Článek
Znáte také to, jak si v duchu říkáte „kéž bych tak potkala svého oblíbeného herce nebo herečku, jak bych se asi zachovala? Co bych mu nebo jí asi řekla?“ Člověku v hlavě běží spousta myšlenek, protože si polemizuje sám se sebou, co by bylo nebo nebylo vhodné mu nebo jí sdělit, případně si můžete stoupnout před zrcadlo a vyzkoušet si smyšlený dialog, v mém případě tedy spíš monolog, jak by to asi vypadalo. Ať už je to jak chce, člověk si může říct tisíce různých variant, co a jak by dělal, kdyby dotyčného potkal, ale realita je pak stejně vždycky jiná.
Jednou na jaře, kdy venku byla ještě poměrně dost zima a byla to doba postcovidová, jsme s přítelem zjistili, že má do Prahy přijet náš oblíbený herec Chris Hemsworth alias Thor, Bůh hromu - Hromovládce z Avengers. V té době natáčel druhý díl akčního filmu Extraction a podle toho, co jsme se dočetli, jsme zjistili, že má natáčet na více místech v Čechách a zároveň se má také několik dní zdržovat v Praze. Jelikož tohle není běžně dostupná informace, tak jsme opravdu neznali jeho itinerář, kdy a kam pojede a kdy a kde bude co dělat.
Protože bydlíme s přítelem v Praze, tak jsme se bavili již několik dní o tom, jak by bylo vtipné ho potkat, nebo jak by to asi vypadalo a co bychom mu asi řekli. Víceméně jsme si dělali legraci, jak by asi on zareagoval, ale pak jsme si říkali, že je dost možné, že si střeží své soukromí stejně tak jako některé osobnosti a že by možná ani nebyl sdílný, poslal by nás do míst, kam slunce nesvítí nebo něco podobného. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy by se takhle nějaká osobnost zachovala. Na druhou stranu to i docela chápu, pokud za nimi táhnou davy nenasytných fanoušků, kteří chtějí podpis nebo fotku, člověk pak aby klidu pohledal. A i když je jasné, že jednou se stali slavnou osobností, tak něco musejí přetrpět, druhá věc je ta, že pokud to mají 24/7, tak asi ani je to už občas nebaví a také jim to občas leze na mozek a chtě nechtě, občas prostě asi nemusí zareagovat příjemně, ale samozřejmě to není omluva. Těžko soudit, pokud člověk není slavný a jako každá práce to sebou nese jistá úskalí.
Abych se však vrátila zpátky k našemu polemizování s přítelem, tak po několika dnech jsme došli k několika různým scénářům. Člověk jak o tom často přemýšlí a mluví, tak toho má pak plnou hlavu, a i když ví, že ta pravděpodobnost toho, že zrovna potkáme Chrise Hemswortha v Praze, je minimální, tak si pořád o tom tak nějak sní. Jako třeba já, a to doslova.
Vzbudila jsem se ráno v neděli s tím, že se mi zdálo o mém oblíbeném Thorovi, že jsme ho potkali, když jsme se šli projít do centra Prahy, kam občas jdeme na menší okruh a podívat se a pokochat starým městem, nyní už trošku praskajícím ve švech díky davům turistů. Povídám příteli, jaký jsem měla sen a taky, že se mi zdálo, jak jsem mu říkala, že jsme si o něm povídali, jaké by to bylo ho potkat. Načež se mě přítel zeptal „a co by si mu teda řekla?“, tak jsem odpověděla „ty jsi ten nejsilnější Avenger, mohl by ses s námi vyfotit?“. Samozřejmě můj dotaz by byl v angličtině, aby vy, kdo to čtete, jste si nemysleli, že jsem jazykový analfabet, tak anglicky umíme oba s přítelem poměrně obstojně. No, s přítelem jsme se celému tomu snu i našemu následnému popřemýšlení o tom, jaké by to bylo ho potkat, zasmáli, a na celou záležitost zapomněli.
