ochrana národnostních menšin.
Krátce po anexi poloostrova Rusko rozpoutalo válku na ukrajinském Donbasu, kterou se snažilo maskovat jako občanský konflikt. Je však potvrzené, že v konfliktu od samého začátku bojovala ruská armáda a „separatisté“ disponovali ruskými zbraněmi a vojenskou technikou.
Neoznačení ruští vojáci na Krymu.
Donbas
Na jaře roku 2014, krátce poté, co ruská armáda provedla převrat v krymském parlamentu a na základě zmanipulovaného referenda poloostrov anektovala, začali maskovaní ozbrojenci na ukrajinském Donbasu obsazovat policejní stanice, radnice a další úřední budovy. Ukrajinské úřady proti těmto ozbrojencům zahájily zcela legitimní protiteroristickou operaci, jelikož šlo jednoznačně o teroristický čin a stejně by se zachoval jakýkoliv jiný stát na světě. Tehdy začala válka na Donbasu.
Tito ozbrojenci byli příslušníky ruské armády a ruských tajných služeb. Ti předtím na území Východní Ukrajiny podněcovali nepokoje a vyzbrojovali nejrůznější milice. Ty tvořili především Ruskem podplacení kolaboranti, nejrůznější zločinci, lidé na okrajích společnosti nebo prostě jedinci zmanipulovaní ruskou propagandou. Dále také nejrůznější žoldáci a militanti z celého světa, především z oblasti Východní a Střední Evropy a Kavkazu. S jejich pomocí začali svrhávat tamní samosprávy a do jejich čela dosazovat další Rusku věrné kolaboranty a zločince. Tato směs lidí je poté označována jako „východoukrajinští separatisté“.
O tom, že celou akci od začátku řídily ruská armáda a ruské tajné služby, svědčí například vyšetřování sestřelení letu MH17, zapojení tehdy nejmodernější ruské techniky a jednotek ruské armády do Bitvy o Ilovajsk, ale také sám strůjce celého východoukrajinského konfliktu, Igor Girkin, příslušník ruské GRU, sám vše nejen otevřeně přiznává, ale velice rád se tím otevřeně chlubí. Girkin se podílel také na anexi Krymu.
Během konfliktu ruská armáda obsadila část území Donbasu a na těchto územích byly, opět na základě zmanipulovaných, nezákonných a nikým neuznaných referend, vyhlášeny pseudostáty Doněcká a Luhanská lidová republika.
Na územích obsazených ruskou armádou po celou dobu docházelo k potlačování lidských práv, popravám, únosům, mučení a dalším zločinům. Ruská armáda nutila pod nátlakem a mučením mnohé zajaté ukrajinské vojáky, ale i civilisty, k přiznáním k vykonstruovaným válečným zločinům.
Tehdy se také naplno rozjela ruská hybridní válka namířená jak proti Ukrajině, tak proti zbytku světa. Měla za cíl co nejvíc očernit ukrajinskou vládu a ukrajinskou armádu a měla je vykreslit jako strůjce genocidy ruskojazyčné populace Ukrajiny.
Samozřejmě, že ne všichni ukrajinští vojáci byli hrdinní bojovníci a mnozí z nich se dopouštěli například rabování či během bojů nebrali ohled na civilní cíle. Vždy však šlo o selhání jednotlivců, jednotlivých vojáků a velitelů. Nikdy nebylo žádným nezávislým vyšetřováním, lidskoprávní organizací či kýmkoliv jiným prokázáno, že by ukrajinská armáda cíleně vraždila ruskojazyčné obyvatele nebo kohokoliv jiného a prováděla na někom genocidu. Jediný, kdo něco takového tvrdí, je Rusko, které celou válku rozpoutalo a mnohokrát o celém konfliktu a svém zapojení v něm lhalo.
Hybridní válka spočívala například v tom, že ruští vojáci či agenti v ukrajinských uniformách se dopouštěli vraždění civilistů či ruská armáda využívala civilní zástavby, zpoza kterých ostřelovala ukrajinské pozice a následně čekala na odvetnou palbu. A když nepřišla, tak ty civilní stavby rozstřílela sama a následně se ruská televize postarala o „důkazy“, že se jedná o práci ukrajinské armády.
Ruská propaganda zahlcovala informační prostor jak na Ukrajině, tak ve zbytku světa. Měla poštvat východoukrajinskou společnost proti vlastní vládě a armádě, stejně tak v očích světa vykreslit ukrajinskou armádu jako zločince a vrahy. V mnohých českých i zahraničních médiích se objevovaly šokující titulky o tom, jak ukrajinská armáda ostřelovala vlastní město. Nejen, že ta města okupovala cizí armáda a civilisty si brala jako živé štíty, mnohokrát ono ostřelování měla na svědomí právě ona.
Ruská propaganda argumentuje například fotkami průvodů tamních lidí na podporu Doněcké a Luhanské lidové republiky. Kteří k tomu byli velmi často nuceni pod nátlakem, vydíráním i mučením. Nebo byli zmanipulování ruskou propagandou, která jim tvrdila, že jejich blízké a známé zavraždila ukrajinská armáda. A že DLR A LLR jim zajistí bezpečí.
Dalším argumentem ruské propagandy je fakt, že většina lidí, která během osmiletého konfliktu z oblastí zasažených válkou uprchla, uprchla do Ruska. Je potřeba se vžít do kůže tamních lidí. Celou dobu jim bylo skrz propagandu dokazováno, že na místě není žádná ruská armáda, že Doněckou a Luhanskou republiku vyhlásili „separatisté“ a ukrajinská vláda je chce zabít. Mnozí z nich opravdu spoléhali na to, že je Rusko přijde zachránit. Spousta lidí z východu Ukrajiny měla příbuzné a známé právě v Rusku, kteří jim mohli poskytnout bezpečné zázemí. A právě tam se spousta z nich rozhodla nalézt bezpečí, na rozdíl od západu Ukrajiny či jiné evropské země. Jednoduše spousta těch lidí neměla kam jinam jít. Nicméně po velké invazi v roce 2022 ruská armáda srovnává se zemí vše, co jí stojí v cestě, a zabíjí i ty lidi, co opravdu čekali na záchranu ruskou armádou.
Ruštinou mluví velká část ukrajinské populace, a to nejen na Donbasu či Krymu, ale i ve zbytku Ukrajiny. Na Ukrajině většinou lidé ovládají jak ukrajinštinu, tak ruštinu. Mnoho lidí mluví jedním jazykem na veřejnosti, druhým zase doma. Není nic výjimečného, že část rodiny upřednostňuje ruštinu, druhá zase ukrajinštinu. Není to vůbec tak, že rusky mluvící lidé žijí někde v uzavřených komunitách. Spousta ukrajinských vojáků také mluví rusky, ruštinu považuje za svůj mateřský jazyk a pochází z Doněcké a Luhanské oblasti. Nebo Krymu. Což tak nějak o lecčem vypovídá.
