Článek
Za více než třicet let své práce módní návrhářky jsem se setkala se ženami nejrůznějšího věku, postav, proporcí i životních příběhů a právě práce s ženskou postavou mě vždy fascinovala. Ne proto, že bych v ní hledala něco, co je potřeba napravit, ale naopak proto, že mě bavilo hledat způsob, jak prostřednictvím střihu, materiálu, barev a proporcí zdůraznit to, co je na konkrétní ženě krásné a zajímavé,
a zároveň upozadit to, s čím sama nemusí být úplně spokojená.
Couture má v tomto směru obrovskou moc. Oděv může změnit proporce siluety, může vytvořit iluzi delších nohou, výraznějšího pasu nebo elegantnější linie ramen, může přitáhnout pozornost k určité části těla a jinou nechat ustoupit do pozadí. Jenže během let jsem si začala všímat něčeho, co mě nakonec zajímalo možná ještě více než samotná práce se střihem. Ženy totiž často nepřicházejí ke mně pouze se svou skutečnou postavou. Přicházejí také s představou o ní.
A tyto dvě věci mohou být překvapivě odlišné.
To, co žena považuje za problém
Kolikrát jsem slyšela věty jako: „Tohle nemůžu ukázat“, „Mám příliš široká ramena“, „Moje boky jsou moc výrazné“, „Nemám pas“ nebo „Moje ruce jsou ošklivé“. Často jsem přitom na ženu před sebou hleděla a vůbec jsem neviděla problém, který popisovala; viděla jsem krásné držení těla, zajímavé proporce, výraznou siluetu, elegantní krk, silná ramena, dlouhé nohy nebo charakteristický obličej, který jí dával osobitost.
Ona však viděla něco úplně jiného. Viděla seznam nedostatků, který si za roky vytvořila a který se jí v hlavě natolik zafixoval, že už ani nepřemýšlela o tom, jestli je její vlastní hodnocení skutečně objektivní.
Právě v těchto chvílích pro mě moje práce získávala ještě další rozměr.
Nešlo už jen o to navrhnout krásné šaty, ale také pomoci ženě na chvíli se na sebe podívat očima někoho jiného a ukázat jí, že to, co sama vnímá jako problém, může být ve skutečnosti jedním z jejích nejvýraznějších a nejzajímavějších rysů. A někdy bylo velmi zajímavé sledovat, jak těžké pro ni bylo této jiné perspektivě uvěřit.
Jsme k sobě příliš kritické
Myslím, že my ženy máme někdy neuvěřitelný talent hledat na sobě to, co není dokonalé.
S přibývajícím věkem se navíc může seznam věcí, které bychom na sobě chtěly změnit, postupně prodlužovat – mladší pleť, jiný pas, menší boky, jiné proporce, méně vrásek, jinou barvu vlasů nebo jednoduše pocit, že bychom měly vypadat trochu jinak, než právě vypadáme. Přitom často přehlížíme něco mnohem důležitějšího: to, co z nás vyzařuje.
Když člověka potkáme, většinou si neodnášíme přesný seznam jeho tělesných proporcí a nezapisujeme si do paměti, zda měl o dva centimetry širší boky nebo několik vrásek navíc. Pamatujeme si spíš celkový dojem, jeho energii, pohled, způsob, jakým se pohyboval, jak se smál, jak s námi mluvil a především to, jak se vedle něj cítili ostatní.
Právě tato neuchopitelná část osobnosti může mít mnohem větší sílu než naše snaha dosáhnout jakési abstraktní dokonalosti.
A možná je to jedna z věcí, které si během života uvědomujeme až příliš pozdě.
Kdo vlastně určil, co je dokonalé?
O kráse mluvíme často tak, jako by existovala nějaká univerzální definice, podle které lze poměrně přesně určit, co je krásné a co už nikoliv. Když se však podíváme na různé země, kultury a historická období, velmi rychle zjistíme, že tak jednoduché to není.