Odpoledne jsme se však rozhodli, že se půjdeme projít do centra Prahy. Ne kvůli tomu, že prostě potkáme našeho oblíbeného herce, ale prostě proto, že jsme se chtěli projít, protože jak jsem říkala, procházky centrem Prahy máme rádi, ideálně v nějakých menších uličkách, kde se člověk i těm davům turistů vyhne.
Vyrazili jsme tedy odpoledne, chvíli před soumrakem. Naši procházku jsme započali na našem oblíbeném Dvořákově nábřeží, kde často bývá začátek našich pražských procházek. Odtud jsme pokračovali dál po nábřeží a následně jsme kousek od nemocnice Na Františku chodili starými uličkami a kochali se našimi starými stavbami a starou Prahou. Protože už zalezlo sluníčko, pomalu jsme se ploužili do rušnějších míst do užšího centra, až jsme se ocitli na Staroměstském náměstí. I když je náměstí nádherné, tak jsme se raději odtud chtěli zase dostat pryč do nějakých uliček, kde není taková davová psychóza.
Samozřejmě, že při pomyšlení na svůj noční sen a při pomyšlení na to, že by mohl být v Praze Chris Hemsworth, se mi vždy rozbušilo srdce a na některé pány jsem se dívala pečlivěji, protože člověk nikdy neví a co kdyby náhodou. Jak jsme se tak snažili dostat přes ty davy turistů na Staroměstském náměstí, tak jsme si říkali, že jsme vlastně kousek od hotelu Four Seasons, který je kousek od nábřeží a že tam často ubytovávají známé osobnosti. Takže jsme si řekli, že pokud bychom měli nějakou šanci kohokoliv potkat, tak třeba, jak přichází, nebo odchází z hotelu, kolem kterého projdeme při procházce zpět domů, takže jsme se rozhodli, že tamtudy půjdeme zpět. Samozřejmě jsme se smáli, protože ta pravděpodobnost toho, že někoho potkáme, byla téměř mizivá.
Abychom nešli Karlovou nebo Kaprovou ulicí, kde bývá také hodně lidí, zvolili jsme tišší a menší uličku kolem knihovny - Platnéřskou. Člověk se nemusí prodírat, aby se někam dostal a kdovíproč tam ani moc lidí nechodí. Šli jsme tedy touto ulicí a povídali si. Člověk jak prochází kolem výloh, barů, nebo restaurací, tak se občas podívá dovnitř. No a jak jsme jeden takový bar míjeli, tak se mi zastavil dech, rozklepali se mi nohy, vyvalila jsem oči a totálně jsem ztuhla.
V celé své kráse uvnitř baru v tiché ulici, kde nikdo nechodí, seděl Chris Hemsworth s několika členy svého týmu a se svým synem. V tu chvíli jsme s přítelem udělali dva kroky stranou od výlohy, abychom nevypadali jak nenasytní bezdomovci, čekající venku a žebrající o nějakou korunu, nebo něco k jídlu, a začali jsme vymýšlet, co tedy budeme dělat. Navzdory asi tisícům nacvičených fiktivních scénářů a variant, jsme nebyli schopni přijít ani na jednu normální a všechno najednou vypadalo trapně, špatně, vtíravě, aj. Můj přítel je naštěstí dost klidná povaha, na rozdíl ode mě. Ne že bych ječela, nebo skákala na celou ulici, to ne, ale myslím, že jsem ze samého rozrušení měla na mále s infarktem a pořád jsem se ptala dokola, co budeme dělat a že se musíme uklidnit. Musíme se uklidnit však znamenalo, že já se musím uklidnit.