Válka na Donbasu se brzy proměnila v zamrzlý konflikt. Nejen, že během něho byla očerňována ukrajinská vláda a armáda, Ukrajina byla také velmi oslabena. Během války přišla o život spousta ukrajinských vojáků, konflikt také Ukrajinu ekonomicky vyčerpával a území, která ruská armáda obsadila, zahrnují bohatá ložiska nerostných surovin a významné průmyslové oblasti, které jsou pro ukrajinskou ekonomiku důležité.
Během konfliktu byla Ukrajina v podstatě donucena politickým nátlakem jak Ruska, tak jiných evropských zemí, několikrát podepsat dohody o příměří, zvané Minské dohody. Ty byly jak ukrajinskou veřejností, tak armádou přijaty dost chladně. Navíc byly sepsány až po jednostranném porušení Budapešťského memoranda Ruskem. Rusku měly pouze poskytnout čas na doplnění sil. Poté Rusko vyprovokovalo Ukrajinu k palbě a následně ji obvinilo z porušení příměří. Na dodržování příměří dohlížela pozorovatelská mise OBSE, jejíž mnozí členové byli zástupci Ruska, ačkoliv Rusko bylo prokazatelně zúčastněnou stranou konfliktu, a hlavně agresorem v celé válce. Pro Rusko nikdy žádné mírové dohody a smlouvy vůbec nic neznamenaly, jen prostředek k tomu, aby nabralo síly a za nějaký čas to zkusilo znovu, jako během Čečenských válek.
Kromě ruské armády, ruských tajných služeb a žoldáků z celého světa tvořili „separatisty“ také kolaboranti, zločinci, násilníci a vrazi z celé Ukrajiny, nejen té východní. Na Ukrajině žije několik desítek milionů lidí a je jasné, že spousta z nich byla ochotna páchat v zájmu Ruska a ruských peněz zločiny na vlastních spoluobčanech.
Vzhledem k tomu, kdo byli „separatisté“, kdo je tvořil, kdo jim velel, kdo je organizoval, financoval, vyzbrojoval, cvičil a zásoboval a jakých zločinů se na lidech v okupovaných oblastech dopouštěli, je zcela absurdní tvrdit, že šlo o místní lidi, co pouze chtěli nezávislost na Ukrajině, či pouze hájili zájmy místních lidí. Jediné zájmy, které hájili, byly zájmy Kremlu. Stejně tak je absurdní tvrdit, že šlo o občanský konflikt, když šlo od samého začátku jednoznačně a prokazatelně o ruskou agresi.
Ačkoliv šlo o jediný konflikt na území Evropy a o jeden z nejhorších konfliktů na světě, je až s podivem, jak málo lidí například v ČR o něm vědělo a zajímalo se o něj. Také je díky tomu nazýván „zapomenutá“, či „tichá“ válka. Díky tomu má nyní ruská propaganda prakticky volnou ruku v jeho popisu a šíří o tomto konfliktu nejrůznější lži a polopravdy ve prospěch Ruska. Každopádně díky událostem, které poté v roce 2022 následovaly, můžeme vidět, kam až může dospět laxnost světové veřejnosti a vlád vůči ruské agresi.
Ukrajinští vojáci na Donbasu.
Majdan
Na přelomu let 2013-2014 došlo v ukrajinském hlavním městě Kyjevě k sérii protivládních demonstrací, které nakonec vedly k pádu tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče a vlády. Protesty díky názvu náměstí, kde byla jejich největší koncentrace, dostaly název Majdan nebo také Euromajdan.
Zpočátku se jednalo o vcelku klidnou a nenásilnou demonstraci, která vznikla jako reakce na to, že tehdejší prezident odložil podpis asociačních dohod Ukrajiny s Evropskou unií.
Nicméně o několik dní později došlo k brutálnímu zásahu policie proti do té doby nenásilným demonstracím, který měl za následek několik desítek zraněných. Zpráva o policejní brutalitě se rychle roznesla po celé zemi, následkem čehož se na ukrajinský Majdan začalo sjíždět tisíce lidí z celé země.
Situace se začala rychle vyostřovat a čím dál více docházelo k potyčkám mezi policií a demonstranty. Demonstranti už neprotestovali jen proti odložení asociační dohody, ale především proti policejní brutalitě a požadovali odstoupení prezidenta Janukovyče a vlády. Střety brzy vyeskalovaly i ve střelbu do demonstrantů. Mnoho demonstrantů se také začalo ozbrojovat a někteří z nich obsadili i některé státní budovy.
Celá událost nakonec skončila smrtí několika desítek lidí, a to jak na straně demonstrujících, tak na straně policistů. Celkově během Majdanu zahynulo více než 100 lidí. Prezident Janukovyč uprchl ze země a následně byl odvolán z funkce ukrajinským parlamentem.
Ruská propaganda události na Majdanu líčí jako počátek všeho zla, které se na Ukrajině od roku 2014 odehrálo. Majdan popisuje jako ozbrojený převrat organizovaný USA, CIA, NATO, EU, západem, Gatesem, Sorosem, krabími lidmi a ještě kdovíkým, kvůli kterému bylo Rusko donuceno na Ukrajině zasáhnout.
Jak již bylo zmíněno, celou situaci od začátku eskalovala policie a ozbrojené složky silně prorusky orientovaného prezidenta Janukovyče, které protesty od počátku brutálně potlačovaly, a nakonec do demonstrantů zahájily palbu.
Ruská propaganda argumentuje tím, že se demonstrací účastnili mnozí zahraniční politici a při některých jednáních mezi ukrajinskou vládou a opozicí byla přítomna zahraniční diplomacie. Nicméně demonstrantům tehdy přijela vyjádřit podporu spousta lidí a známých osobností ze zahraničí, včetně některých politiků, kteří tam byli jako soukromé osoby.
Zahraniční vlády především vyvíjely diplomatický nátlak na zastavení násilí. Díky tomu měla situace mezinárodní přesah a díky tomu se některých parlamentních jednání účastnila zahraniční diplomacie, včetně ruské. Také byly stále na stole asociační dohody s EU. To, že je v nějaké zemi při nějakém jednání přítomna zahraniční diplomacie, neznamená, že je během jednání některá za stran řízena nějakou zahraniční vládou.
Majdan byl demonstrací ukrajinských občanů. Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč byl po svém útěku ze země většinově odvolán z funkce demokraticky zvoleným ukrajinským parlamentem, včetně členů jeho vlastní strany, Strany regionů. Následně byla parlamentem ustanovena prozatímní vláda a prezident a vypsaly se předčasné prezidentské a parlamentní volby, ve kterých byl ukrajinskými občany zvolen nový prezident a ustanovila se nová vláda. Nekonal se žádný zahraničními vládami organizovaný ozbrojený převrat, jak se to snaží ruská propaganda vylíčit. Celá situace byla vnitřní záležitost Ukrajiny.
Ze zahraničí organizovaný převrat na území Ukrajiny nastal nedlouho po Majdanu, kdy ho ruská armáda a tajné služby provedly v parlamentu Krymské autonomní republiky, do jeho čela dosadily lidi loajální Rusku a následně uspořádaly pseudoreferenda, o jejichž výsledku bylo předem rozhodnuto, a následně Krymský poloostrov anektovaly. Podobné situace poté následovaly v některých částech Doněcké a Luhanské oblasti. Jediná země, která na Ukrajině organizuje převraty, je Rusko.