Ideál ženské krásy se v průběhu času neustále mění a to, co je považováno za krásné na jednom místě, nemusí být vůbec stejným ideálem jinde. Proporce, barva pleti, tvar těla, účes, způsob líčení nebo dokonce představa o tom, co působí žensky a přitažlivě, se mohou mezi jednotlivými kulturami výrazně lišit.
Dokonce i soutěže krásy, které se snaží vytvořit určitou představu univerzální krásy, nám při bližším pohledu ukazují, jak rozdílné mohou být naše představy o ženskosti a atraktivitě.
Co je tedy vlastně dokonalost?
Možná je to jen velmi proměnlivý koncept, který jsme se naučili přijímat jako skutečnost, přestože se jeho podoba neustále mění podle doby, prostředí,
kultury i osobních preferencí. A možná bychom proto měli být opatrní, když se kvůli němu snažíme změnit sami sebe.
Nedokonalost je to, co nás odlišuje
Za nejzajímavější ženy jsem nikdy nepovažovala ty, které dokonale odpovídaly nějakému univerzálnímu ideálu krásy. Mnohem více mě přitahovaly ženy, které měly něco vlastního – charakteristický rys, neobvyklou siluetu, výrazný obličej, zvláštní způsob pohybu nebo jednoduše osobnost, kterou nebylo možné přehlédnout.
Právě to je podle mě na módě tak krásné.
Dobře navržené šaty nemají ženu přeměnit v někoho jiného a už vůbec ne vytvořit další kopii určité představy o kráse. Jejich úkolem je podle mě především umožnit ženě, aby vynikla ona sama, aby se její osobnost v oděvu neztratila, ale naopak dostala prostor.
Proto mě nikdy příliš nebavilo oblékat ženy podle jednoduchých pravidel typu „tento typ postavy smí tohle a tento typ postavy tamto“. Pravidla mohou být užitečná jako určitý výchozí bod, ale ve chvíli, kdy se z nich stane dogma, začínají podle mě módě spíše škodit.
Osobnost je totiž důležitější než tabulka proporcí.
Někdy je právě to, co bychom podle všech pravidel měli zakrýt, tím, co stojí za to ukázat.
Couture není o dokonalosti
Možná právě proto mě couture stále tolik baví. Couture může respektovat člověka takového, jaký skutečně je, protože šaty nevznikají pro abstraktní ideál ženského těla, ale pro konkrétní ženu, její proporce, její pohyb, její osobnost a její způsob života.
Střih se přizpůsobuje ženě, nikoli žena střihu. Materiál s ní spolupracuje, barva může podpořit její výraz a proporce modelu mohou vytvořit harmonii, aniž by bylo nutné předstírat, že její tělo má být jiné. A někdy je nejkrásnější právě to, co bychom se podle současných představ o dokonalosti snažili schovat.
Za svou kariéru jsem se mnohokrát přesvědčila, že žena nepotřebuje být dokonalejší. Potřebuje se na sebe možná jen podívat jinak – méně kriticky, s větší zvědavostí a možná také s trochou obdivu. Protože naše „nedokonalosti“ nejsou nutně chyby, které bychom měli odstranit. Mohou být naší charakteristickou signaturou, něčím, co nikdo jiný nemá úplně stejně a co z nás dělá osobnost, nikoli pouze další variaci na předem stanovený ideál.
V době, kdy se stále více snažíme přiblížit určitému univerzálnímu obrazu krásy, může být právě naše odlišnost tím nejcennějším, co máme.
Je neopakovatelná. Je pouze naše.
A právě proto si myslím, že bychom ji neměly tolik skrývat.
Nedokonalost je možná ten nejluxusnější prvek naší osobnosti.
Je to naše vlastní, neopakovatelná značka výjimečnosti – něco, co se nedá koupit, vyrobit ani dokonale napodobit.
A proto bychom si ji měly začít mnohem více hýčkat.