Po několika minutách jsme se rozhodli, že zkusíme jít do té restaurace a dát si tam alespoň skleničku a pak teprve vymyslíme, co budeme dál dělat. Během mého menšího polo hysterického a polo panického záchvatu, jsme vymysleli jen to, že půjdeme dovnitř. Pořád si říkám, že jsme měli tolik variant a najednou totální black out, to je prostě typické. Vešli jsme tedy dovnitř a tvářili jsme se, že jsme vlastně hrozně v pohodě a ptali se číšníka, jestli si můžeme objednat, bohužel nás pan číšník vypakoval s tím, že je tam uzavřená společnost. Sice jedna část toho baru byla volná, ale je dost možné, že to tam měli Chris Hemsworth a jeho skupina rezervované, aby je nikdo nerušil, zvlášť ne žádní fanoušci, kteří za nimi běží přes půl Prahy a doslova si je jeden z nich vysní, takže s neskrývaným zklamáním jsme se otočili a šli pryč.
Vyšli jsme tedy ven a chvíli jsme tam stáli a přemýšleli, co budeme dělat. Jelikož ani já, ani přítel nejsme žádní vtíraví lidé, nechtěli jsme tam vběhnout ke stolu, kde seděl náš oblíbenec a žádat ho o autogram nebo fotku. Tato varianta se nejevila jako dobrá. Čekat tam několik minut, hodin, než vyjdou ven? Tak ani tato varianta se nám nezdála moc dobrá. Chvíli jsme tam stáli a přemýšleli, co budeme dělat, načež když už to bylo asi 5 minut a už byla tma a nebylo tenkrát zrovna teplo, tak jsme si řekli, že jsme ho viděli, a že i tak je to víc, než jsme si vůbec mohli nebo uměli představit a že půjdeme tím směrem, kterým jsme chtěli jít, tedy kolem hotelu Four Seasons, kudy pak zahneme a půjdeme pomalu zpět směrem domů.
Když jsme se už už otáčeli, že odcházíme, tak najednou začali vycházet nějací lidé a jako jeden z posledních byl on. Náš Hromovládce. Celá skupinka několika lidí, včetně jeho syna, se tak nějak roztrousila po celé ulici s různými rozestupy a my jsme se dívali, jak si Bůh hromu nasadil roušku, kapuci a kráčel si to pomalu pryč od nás.
My jsme jen stáli a dívali se za ním a veškeré nacvičené scénáře a dialogy byly fuč, opět další black out. Ani já, ani přítel jsme nebyli schopni nic říct, až v tu chvíli na mě můj přítel zamával, ať něco udělám, jestli chci fotku s ním, jinak mám smůlu. Ale znovu podotýkám, že to bylo víc, než jsem mohla vůbec chtít, nebo než bych si dokázala představit. V tu chvíli jsem tedy sebrala veškeré síly a abych nebyla hlučná a zbytečně jsem na něj neupozorňovala, tak jsem vystoupila směrem k němu a zeptala jsem se ho „Promiňte, mohl byste se s námi prosím vyfotit?“. Tohle byla ta rozhodující chvíle, kdy jsem si říkala, tak, teď se ukáže, jestli je opravdu tak milý, jak vypadá, nebo nás pošle do tamtěch míst. Náš Hromovládce se zastavil, usmál se a řekl „Jasně, žádný problém“. V tu chvíli jsme před něj předstoupili a on stál za námi asi metr a půl dál. Bylo tehdy těsně po pandemii a roušky se ještě pořád nosili, proto si raději držel odstup.
Náš Hromovládce však sundal roušku, vzdálenost mezi námi a jím zmenšil a usmál se tak, aby byl vidět do kamery ve foťáku. Byla jsem štěstím bez sebe a říkala jsem si, jak je skvělé, že je tak milý. Záměrně zmiňuji tu roušku, protože jsem viděla jiné celebrity, které se fotily právě s rouškou, což pak moc nebylo poznat, zda je to opravdu nějaká známá osobnost, nebo příbuzný, který pomáhá svému dítěti influencerovi získat větší sledovanost.