Protestující na Majdanu tvořili lidé různých věkových kategorií a různých sociálních vrstev. Demonstrací se účastnili studenti, senioři, mnohdy i celé rodiny. Mezi demonstranty se objevovaly i různé skupiny krajně pravicových extremistů, což ruská propaganda použila jako argument, že šlo o vzestup nacismu na Ukrajině a dosazení nacistické vlády. Ve skutečnosti na Majdanu demonstrovalo několik stovek tisíc demonstrantů, které tvořila opravdu pestrá směsice lidí. V prozatímní vládě zasedali tři členové strany Svoboda, která se dá označit jako krajně pravicová, avšak po následných parlamentních volbách už v nově sestavené vládě nezasedali a oproti parlamentním volbám v roce 2012 si krajně pravicové strany výrazně pohoršily.
V souvislosti s Majdanem se na Ukrajině paralelně odehrávala také série protidemonstrací, které dostaly název Antimajdan. Šlo většinou o demonstrace tehdy prorusky orientovaných lidí a podpůrců prorusky orientovaného Viktora Janukovyče. Nicméně to, že byl někdo proruský, neznamená, že chtěl Ukrajinu nebo nějakou její část připojit k Rusku. Celá politická rozdělenost země tehdy spočívala v tom, zda se Ukrajina jako suverénní země přidá k Evropské unii, která se stane jejím ekonomickým partnerem, nebo k Eurasijské celní unii tehdy formované Ruskem a Rusko se stane jejím ekonomickým partnerem. Tedy to, že byl někdo proruský, znamenalo, že byl pro vstup do ruské unie. Nikdo nestál o to, aby se Ukrajina nebo nějaké její území připojovalo k Rusku, či o Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Všichni chtěli jednotnou a suverénní Ukrajinu.
Mezinárodní vyšetřování ukázalo, že většinu mrtvých na Majdanu má na svědomí zvláštní policejní jednotka Berkut. Jednotka byla po Majdanu rozpuštěna a v souvislosti s událostmi během něho bylo proti některým příslušníkům zahájeno trestní stíhání. Mnozí z nich před ním ze země uprchli. Je dost pravděpodobné, že část příslušníků této jednotky se později přidala k Ruskem vyzbrojovaným a organizovaným „východoukrajinským separatistům“ a bojovala proti vlastní zemi v zájmu Ruska.
Viktor Janukovyč uprchl do Ruska, kde nyní žije v exilu. Zda příkaz ke střelbě do demonstrantů na Majdanu vydal přímo on, nebylo nikdy prokázáno ani vyvráceno. Podle některých názorů bylo jeho odvolání z funkce parlamentem v rozporu s ukrajinskou ústavou, nicméně před odvoláním sám uprchl ze země tehdy neznámo kam a nechal křeslo neobsazené. Čímž se de facto sám vzdal funkce.
Po svém útěku ze země a následném odvolání parlamentem z funkce poslal ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi dopis, ve kterém ho žádal o „nasazení vojenských sil Ruské federace k zajištění legitimity, míru, zákona a pořádku, stability a ochrany ukrajinského lidu“.
1. Janukovyč v té době už neměl žádný mandát k tomu, aby jménem Ukrajiny kohokoliv o cokoliv žádal.
2. Janukovyč později prohlásil, že Krym musí zůstat součástí Ukrajiny.
3. Vladimír Putin sám po jeho útěku ze země prohlásil, že „Janukovyč je mrtvý muž, který už nic neznamená“.
4. Ruská armáda na Ukrajině cíleně vraždí civilní obyvatelstvo, poskytuje azyl ukrajinským zločincům nebo je dosazuje do okupačních správ na okupovaných územích, porušuje lidská práva, mučí, znásilňuje a drancuje, takže o nějakém „nasazení vojenských sil Ruské federace k zajištění legitimity, míru, zákona a pořádku, stability a ochrany ukrajinského lidu“ může být jen těžko řeč.
V souvislosti s tímto dopisem byl Viktor Janukovyč později ukrajinskými úřady obviněn a v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu.
K protivládním protestům, na základě kterých dochází k pádu prezidentů a vlád, dochází po celém světě. V České republice v nedávné době došlo k několika protivládním demonstracím, které požadovaly demisi vlády a prezidenta. Během některých také docházelo k násilnostem a střetům s policií. Teoreticky, kdyby byly úspěšné a vláda by skutečně podala demisi, znamenalo by to, že ČR pak může třeba Rakousko jako své historické území vojensky obsadit? I kdyby ho o to třeba sesazený premiér nebo prezident v dopise požádal? Asi ne, že?
V roce 2018 došlo k odstoupení Roberta Fica z postu předsedy vlády po masových protestech. Dávalo to tehdy nějakému státu právo zaútočit na Slovensko?
Protesty na Majdanu spočívaly v tom, že si Ukrajina chtěla sama vybrat své politické směřování. To jí mimochodem garantovalo Rusko v roce 1994 podpisem Budapešťského memoranda. Rusku není nic do vnitřních záležitostí Ukrajiny jako suverénního státu a události související s Majdanem mu nedávají žádné právo zaútočit na Ukrajinu. Ačkoliv před rokem 2014 spousta ukrajinských občanů věřila, že Rusko může být jejím spolehlivým politickým a ekonomickým partnerem, vojenský vpád na Ukrajinu berou od Ruska jako krutou zradu, a hlavně po roce 2022 už s ním nikdo nechce mít nic společného.
Nicméně některé uniklé materiály a prohlášení některých příslušníků ruských tajných služeb ukazují, že Ruské plány na ovládnutí Ukrajiny byly vypracovány už dlouho předtím, než se kdy na Majdanu objevili první demonstranti, tudíž jsou ruské pseudoargumenty ohledně Majdanu stejně naprosto irelevantní.
Je pravděpodobné, že Rusko chtělo ovládnout Ukrajinu právě skrz Viktora Janukovyče a udělat si z ní vazalský stát s loutkovou vládou, podobně jako to má například s Běloruskem. A když to nevyšlo, šlo na to vojenskou cestou. Před pár lety došlo v Bělorusku taktéž k protivládním protestům, které taktéž provázela policejní brutalita a tvrdé potlačování ze strany tamního režimu. Není vyloučeno, že kdyby nedošlo k Janukovyčově pádu, nastala by na Ukrajině stejná diktatura jako v Bělorusku.
Protesty v Kyjevě během Euromajdanu.
Hybridní válka
Rusko vede proti Ukrajině i zbytku světa hybridní válku. Ta zahrnuje širokou škálu prostředků, nejrůznější psychologické operace, ovlivňování veřejného mínění, dosazování svých loutek do politických funkcí, ovlivňování médií, internetové trollí farmy, podněcování občanských nepokojů, vyvolávání nedůvěry ve státní instituce apod. V případě invaze na Ukrajinu také nejrůznější útoky pod falešnou vlajkou, démonizace ukrajinských ozbrojených složek, zpochybňování legitimity tamní vlády a další věci.
