Článek
Tento text nevznikl jako komentář z dálky. Vznikl z konkrétní zkušenosti.
Jako odborná společnost jsme pravidelnými členy výběrových komisí na krajských úřadech, kde se posuzují žádosti porodních asistentek o oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Sedíme u stolů, kde se rozhoduje o budoucí podobě samostatné porodní asistence. Vidíme žádosti, slyšíme argumenty, klademe otázky.
A právě z této zkušenosti cítíme potřebu otevřeně informovat o tom, co se dnes v prostoru reálně děje.
V posledních měsících sledujeme výrazný nárůst žádostí o výběrová řízení na poskytování péče porodní asistentkou. Na první pohled by to mohl být důvod k radosti. Samostatná praxe je přece symbolem profesionalizace, posunu kompetencí a větší dostupnosti péče pro ženy.
Jenže realita je složitější.
Vedle zkušených kolegyň, které si samostatnou praxi připravují systematicky a s respektem k legislativě, se objevují i žádosti, které vyvolávají rozpaky. A někdy bohužel i stud.
Není výjimkou, že se do výběrových řízení hlásí porodní asistentky s minimální praxí – někdy v délce několika málo měsíců. Školní praxe je prezentována jako pracovní zkušenost. Vlastní mateřství je vydáváno za odbornou kompetenci. Zákonné povinnosti nejsou zcela jasné ani samotné žadatelce.
Objevují se i situace, kdy je porodní asistentka stále zaměstnaná u svého původního zaměstnavatele, ale současně žádá o plný úvazek 1,0 v samostatné praxi. Jindy naopak nežádá o plné kódové ohodnocení a fakticky si sama snižuje možnost ekonomické stability. A někdy se žádá o výkony, které do kompetencí porodní asistentky vůbec nepatří.
To všechno nejsou jen administrativní detaily. To je obraz oboru.
Samostatná praxe není zkratka k nezávislosti. Je to závazek. Znamená plnou odpovědnost – odbornou, právní i ekonomickou. Znamená schopnost orientovat se v legislativě, rozumět systému vykazování péče, znát své kompetence a jejich hranice. Znamená umět spolupracovat s ostatními zdravotníky a nést důsledky svých rozhodnutí.
Pokud budeme tolerovat nejasnosti, nepřipravenost nebo dokonce nerespektování pravidel, poškodíme tím nejen sebe. Poškodíme důvěru žen, důvěru zdravotních pojišťoven i postavení celého oboru.
Profesionalita se nepozná podle toho, že „můžeme“.
Ale podle toho, že víme kdy, jak a za jakých podmínek můžeme.
Možná je tedy čas přestat se jen radovat z počtu žádostí a začít mluvit o kvalitě. Nastavit jasná kritéria. Otevřeně říct, že školní praxe není pracovní zkušenost. Že vlastní mateřství je cenná osobní zkušenost, ale nenahrazuje odborné vzdělání a klinickou praxi. Že samostatná péče vyžaduje skutečnou připravenost.
Ne proto, abychom někoho vylučovali.
Ale proto, abychom chránili hodnotu profese.
Samostatná porodní asistence má obrovský potenciál. Může posílit péči o ženy, přinést větší kontinuitu a lidskost do systému. Ale jen tehdy, pokud bude stát na pevných základech.
Odbornost není formalita.
Je to odpovědnost.