Vždy, když fotíme s přítelem selfie, tak je fotíme oba, střídáme se, nebo občas můžeme vyfotit i něco naráz. Ovšem tehdy, a to nikdo z nás nechápeme, asi z toho šoku, můj přítel telefon bohužel nevyndal, tedy to bylo na mě a musím tedy říct, že výsledek byl doslova o prsa. Jak jsme tam tak stáli a za námi stál Chris Hemsworth, který se usmíval, tak jsem vzala mobil, namířila na nás a zmáčkla spoušť. Vyfotila bych ho třeba 10krát, ovšem to bych na mobilu nesměla mít nastavenou kdovíproč samospoušť. Ke své hrůze jsem to zjistila, až když jsem viděla na mobilu odpočítávání z 10ti vteřin. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Už takhle mi bylo trapné ho zdržovat, protože to nedělám ráda a nechci nikoho obtěžovat, ale tím, že tam nikdo v té ulici nebyl, tak jsme to prostě zkusili a našeho Hromovládce požádali, ale myslím, že ani on nečekal, že vyfotit jednu fotku, bude trvat 10 vteřin a že mezitím se celá jeho družina vzdálí přes půl ulice. Bylo mi trapné, že ho zdržuji, ale říkala jsem si, že doufám, že mi neuteče. Nechtěla jsem ale brát do ruky mobil a nastavovat jiný mód, protože jsem si říkala, to se určitě otočí a půjde dál. Proč by taky měl čekat, až si tady jeho fanynka nastaví mobil, že? takže jsem se na něj omluvně otočila a řekla jsem mu „já se hrozně omlouvám, jsem hrozně nervózní“ načež on odpověděl „žádný problém“ a usmál se. Těch 10 vteřin bylo však nekonečných, protože abych mu tuhle větu řekla, tak uběhla asi jedna, čili tam zbývalo dalších 9, které se pomalu odpočítávaly. A já v nervu z toho, že ho zdržuju, že nám uteče, že nebude fotka, prostě ze všeho, jsem nedokázala vlastně nic jiného, než se omluvit, ale aby tam nebylo tak dlouhé ticho, tak jsem se opět otočila a řekla jsem mu „už to bude jen chvilka…8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, teď“. Ano, odpočítávala jsem s čísly, které viděl můj přítel, já i náš Thor na displayi mého mobilu a ani vlastně nechci vědět, co si asi myslel. Možná opravdu jen to, jak pěkně umím počítat. V tu chvíli telefon udělal jednu fotku. Jen jednu jedinou! Hrůza! Jednu jedinou fotku toho, že jsme ho potkali, v duchu jsem se modlila, ať je ta fotka použitelná, protože nejsem nejlepší fotograf. Říkala jsem si, škoda, že nefotil můj přítel, ale asi byl zas tak nervózní, že ani nevytáhl svůj telefon. Nakonec se však náš Hromovládce usmál, nasadil roušku, my jsme mu poděkovali a jen se dívali, jak odchází.
Poté, co jsme s velkým očekávání a napětím zkontrolovali tu jednu jedinou fotku, kterou jsem za velkých nervů pořídila, jsme si oba oddychli. Fotka je použitelná, hurá! Řekla bych, že následně se nám začal vyplavovat adrenalin a velmi smíšené pocity toho, jak skvělé to bylo setkání, jak byl Chris Hemsworth milý a příjemný člověk. Neposlal nás nikam, byl i ochotný, byl milý a i když jsme mu neřekli jedinou větu, kterou jsme si doma trénovali, tak nějak jsme zaimprovizovali a nakonec je z toho velmi veselá historka, kdy jsem Chrisi Hemsworthovi předvedla, jak pěkně umím anglicky počítat od 8 do 1, čímž se bavíme do dneška. Ale důležité je, že to setkání bylo moc fajn a máme na to skvělé vzpomínky.
A takhle jsme potkali Chrise Hemwortha.