Ruská propaganda, prostředek ruské hybridní války, se vždy liší v závislosti na cílové skupině, na kterou je mířena. Jiná je pro domácí publikum v Rusku, jiná je pro obyvatele jimi okupovaných území, jiná je pro zbytek Ukrajiny, jiná je pro zahraniční veřejnost. Zatímco například ze záběrů z ruské státní televize můžeme slyšet, jak ruští propagandisté nepokrytě mluví o vybombardování světa jadernými zbraněmi, propaganda pro evropské publikum zase vykresluje Rusko jako mírumilovného spasitele, které prosazuje pouze mírová řešení celého konfliktu.
Závisí vždy na mentalitě lidí v daném prostředí a okolnostech. V Rusku mají lidé úplně jinou mentalitu než v Evropě, tam jsou zvyklí následovat pouze silné vůdce a je tam silné imperiální cítění. A přesně tak se jim jejich vláda musí prezentovat.
Zprávy, které propaganda publikuje, ani nemusí dávat smysl a mohou se klidně vzájemně vylučovat. Na jednu stranu vám třeba může tvrdit, že na Ukrajině žádná válka není, lidé tam jezdí na dovolenou a celé je to jenom mediální blamáž, zároveň vám ale bude tvrdit, že Rusko celou válku s přehledem vyhrává a Ukrajinu naprosto drtí. Cílem je především vyvolat dojem, že nic není pravda, ničemu se nedá věřit a všichni lžou.
To je pouze jeden z nástrojů. Hlavním cílem hybridních operací je vždy donutit cílovou skupinu, aby jednala tak, jak se to Rusku zrovna hodí. Například právě vyvoláním dojmu, že ohledně Ukrajiny všichni lžou, se může zastavit vojenská pomoc Ukrajině, protože kdo ví, kde je vlastně pravda.
Po ruském vpádu na východ Ukrajiny v roce 2014 byly rozpoutány opravdu masivní hybridní operace proti ukrajinské populaci. Podněcování nepokojů, zahlcení informačního prostoru masivní propagandou, radikalizace prorusky orientované části populace, různé útoky pod falešnou vlajkou a spoustu dalších věcí.
Operace měly za cíl hlavně vyvolat co největší chaos, Zradikalizovat určitou část lidí, té pak dát do rukou zbraně a poslat je s nimi střílet na vlastní bezpečnostní složky, které pak samozřejmě opětovaly palbu. Výsledkem následně byli mrtví ukrajinští občané zastřeleni vlastními bezpečnostními složkami. Což vyvolalo i chaos mezi samotnými bezpečnostními složkami, které ani nevěděly, proti komu vlastně bojují.
V zahraničních médiích se pak objevovaly nejrůznější šokující titulky o tom, jak ukrajinská armáda střílela po vlastních občanech, ostřelovala vlastní město, jak se na Ukrajině bouří společnost proti vládě a jiné zprávy. Zároveň různé Kremlem řízené a financované „zpravodajské weby“ šířily své vlastní zprávy.
Dobrým příkladem, jak ruská propaganda funguje, je požár domu odborů v Oděse. Ten se ruská propaganda snaží vylíčit tak, že kyjevským režimem podporovaní nacisté a banderovci zamkli v domě odborů nebohé mírumilovné proruské rusky mluvící demonstranty a upálili je. Ve skutečnosti ti „mírumilovní demonstranti“ byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi a nacházela se mezi nimi spousta občanů Ruska. V Oděse ten den probíhal pochod fotbalových fanoušků, mezi kterými se nacházela také spousta radikálů. Do tohoto davu začali střílet neznámí maskovaní ozbrojenci, čímž dav vyprovokovali a následně došlo ke konfliktu, který se přenesl až k domu odborů, kde následně došlo ke střelbě a házely se zápalné lahve, následkem čehož došlo k požáru a několik desítek účastníků konfliktu zemřelo. Policie se přitom celou situaci snažila deeskalovat, obě skupiny od sebe oddělit a následně byla celá věc vyšetřována. Nedošlo k žádnému upálení ruskojazyčných lidí ukrajinským režimem, jak se to ruská propaganda snaží vylíčit.
Dalším oblíbeným předmětem ruské propagandy je památník zvaný Alej andělů. Podle ruské propagandy se jedná o památník mrtvých ruskojazyčných dětí, které povraždil nacistický ukrajinský režim. Ve skutečnosti se jedná o památník dětí, které zemřely v důsledku války. Války, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko.
Ukrajina se v době, kdy došlo k ruskému vpádu, nacházela v politické krizi, kdy byla politická situace v zemi velmi napjatá a země byla politicky rozdělená. A právě toho Rusko využilo a zneužilo a už tak politicky rozdělenou společnost se snažilo ještě víc rozdělit a jednotlivé skupiny zradikalizovat. Prozápadně a proevropsky orientované poštvat proti těm prorusky orientovaným a naopak. V době, kdy země čelí vojenské agresi, je politicky rozdělená společnost to poslední, co potřebuje.
Navíc ekonomická situace v zemi nebyla vůbec příznivá, země se utápěla v dluzích, korupci a její armáda byla taktéž velmi podfinancovaná, slabá a prolezlá korupcí. Prostě ideální příležitost k vojenskému vpádu a rozpoutání brutální hybridní války.
Na Ukrajině v této souvislosti byla zformována národní garda, kterou tvořily především prapory tvořené dobrovolníky. Dobrovolníci byli například jak z řad bývalých policistů, tak různých nacionalistů. Vedle toho si tamní oligarchové financovali vlastní skupiny dobrovolnických praporů, čímž vznikl například prapor Azov, další oblíbený objekt ruské propagandy. Nutné je podotknout, že tento prapor byl zformován na Východní Ukrajině z místních lidí a většina jeho členů mluví rusky a ruštinu považuje za svůj mateřský jazyk. V ukrajinských jednotkách a dobrovolnických praporech sloužila a slouží pestrá škála lidí zahrnující příslušníky mnohých menšin. Slouží v nich Židé, homosexuálové, maďarská menšina, rusky i ukrajinsky hovořící lidé a další.
Právě dobrovolnické prapory následně tvořily základ tehdejší protiteroristické operace a z nich se také následně začala formovat zkušená ukrajinská armáda, která už 10 let čelí ruské invazi.
Do ukrajinské armády byl v průběhu následujících 8 let nabírán naprosto kdokoliv, kdo byl schopný držet zbraň. Je jasné, že během 8 let došlo ze strany mnohých vojáků ke zločinům spáchaných na civilistech či válečných zajatcích. Něčemu takovému se prostě vyhnout nedá. Nikdy ale nešlo o řízený postup celé armády. Na rozdíl od té ruské, která cíleně zabíjí civilisty a mučí válečné zajatce. Ukrajinské velení od samého začátku ruského vpádu apelovalo na dodržování mezinárodního práva. Stejně tak ukrajinská strana od samého začátku spolupracovala s mezinárodními vyšetřovali. Na rozdíl od té ruské.
