Článek
Zastavte se na chvíli. Slyšíte to? Ne, nemyslím pípání upozornění na vašem telefonu, ani hukot dopravy za branami zoologické zahrady. Myslím to hluboké, téměř neslyšné dunění, které se nese vzduchem v Údolí slonů. Je to dech obrů. Je to rytmus času, který nikam nespěchá.
Dnes jsem tam stála znovu. U své oblíbené „Sklenářky“, s objektivem v ruce, a čekala jsem. Kolem mě procházely desítky lidí. Většina z nich se zastavila jen na vteřinu. Cvaknout fotku na mobil, zkontrolovat displej a běžet dál. Jako by ta fotka byla trofej, kterou musíme ulovit v co nejkratším čase. Ale sloni? Ti na naše lidské „rychle, rychle“ nehrají.
Focení jako meditace
Práce s energií, ať už je to Reiki nebo Shamballa, mě naučila jednu zásadní věc: zvířata vás nevidí očima, ale cítí vaši auru. Když ke sloninci přijdete v napětí nebo se stresem, slon se k vám otočí zády. On tu disharmonii cítí.
Focení slonů pro mě není o technických parametrech. Je to o naladění. Musíte se stát součástí toho prostoru. Musíte zpomalit svůj dech tak, aby splynul s jejich. Teprve v momentě, kdy odložíte svou netrpělivost a přestanete „chtít ten záběr“, se stane zázrak. Sloní velikán jako Ankhor nebo některá z moudrých matek k vám otočí hlavu, podívá se vám přímo do objektivu a v ten moment se čas zastaví.
V tom pohledu je moudrost věků. Je tam trpělivost, která nám v dnešní uspěchané době tak zoufale chybí.
Trpělivost jako lék
Žijeme ve světě, který nás nutí k okamžitým reakcím. Chceme všechno hned, ale u slonů nic neuspěcháte. Učí mě, že ty nejkrásnější věci v životě – ať už je to dokonalý světelný odraz na sloní kůži nebo hluboký vnitřní klid – se nedají vynutit. Musí se jim nechat prostor, aby přišly samy.
Když tam stojím a čekám na ten správný moment, moje srdeční čakra se čistí. Ten shon světa tam venku, nekonečné digitální tlaky a povinnosti se najednou zdají tak malicherné. Sloní moudrost mě učí, že skutečná síla není v tom, jak rychle dokážeme běžet, ale v tom, jak pevně dokážeme stát ve svém středu, i když se kolem nás všechno točí.
Proč o naši zahradu stojím
Zoo Praha pro mě není jen „turistický cíl“. Je to energetické útočiště. Je to místo, kde se můžeme učit od bytostí, které na rozdíl od nás neztratily kontakt se zemí. Dnes, když jsem viděla úsměvy ošetřovatelů, jsem pochopila, že v tom nejsem sama. I oni vědí, že to nejdůležitější se odehrává v tom tichém prostoru mezi člověkem a zvířetem.
Až tam příště půjdete, zkuste jednu věc. Schovejte telefon. Zapomeňte na chvíli na všechny starosti všedního dne. Jen tam stůjte a dýchejte se slony. Možná zjistíte, že ta hodina trpělivého čekání vám dala víc síly a zdraví než jakákoliv moderní vymoženost.
Protože to nejcennější, co si ze Zoo můžeme odnést, není fotka v mobilu, ale ten kousek sloního klidu v našem srdci.
