Článek
Je pondělí ráno a budík hlásí 5:00. Ale moje tělo má ještě hlubokou půlnoc a tma za okny taky nenapovídá nic o začátku nového dne. Když mi hlavou probleskne, že je opět pondělí, ten nejhorší den v týdnu, bojuji s touhou přetáhnout přes hlavu peřinu a pokračovat ve sladkém snění. Jenže válení ve vyhřáté posteli nezaplatí hypotéku ani nenakrmí hladové krky naší domácnosti.
Ty tam jsou moje večerní představy o ránu plném energie a svižné ranní rutině. Se zmačkaným obličejem a přeleženým ramenem mířím budit ta moje dvě zlatíčka. Marně. O nějakém vstávání nechtějí ani slyšet. Takže dnes pohodové ráno neklapne. A začíná první časová černá díra dne. Oblékání, čištění zubů, snídaně a příprava svačiny přece nemůže trvat tak dlouho, tak proč hodiny najednou ukazují 6:15? Zase vyjíždíme o čtvrt hodiny později. Jako vždy. Ale mám pocit, že ani budík nastavený na 4:45 by nedokázal zaručit včasné odjezdy z domu. Navíc to už vůbec není doba na probouzení vyčerpané matky a hyperaktivních potomků, co málokdy usnou dřív jak v devět.
Černá díra skončí hodinu po odjezdu z baráku příjezdem do práce. Školu a školku máme poněkud z ruky, ale to je na jiný příběh, takže několikrát týdně přidávám 50 km ráno a to stejné odpoledne. Přiložením čipu u dveří do zaměstnání nastává úplně opačný jev – čas se neúprosně vleče. Hlavou mi běhá, co všechno bych mohla dělat doma, co bych skutečně chtěla dělat. Ty myšlenky by vydaly na celou knihu, ale musím je krotit a soustředit se na práci.
Občas mám takový hloupý nápad. Vezmu si papírek a tam si píšu, co všechno ten den ještě zvládnu udělat navíc nad nezbytné činnosti, jako je večeře a hygiena. Snažím se držet při zemi. Už jsem to osekala na max. 3 položky, abych v noci neuléhala s pocitem, že můj ambiciózní plán selhal. Asi tušíte, jak to dopadá. Marně přemýšlím, jestli se mi vůbec někdy podařilo pomyslně odškrtat všechny položky ze seznamu v ten jeden den.
Konečně nastane ta vytoužená chvíle, kdy pípnu odchod. A bum. Nastává druhá fáze díry v času. Škola, školka, rychlý nákup a dvě hodiny v háji. Do uspávání ještě zbývají tři hodiny. To je dobrý. Jenže … A už jede v hlavě kalkulačka. Půl hodiny před spaním začíná hygiena. Té předchází večeře. Aby se děti stihly najíst, musí být půl hodiny před koupáním. Ale večeře není hotová lusknutím prstů. Výsledek: máme 1,5 hodiny času na nějakou činnost. Sofiina volba mezi sobeckou potřebou vlastního pohybu, nebo animačním programem pro děti, na který mi většinou stejně hodí bobek a nutně potřebují dělat něco, co v tu chvíli zrovna není úplně reálné. Anebo se mám snažit odvrátit blížící se zkázu domácnosti snahou o poklizení? Rozhodování musí probíhat rychle, protože není čas ztrácet čas.
Když mám štěstí, je v devět hodin klid a já můžu otevřít knížku a tupě koukat na stránky, které bych chtěla číst, ale únavou moc nevnímám. V myšlenkách mi duní jen to, že jsem dneska zase nic nestihla. Že za mým dnem nezůstala žádná výrazná stopa. Že jsem si svých dětí zase moc neužila…