Ozbrojené složky také přitahují různé extremisty. A do ukrajinské armády po ruském vpádu v roce 2014 jich také spousta vstupovala. A po drtivé porážce ukrajinské armády na konci léta 2014 to byly právě nejrůznější skupiny krajně pravicových radikálů, které tehdy zastavily postup ruské armády a rozšiřování DLR a LLR.
Například v české armádě se při zahraničních misích také objevili jedinci, kteří nosili nacistické symboly. Možná by někdo namítnul, že toto nejsou v armádách ČR a jiných evropských zemí příliš časté jevy a dotyčné státy tyto excesy řeší. A který jiný evropský stát v posledních letech čelil vojenské invazi? Stát, jemuž ve velkém umírají vojáci při obraně země, si opravdu nemůže dovolit někoho propouštět kvůli tomu, že někde na videu zahajloval. A věřím tomu, že kdyby tohle zažívala třeba ČR, taky by se objevovaly fotky hajlujících vojáků s nacistickými symboly.
Opět je však nutné říct, že i zločiny či projevy nacismu ukrajinských vojáků byly po celou dobu ruskou propagandou nafukovány a spoustu zločinů, které spáchala ruská armáda, se snažila svalit na tu ukrajinskou. Dobrým příkladem je například sestřelení letu MH17. Či ji obviňovala ze zločinů, ke kterým ani nedošlo. Některé fotky či videa s projevy nacismu u ukrajinských vojáků jsou reálné, nicméně velká spousta z nich je uměle upravená, nebo ani nezachycuje ukrajinské vojáky.
Ze všeho nejdůležitější je ale říct, že všechny tyto věci byly pouze důsledek války. Války, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko v roce 2014 vojenským obsazením Krymského poloostrova a invazí na Východní Ukrajinu.
Mnohá česká i světová média či organizace po celou dobu o ruské armádě na Ukrajině mluvily jako o separatistech, ačkoliv šlo po celou dobu o ruské vojáky v utajení, které podporovali nejrůznější žoldáci z celého světa a Ruskem placení zločinci a kolaboranti. Ochotně přebíraly narativy o tom, že ukrajinská vláda čelí povstání svých občanů, nikoliv že čelí ruské invazi. Až už vědomě či nevědomě tím nahrávaly ruské propagandě, že jde o občanskou válku, nikoliv ruský útok.
Po ruské invazi v roce 2014 byla na Ukrajině zakázána některá média či sociální sítě, které Rusko využívalo pro své hybridní operace. Stejně tak byli sankcionováni někteří umělci či politici, kteří sympatizovali s ruskou vládou. Ano, stát, který čelil vojenské invazi cizí země, sankcionoval lidi, kteří s nepřátelskou zemí otevřeně kolaborovali. Jak šokující. Ostatně to začala ruská propaganda používat jako argument o cenzuře a totalitě na Ukrajině.
Ruská propaganda také jako svůj pseudoargument pro invazi na Ukrajinu používá ukrajinské uznání členů historických organizací UPA či OUN jako národních hrdinů. O tom, jsou jsou Stepan Bandera, UPA či OUN, jak moc jsou kontroverzní, jak moc se dají či nedají považovat za sympatizanty s nacismem a co znamenají pro současnou Ukrajinu, o tom se tady rozepisovat nebudu.
Nicméně podobné pseudoargumenty se dají vztáhnout i na jiné evropské země, například Slovensko staví pomníky mnohým představitelům fašistického Slovenska z let 1939-1945, kteří byli spojenci nacistického Německa a podíleli se na deportacích Židů do koncentračních táborů. V samotném Rusku dochází k velebení Josifa Stalina a Sovětského svazu, který byl spojencem nacistického Německa do roku 1941, materiálně ho podporoval, podílel se s ním na vojenských invazích, masových vraždách a sám byl možná ještě víc zločinným režimem než nacistické Německo.
Ostatně naprostá většina věcí, ze kterých Rusko obviňuje Ukrajinu a snaží se jimi ospravedlnit svůj vpád, se dá vztáhnout na samotné Rusko. Pravda je, že Ukrajina je demokratickou zemí a v současnosti nemá ve svém parlamentu krajně pravicové strany. Větší podporu získala krajní pravice možná v roce 2012 nebo poté, co právě některé krajně pravicové skupiny zastavily postup ruské armády na přelomu let 2014-2015, avšak ani tato podpora netrvala příliš dlouho a v parlamentních volbách roku 2019 dostaly krajně pravicové strany naprosto zanedbatelný počet hlasů, nezískaly žádné křeslo a v jednomandátových obvodech získala jeden jediný mandát strana Svoboda, která se dá považovat za krajně pravicovou. Ve skutečnosti podpora krajně pravicových stran od parlamentních voleb v roce 2012 výrazně poklesla. Stejně tak různí krajně pravicoví radikálové a neonacisté v ukrajinské armádě v ní tvořili naprosto zanedbatelné procento.
Oproti tomu v ruském parlamentu mají křesla krajně pravicové strany a krajní pravice má v Rusku velmi silný vliv. Rusko má také největší neonacistickou základnu na světě a mnohé krajně pravicové skupiny jsou přímo podporované státem. Od roku 2014 až do současnosti bojuje v ruské armádě na Ukrajině několik čistě neonacistických jednotek, které se otevřeně hlásí k nacistické ideologii.
A co je ze všeho nejdůležitější, Rusko se na Ukrajině podle mnohých expertiz dopouští aktu genocidy, staví pro Ukrajince koncentrační tábory a cíleně se dopouští těžkých zločinů. Tak kdo je tady nacista?
Jak již bylo zmíněno, ruská propaganda také obviňuje Ukrajinu z toho, že v ní vládne diktatura a cenzura. O tom, jak velká diktatura a cenzura je v Rusku a jak Rusko podporuje diktátorské režimy v Bělorusku nebo Sýrii si myslím, že ani není potřeba se nějak rozepisovat.
Naprostá většina věcí, které ruská propaganda používá jako argument pro svůj vpád na Ukrajinu, se na Ukrajině odehrála až po ruském vpádu v roce 2014 jako reakce na něj.
Rusko tedy v roce 2014 nezaútočilo na Ukrajinu otevřeně, ale snažilo se celý vpád maskovat jenom jakési lokální povstání a občanský konflikt, který později přichází zažehnat, tedy aby se mohlo stavět do role zachránce a osvoboditele, nikoliv agresora.
Je spousta dalších věcí, které ruská propaganda používá jako svůj pseudoargument pro vpád na Ukrajinu, ať už je to například Oranžová revoluce z roku 2004, kterou si překrucuje a vykládá po svém, či kontroverzní jazykový zákon, který po ruské invazi v roce 2014 vešel na Ukrajině v platnost. Ruská propaganda si vždy najde něco, čím se snaží ospravedlnit ruské zločiny vůči Ukrajině a jejímu lidu.
