Článek
Začaly prázdniny. Očekávala jsem, že náš patnáctiletý syn s poruchou autistického spektra bude v pohodě, když nemusí vstávat do školy, poslouchat paní učitelku s asistentkou a plnit školní povinnosti. Byla to naivní představa.
Jeli jsme na pár dnů na naše oblíbené místo. Syn se těšil, jak bude trénovat chůzi, neboť měl sen ujít s tátou 50 km za den jeho vysněnou trasou, kterou jsme párkrát jen projížděli.
Na kraji lesa sám chůzi trénoval, kdy chodil jeden km do lesa, zpět na místo pobytu se občerstvit, a zase do lesa. Nebo jsme chodili společně na delší výlety v okolí. Syn jako čilý, nadšený, vytrénovaný turista si to už mašíroval lesem daleko před námi, a já s manželem jsme mu sotva stačili. A to jsme se za svobodna už hodně kilometrů nachodili.
Jednoho dne v podvečer jsme už s manželem byli po 20 km unavení a syn chtěl stále ještě někam jít. „Už dnes nikam nepůjdeme. Za chvíli bude velká tma.“ řekla jsem mu z únavy trochu podrážděným tónem.
Zničehonic vyskočil jak fretka a zběsile pravil, že půjde teda sám, a pak odjede vlakem pryč. Než jsme se na něco zmohli, vystřelil jak raketa, a byl v tu ránu tatam.
Jako naschvál nebylo zamčeno, a i kdyby jsme zamkli, domnívám se, že ve své zuřivé náladě by dokázal vyvrátit všechny zamčené dveře a branky.
Únava z nás v tu ránu přešla. Chvilku jsme s manželem přemýšleli, jak se zachovat. Zda počkat, jestli se neuklidní a nevrátí zpátky, tak, jak se vždy ze svého samostatného brouzdání lesem vracel, nebo se vydat za ním. Druhá varianta se nám zdála lepší. Přeci jenom ještě nedokáže reálně vyhodnotit situaci, a nemohli jsme se spoléhat na to, že někam sám zvládne dojet. Navíc bez batohu, peněz, průkazky autisty…
Přemýšleli jsme, kam asi tak mohl jít, a vydedukovali jsme, že šel nejspíš na nádraží. Co si totiž ve své hlavě usmyslí, za tím si jde. K nádraží vedly dvě cesty. Jedna klasická 4 km po silnici, ale podél lesa, druhá turistická 6 km lesem od místa, kde jsme pobývali.
Nevěděli jsme, jakou cestou šel. Oblíbené měl obě dvě. A tak jsme se s manželem rozdělili. Manžel šel po té delší, turistické cestě s baterkou v ruce, já se pomalu chystala jít za ním po silnici. Bylo to lepší, než silnici projíždět autem, protože při chůzi se člověk více soustředí na detaily. A hlavně jsem začala být více nervózní. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na jeho poslední zmizení. Naposledy se nám syn ztratil přesně před deseti lety, když mu bylo pět let. Nakupovali jsme v malém obchodním centru v hypermarketu, když tu náhle syn v nedohlednu. Tehdy se mě zmocnila větší panika, neboť pětiletého osamoceného dítěte by si už mohl někdo všimnout ještě více než puberťáka, jdoucí ho ve tmě po silnici, jenž nadával, rozhazoval rukama a v rozzuření vypadal jako zfetovaný, nebezpečný jedinec, kterého se každý, až na výjimky bojí. A radši uteče, než aby policajty zavolal. Naštěstí tenkrát bylo v hypermarketu málo lidí a syna jsme našli za pět minut, jak je celý vychechtaný v oddělení kečupů. Přesně věděl, kde jsou. Tenkrát kečupy miloval. Těch pět minut hledání dalo ale psychicky zabrat.
Stejně jako tehdy, tak i při této situaci mi naskakovaly katastrofické scénáře a spousta otázek. Pokud šel po silnici, šel způsobně po levé krajnici? Co když si ho už někdo všiml? Co asi udělal? Pokud šel po lesní cestě už skoro ve tmě, nezabloudil a došel na nádraží? Co když na nádraží nebude? Budeme muset už volat Policii? V duchu už jsem viděla příjezd policejních aut, vrtulníků, senzacechtivých novinářů a druhý den titulek skoro ve všech médiích: „Ztratil se autista na výletě.“ Následně vysvětlování OSPODU, jak můžeme být tak nezodpovědní rodiče.
Pro jistotu jsem zavolala na nádraží, a sdělila tam, pokud by se objevil kluk bez batohu v modrém triku a teplácích, ať zavolá zpátky mně, ať nevolají Policii, a hlavně ať ho nepouští do žádného vlaku. Výpravčí slíbil, o co jsem ho žádala.
Šla jsem pomalu po silnici na konec vesnice a chystala se jít dále podél lesa, kam se mi samotné moc nechtělo. Zrovna přijížděli dva cyklisté, jedoucí směrem k nádraží. Vesele se spolu bavili, o to víc mi bylo nepříjemné, když jsem je mávnutím ruky zastavovala. Na tulačku, žebrající o peníze, jsem asi naštěstí nevypadala, neboť bez problému slezli z kola a čekali, co budu chtít. Vysvětlila jsem jim situaci a prosila je, pokud ho potkají na cestě, ať mi zavolají na telefonní číslo, které jim rychle nadiktuji. Snažila jsem se před nimi mluvit normálně a klidně, i když jsem už byla skoro na zhroucení. Cyklisté ochotně souhlasili, s tím, že sice až na nádraží nejedou, ale po silnici směrem k nádraží chvilku tak jako tak pojedou. Byla jsem ráda, že jsem nemusela absolvovat samotná ve tmě tuto trasu.
Za pár minut napsali cyklisté smsku. Pozorně se dívali, ale neviděli ho. Popřáli, ať se šťastně shledáme. Toto se vzápětí naštěstí splnilo. Za dvě hodiny od uniknutí syna volal manžel. Syna našel, jak seděl klidně a spokojeně na nádraží. Vlak v danou chvíli naštěstí žádný nejel. V dopravní kanceláři ŽST prý bylo už zhasnuto a nikde nikdo.
Za aspoň hezkého, letního, večerního počasí se manžel se synem vrátili na místo pobytu. Spadla ze mě i z manžela obrovská úleva. V dalších dnech je už syn klidný, neboť svých vysněných 50 km s tátou za den ušel. A ponaučení pro nás? Zaměřit se na prevenci dalších budoucích útěků, za každých okolností zajistit neustálý permanentní dohled. A tak, aby se syn vždy cítil v bezpečí a pohodlí. Výchova v dospívání u adolescenta s autismem je ale docela náročná. Nezbývá než vydržet a dělat si naději, že po skončení tohoto období bude syn schopen nadále si jít svojí vlastní cestou, ale jen za minimálních překážek v životě.