Rusko provádí své hybridní operace na Ukrajině nepřetržitě už od jejího vyhlášení samostatnosti v roce 1991, kterými se snaží ovlivnit její politické směřování. Snaží se ovlivňovat tamní média, politiku, ekonomiku a další oblasti.
V oblastech okupovaných Ruskem nyní žije generace lidí, kterým je nepřetržitě vymýván mozek ruskou propagandou už 10 let. Ty se snaží Rusko převychovat z Ukrajinců na Rusy. Mnozí obyvatelé byli Ruskem zavražděni či vyhnáni ze svých domovů, do kterých byli následně nastěhováni občané Ruska, což se děje především na Krymu.
Veškeré pseudoargumenty, kterými se ruská propaganda snaží obhájit vpád na Ukrajinu, jsou stejně naprosto irelevantní, jelikož Rusko se dopouštělo provokací a pokusů o expanzi na ukrajinské území už v roce 2003 incidentem u ukrajinského ostrova Tuzla, tedy ještě dřív, než proběhla Oranžová revoluce.
Rusko dlouhodobě provádí své hybridní operace na území mnoha evropských i světových států včetně ČR. V ČR šíří ruskou propagandu některé parlamentní i mimoparlamentní politické strany a další organizace, instituce či lidé, ať už za ruské peníze, z přesvědčení či prostě z hlouposti.
Whataboutismus
V roce 1991 se rozhořel konflikt na území bývalé Jugoslávie, který posléze přerostl v krvavou a brutální válku zahrnující masové vraždy civilistů a etnické čistky. Docházelo také k napadání mírových sborů OSN a rozkrádání humanitární pomoci zúčastněnými stranami. Nakonec o několik let později došlo k vojenské intervenci států Severoatlantické aliance, zahrnující hlavně letecké bombardování, čímž byl následně konflikt ukončen.
11. září 2001 došlo na území USA k sérii teroristických útoků, které způsobily smrt téměř 3000 lidí. Útoky měla na svědomí teroristická organizace al-Káida. Ta byla podporována hnutím Talibán, tehdy vládnoucí frakcí v Afghánistánu, který byl už několik let sužován občanskou válkou. V souvislosti s útoky byl aktivován článek 5 Severoatlantické aliance a byla zahájena vojenská intervence v Afghánistánu.
V roce 1990 došlo k vojenské agresi Iráku proti sousednímu Kuvajtu a následnému obsazení. V souvislosti s tím vznikla koalice 28 států vedená USA, která irácká vojska z Kuvajtu vytlačila. Na Irák byly uvaleny sankce a podepsal mírové dohody, ve kterých se mimo jiné zavázal, že nebude vyrábět ani vlastnit zbraně hromadného ničení. Tyto mírové dohody byly Irákem soustavně porušovány, snažil se dávat najevo, že ZHN vlastní a mezinárodním inspektorům bránil v nezávislých inspekcích. S vůdcem Iráku Saddámem Husajnem se snažilo několik měsíců vyjednávat, ten se ale jednáním vysmíval. V souvislosti s tím zahájily USA v roce 2003 vojenskou invazi do Iráku.
Tyto a další konflikty se zapojením USA a dalších světových států jsou vůbec asi nejoblíbenějším pseudoargumentem ruské propagandy k ospravedlnění ruského dobývání, vraždění a drancování na Ukrajině.
Nejen že argumentovat tím, že když něco v minulosti dělal někdo jiný, tak já to teď mnohem horším způsobem mohu dělat taky, je naprosto směšné, tak válka na Ukrajině vůbec není první ruskou vojenskou invazí.
Například zapojení do války v Podněstří, v Abcházii, v Čečensku, v Jižní Osetii a následná ruská vojenská invaze do Gruzie. Některé z těchto válek vedlo ještě mnohem dřív, než vůbec proběhly intervence USA či NATO v Jugoslávii, Afghánistánu nebo Iráku.
Stejně tak v období Studené války vedl Sovětský svaz, tedy Rusko a jím násilně dobyté a porobené země, paralelně s konflikty se zapojením USA své vlastní ozbrojené konflikty, například invazi do Československa, Maďarska, Afghánistánu či zapojení do agrese Severního Vietnamu, který podporoval, proti Jižnímu Vietnamu podporovaného USA, nebo zapojení do agrese Severní Koreje, kterou podporoval, proti Jižní Koreji podporované USA.
Celá současnost i historie Ruska je protkána celou řadou ozbrojených konfliktů. Takže ne, Rusko opravdu není v postavení, kdy by mohlo říkat, že když jiné státy vedly války, tak ono teď může páchat genocidu na Ukrajině, stavět se do role ublíženečka, kterého svět trestá za něco, co v minulosti dělali i jiní, a říkat něco o uplatňování dvojího metru.
Nejvíc je ale zajímavé, že zatímco světová společnost neustále řešila konflikty vedené USA, zpochybňovala jejich legitimitu a kritizovala je za ně, vůbec nikdo neřešil konflikty vedené Ruskem, jejich legitimitu a nikdo ho za ně nekritizoval. Není tohle náhodou uplatňování dvojího metru? Člověk by možná i řekl, že už je zde celá desetiletí vedena ruská antiamerická propaganda.
Na konfliktech vedených Ruskem je také opět vidět ruské pokrytectví. Zatímco se Rusko neustále stará o „právo na sebeurčení“ lidí v jiných zemích, narušuje jejich územní celistvost a podporuje „separatismus“, tak naprosto ignorovalo právo na sebeurčení lidí v Čečensku a jejich snahy o nezávislost na Rusku.
Nicméně já zde nebudu rozebírat, kdo byl nebo nebyl v právu v předchozích konfliktech vedených USA, Ruskem nebo jinými zeměmi. Nebudu zde rozebírat jejich pozadí a příčiny, legitimitu, průběh, způsob vedení, chování k civilistům, dodržování mezinárodního práva apod. Stejně tak zde nebudu rozebírat, kdo byl větší agresor během Studené války, kdo ji více eskaloval a kdo měl největší podíl na tom, že vůbec vznikla. Na to ať si udělá každý názor sám.
Co je momentálně ze všeho nejdůležitější je to, že současné válka Ruska proti Ukrajině je zločinem. Rusko nemělo žádné právo anektovat Krymský poloostrov, nemělo žádné právo vpadnout na Donbas, nemělo žádné právo zaútočit na Ukrajinu. Rusko Ukrajinu napadlo zcela bezdůvodně a nyní tam zabíjí a dopouští se zločinů na jejím obyvatelstvu. To, co Rusko na Ukrajině páchá, naplňuje známky genocidy. Rusko se nyní jednoznačně dopouští zločinu a zcela po právu je za něj mezinárodním společenstvím trestáno.
Svět není černobílý a události v něm většinou nejsou černobílé. Někdy ale černobílé jsou. A ruská agrese proti Ukrajině je černobílá. Je zde jednoznačný agresor-Rusko, a jednoznačná oběť-Ukrajina. Stejně tak například 2. světová válka byla černobílá.
Ukrajina je svrchovaným a mezinárodně uznaným státem a Rusku není vůbec nic do její vnitřní politiky a politického směřování. Sovětský svaz už neexistuje a Ukrajina ani žádná její součást nepatří Rusku. Ruská propaganda tvrdí, že Ukrajinu jako stát nikdo neuznal a nemá mezinárodně uznané hranice, což je samozřejmě lež.
Rusko podpisem Budapešťského memoranda v roce 1994 garantovalo Ukrajině záruku svrchovanosti a svobodného politického směřování. Dále v něm slíbilo respektovat její územní celistvost a státní hranice, zdržet se vojenského útoku či hrozby silou a také se zdržet ekonomického či politického nátlaku ve snaze ovlivnit její politické směřování. Všechny body memoranda byly Ruskem porušeny.
Ukrajina se podpisem memoranda zavázala, že nebude vyrábět ani vlastnit jaderné zbraně a připojí se ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina vše dodržela.
Ruská propaganda argumentuje také tím, že memorandum bylo podepsáno pouze prezidenty signatářských zemí, nebylo ratifikováno parlamenty a také tím, že memorandem se rozumí pouze nezávazná dohoda, na základě které se budou sledovat budoucí záměry, a tak je nyní Rusko oprávněno dobývat, drancovat, vraždit, znásilňovat a mučit na území svrchovaného státu.
Jedná se o mezinárodní dohodu, kterou podepsali legitimní představitelé zúčastněných států, a pokud šlo pouze o podklad ke sledování budoucích záměrů, tak Ukrajina veškeré body memoranda dodržela, zatímco Rusko všechny body porušilo, tudíž jasně vyplynulo najevo, že Rusko nemá zájem na dodržování mezinárodních dohod, svých závazků a ukázalo se jako naprosto nedůvěryhodné. Ukrajina ani kdokoliv jiný nyní nemůže věřit jakýmkoliv ruským slibům, garancím a čemukoliv, co Rusko podepíše.
Každopádně nic nedává Rusku právo vraždit ukrajinské obyvatele a dožadovat se jakéhokoliv jejího území. Rusko nemá na Ukrajině žádné legitimní cíle.
Signatáři memoranda jsou také USA a Velká Británie, které taktéž daly Ukrajině záruku svrchovanosti a územní celistvosti, tudíž by tyto státy měly maximálně dbát na to, aby Ukrajina svou svrchovanost a územní celistvost uhájila a v žádném případě by neměly tlačit Ukrajinu do ničeho, co by ji zbavilo její svrchovanosti a územní celistvosti. Jejich spolusignatář porušil veškeré garance, které spolu s nimi Ukrajině dal.
Pseudoargumentem ruské propagandy také je, že Rusko muselo reagovat na expanzi NATO směrem k jeho hranicím. Nic jako „expanze“ NATO neexistuje. Expanzí se rozumí násilné rozšiřování území. Státy vstupují do Severoatlantické aliance dobrovolně a z vlastní vůle.
Dále také ruská propaganda argumentuje, že NATO dalo Rusku po rozpadu Sovětského svazu jakýsi ústní slib, že se nebude rozšiřovat na východ. Neexistuje žádná písemná smlouva, která by něco takového říkala, existují pochybnosti o tom, že vůbec někdy bylo něco takového vysloveno a sám Michail Gorbačov, kterému měl být tento slib dán, si na nic takového nevzpomíná. Je ovšem zajímavé, jak je prezidenty podepsané Budapešťské memorandum pro Rusko nijak závazné, zatímco jakýsi pochybný ústní slib je pro něj alfou a omegou všeho.
Rusko není žádný středobod vesmíru a Moskva není žádné hlavní město světa. Není mu nic do vnitřní politiky a politického směřování ostatních států, ani do toho, s kým který stát uzavírá spojenectví ani do jakých aliancí vstupuje. Stejně tak jím není ani USA či kdokoliv jiný.
Zároveň ale neplatí, že si vláda nějakého státu řekne „můj stát, moje pravidla a já si tu můžu svobodně porušovat lidská práva a občané jsou nám vydáni na milost“. Je zde nějaká Charta OSN, nějaká Listina základních práv a svobod a nějaké mezinárodní právo. Všechny uznané státy světa jsou členy OSN a vstupem do ní se zavázaly tyto listiny dodržovat. Ať už jsou v kterémkoliv koutě světa a mají jakékoliv státní zřízení. Tyto listiny platí pro všechny státy stejně.
Pokud dojde k porušení těchto listin, měla by být mezinárodním shromážděním usnesena nějaká rezoluce, která rozhodne o tom, jak se bude postupovat proti vládě daného státu, která své závazky porušila. Dále je potřeba se zamyslet, zda je vhodné, aby měl nějaký stát na půdě OSN právo veta. Stejně tak stát, který poruší své závazky vůči OSN, by na její půdě neměl mít žádné hlasovací ani rozhodovací pravomoci, dokud nebude své závazky dodržovat.
Rusko nemá žádné právo požadovat po Ukrajině odevzdání jakéhokoliv území a zakazovat jí vstup do jakýchkoliv mezinárodních aliancí. Ukrajina nemá žádnou povinnost Rusku jakékoliv území odevzdávat, o čemkoliv s ním jednat a nechat si od něj diktovat jakékoliv jeho vyděračské požadavky. Rusko je v této válce agresorem a nemá právo vznášet jakékoliv požadavky. Ukrajina má plné právo na sebeobranu a má plné právo v rámci ní útočit na území Ruska jakožto agresorské země.
Pokud by došlo k mezinárodnímu uznání připojení jakéhokoliv ukrajinského území k Rusku, znamenalo by to pouze legalizaci ruských zločinů, legalizaci krádeže území a došlo by k vytvoření nebezpečného precedensu, který by později umožnil Rusku požadovat jiné ukrajinské území, území nějakého jiného státu či by to umožnilo jiným státům nárokovat si cizí území. A k tomu nesmí dojít.
Ukrajina a Česko
I když je naprosto sprosté a sobecké chtít pomáhat někomu jenom v momentě, kdy nám z toho něco kápne, tak naprostá většina práceschopných ukrajinských uprchlíků v ČR pracuje, odvádí daně, zapojila se do procesu a je pro ČR prokazatelně přínosem.
A že jsou mezi nimi i muži? Ti muži jsou taky civilisté, kteří nikdy nebyli vojáci. Zajímalo by mě, kolik z těch, co na ně nadávají a posílají je na frontu, by v případě napadení ČR šli svůj stát bránit, nebo by se podělali v momentě, kdy by jim nad hlavou prolétly první stíhačky a při prvním rachotu dělostřelecké palby by naskákali do aut a ujeli se schovat za hranice. Nikdo neví, jak by se v takové situaci zachoval.
Nebylo by lepší jim tam na pomoc poslat opravdové profesionální vojáky? A jestli tedy nechceme nikomu pomáhat a jen sobecky hájit vlastní zájmy, tak by možná stálo za to se zamyslet, jestli vytlačení ruských vojsk z Ukrajiny není náhodou i v zájmu české bezpečnosti.
Já osobně jsem se nikdy nepovažovala za žádnou velkou vlastenku a nikdy jsem neměla žádné velké vlastenecké cítění. Přesto jsem ale cítila radost, když Česko bylo první, kdo Ukrajině poskytnul vojenskou pomoc a její diplomacie byla první, kdo navštívil Kyjev. Tak proč nebýt i první, kdo pošle vojáky? Dovolila bych si citovat současného českého prezidenta Petra Pavla, který v minulosti jako náčelník generálního štábu v souvislosti s Afghánistánem prohlásil, že „obrana státu bude začínat ne na hranicích České republiky, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometrů od nás“. Myslím, že se to dá vztáhnout i na současnou expanzi Ruska.
Rusko provádí v ČR hybridní útoky a zařadilo ji na seznam „nikoliv přátelských zemí“. Na Ukrajině to taky začalo „jenom“ hybridními útoky. Chcete čekat, jestli se Rusko pokusí nebo nepokusí ovládnou i ČR?
A že v současnosti na Ukrajině lidé normálně chodí třeba nakupovat a bavit se? Ti lidé tam taky potřebují fungovat, nějak se odreagovat, zapojovat se do procesu. Stejně tak ta země potřebuje nějak ekonomicky fungovat. Lidé tam nemohou být 24/7 schovaní v úkrytech. Během všech válek v zasažených zemích normálně fungovali restaurace nebo taneční kluby. I třeba v obléhané Británii během 2. světové války se lidé normálně chodili bavit.
Pomoc Ukrajině od běžných lidí může mít mnoho podob. Kdo umí bojovat, jde bojovat. Kdo ne, může posílat peníze na sbírky. Jak na vojenskou, tak humanitární pomoc. Mohou apelovat na české či evropské zákonodárce, aby Ukrajině poskytli maximální možnou pomoc. Mohou sepisovat petice. Způsobů, jak pomoci, je spousta. Kdo chce pomáhat Ukrajině, nemusí jít nutně se zbraní v ruce do zákopu.
Ani neznamená, že kdo podporuje napadenou Ukrajinu, ten nějak podporuje válku nebo chce válku. Jedná se o podporu napadené země, která čelí brutální vojenské agresi a genocidě. A pouze vytlačení okupačních vojsk z Ukrajiny bude znamenat opravdový mír. V opačném případě se bude jednat o okupaci. A válka bude později pokračovat dál. Okupace není mír.
Ani to neznamená, že kdo podporuje napadenou Ukrajinu, ten tu zemi nějak bezmezně obdivuje a považuji ji za nějaký božský stát. Jedná se čistě o solidaritu se zemí, která čelí nějaké katastrofě, ať už je to třeba požár, povodeň nebo vojenská invaze.
A že někdo říká, že ho politika nezajímá, tak mě politika taky nikdy moc nezajímala. To co se na Ukrajině děje ale není žádná politika, to je zločin, terorismus a genocida.
Já osobně jsem se bohužel s ruskou propagandou, plivání na Ukrajinu a na uprchlíky z ní setkávala denně, a to i z řad svých blízkých a známých. A z toho důvodu už jsem z ČR odešla do zahraničí. Už jsem z toho všeho byla zhnusena a život v ČR se mi naprosto zprotivil.
Závěr
Tento text jsem dala dohromady z kombinace informací z různých článků, reportů, dokumentů a tím, co říkají samotní lidé z Ukrajiny. A to od doby, kdy ruskou agresi na Ukrajině sleduji, cca od roku 2018. Je klidně možné, že jsem se někde dopustila nějaké nepřesnosti. Samozřejmě tomu vůbec věřit nemusíte. Já nechci nikomu říkat, čemu má věřit nebo co si má myslet.
Jestli chcete věřit tomu, že Rusko bylo k invazi na Ukrajinu někým vyprovokováno, že Ukrajinu ovládají nacisté, že Rusko tam přišlo jenom někoho zachraňovat a osvobozovat, tak si tomu věřte dál. Jestli dál chcete plivat na uprchlíky z Ukrajiny, kteří uprchli před ruskými vojsky a chtěli jen nalézt bezpečí, říkat, jak vás tady vykořisťují a chovat se k nim tak, jak se k nim chováte, tak jestli vám to udělá dobře na dušičkách… Oni přežili ruské řádění, přežijí i vás. Dělejte si co chcete.
A jestli si myslíte, že vás se situace na Ukrajině netýká, že vám po Ukrajině nic není, že vám se to stát nemůže, že vás NATO ochrání a ruské hybridní operace ho nedokáží rozložit zevnitř, že do Česka se žádní „zelení mužíčci“ dostat nemůžou a že třeba Slovensko Rusku neposkytne území k přesunům vojsk a instalaci vojenských zařízení, myslete si to dál.
Nicméně pak ale nebuďte překvapeni, až vám jednoho dne Zlínská a Moravskoslezská lidová republika vyhlásí nezávislost, v referendech si ze 120 % odsouhlasí připojení k Rusku a po republice vám začnou pobíhat „separatisté“ s výzbrojí ruské armády. Nebo přijde Rusko „chránit“ ruskou menšinu v Karlovarském kraji.
Pak nechoďte nikomu plakat na rameno. Hlavně si pak běžte vypouštět holubice míru a vyjednávat, to vás totiž zachrání. Odevzdejte Rusku Moravu a podepište s ním mírovou smlouvu, to ho jistě zastaví. A když se budete chtít bránit, tak jako pomoc požadujte hlavně jenom dětský zásyp a houkadla, hlavně žádné zbraně nebo nedejbože vojáky, to by jenom přilévalo olej do ohně a eskalovalo konflikt. Ať za vás jdou bojovat vaši muži, z nichž půlka uteče do zahraničí.
Tento článek je napsán pro lidi, kterým osud Ukrajiny a ruská expanze nejsou lhostejné. Chtěla jsem jím upevnit jejich postoj v otázce Ukrajiny a poskytnout jim argumenty do případné diskuze s ruskou pátou kolonou. Vás si vážím a chci na vás apelovat, abyste v podpoře nepolevovali. Já sama v ní polevovat nehodlám. Způsobů, jak Ukrajině pomoci, je spousta. Neskákejte na lep ruské propagandě. Ani tomu, že Ukrajina nemůže zvítězit a svá území nemůže získat zpět. Stejně tak bylo tvrzeno, že Ukrajina nemůže Rusku vzdorovat a že nemůže třeba ubránit Kyjev. Jak je vidět, tak může. Ukrajinská armáda tu ruskou zná, zná její taktiku, ví jak proti ní bojovat. Potřebuje s tím ale pomoc.
Jestli jsou v něčem Rusové opravdu dobří, tak jsou to právě jejich hybridní operace.
Zde přikládám odkazy na některé prověřené sbírky na pomoc Ukrajině.
Pokud by někoho zajímaly pravidelné denní reporty o válce na Ukrajině, můžete je sledovat zde. Zdroje, ze kterých autor čerpá, tam uvádí taky.
Stránku můžete sledovat i na Facebooku.
