Článek
V rodině jsme měli mezi sebou zcela průměrné vztahy, všichni jsme spolu nějak vycházeli. Babička vlastnila po jejích rodičích poměrně dost nemovitostí – pole, lesy, a pak ½ rodinného domu. Druhou polovinu částečně zdědil a částečně odkoupil v dědictví můj otec po úmrtí dědy před dvaceti lety. Rodinný dům měl dvě oddělené bytové jednotky, a tak tam můj otec i babička zvlášť žili. Dům výlučně udržoval můj otec – a to jak finančně, tak manuální prací. Teta o dům nikdy nejevila zájem, nejezdila tam, s ničím nepomáhala, po úmrtí dědy svůj podíl na něm prodala mému otci.
Jednoho dne se babičce stal úraz, po několika měsících strávených v nemocnici a v LDN bylo jasné, že již není sama schopna se o sebe starat v tom domě (bariérový přístup), a tedy se objevil problém, kde bude žít. Současně na tom byla zdravotně velice špatně, dostávala velké dávky opiátů na bolest a byla významně omezena na pohybu. Teta, tj. babičky dcera, do té doby téměř nejevící zájem, náhle projevila empatii, že babičce zajistí bydlení v domě s pečovatelskou službou a než bude žádost vyřízena, bude po dobu cca 3 měsíců bydlet u ní. V té době byla teta na nemocenské, můj otec pracoval tak, že celý týden měl služební cesty, tudíž jeho práce neumožňovala pečovat o kohokoliv doma, neboť byl doma jen o víkendu.
Všechno fungovalo docela idylicky – otec jezdit za tetou a babičkou k tetě na návštěvy, přivážel jim nákupy, pak za 3 měsíce pomáhal babičku stěhovat do pečováku. Teta obstarávala babičce lékaře, zařizovala všechny potřebné věci. Všichni jsme se spolu normálně bavili a fungovalo to. Jednoho dne se můj otec zcela náhodou díval do katastru nemovitostí (a teď zcela upřímně – jak často si vy kontrolujete své údaje v katastru nemovitostí?) a s hrůzou zjistil, že spoluvlastníkem domu je teta, nikoliv již babička, a rovněž na sebe ctěná teta přepsala všechny zbylé nemovitosti – hektary polí a lesů.
Z počátku jsme od tety chtěli vysvětlení, co se stalo, protože babička pořád tvrdila, že tetě podepsala jenom dokumenty týkající se správy jejího majetku a že vždy chtěla, aby její majetek byl rozdělen mezi obě její děti rovným dílem. Okamžikem, kdy se teta dozvěděla, že o té změně vlastnictví víme, se s námi přestala bavit. Když jsme za ní přijeli, vyhodila nás. A tím začalo rodinné dilema - co s tím? Opustit dům, o který se přes 20 let staráte a nechat ho tetce? A co ty všechny polnosti? Většina lidí kolem nás od soudu odrazovala – že to bude drahé a spravedlnosti se nedočkáme. Ale ta situace byla tak neuvěřitelná, navíc teta s námi přestala úplně komunikovat, že by ten dům asi úplně zpustl. Na katastru nemovitostí jsme zjistili, že babička podepsala 7 dní po propuštění z LDN darovací smlouvu. Po dlouhé úvaze jsme si našli advokáta, ten poslal tetě předžalobní výzvu. Na tu reagovala dopisem s historkou o tom, jak můj otec mlátí babičku a že „se dělit o majetek nehodlá“. Asi si myslela, že tím to z naší strany skončí, ale naopak. Podali jsme žalobu k soudu, sháněli nespočet svědectví (sousedi, rodina, kamarádky babičky, starosta), dokládali, že tetka jen lže a obrala bezbrannou. Naší velkou výhodou bylo, že babička byla naživu a zcela jasně soudci řekla, že si přeje a vždycky přála, aby ty nemovitosti měly obě její děti napůl. Proč ale podepsala tu darovací smlouvu, to vysvětlit nedokázala. Soudy trvaly skoro dva roky, což bylo dáno především liknavostí naší tety. Soud nás tlačil k dohodě, protože z právního hlediska jsme napadali platnost darovací smlouvy, kterou ale uzavřely dvě jiné smluvní strany (teta a babička). Babička byla rovněž žalována, protože se nechtěla soudit, nechtěla podat žalobu proti tetě, prostě už chtěla mít klid. Po dvou letech, několika soudních jednání a nespočet návrhů jsme došli ke kompromisu – tetka si nechala 3/5 celého babičky majetku a můj otec 2/5, přičemž majetek byl rozdělen tak, abychom s tetkou už nic nespoluvlastnili.
Ano, není to fér, stálo nás to 100 tis. za advokáta a soudní poplatky, neuvěřitelné množství stresu a času. Ale tím bojem jsme získali aspoň něco a jsem neuvěřitelně ráda, že jsem do toho šli. Tuhle životní zkušenost jsem se rozhodla sepsat, protože i já bych na začátku ocenila jakékoliv informace, co v nastalé situaci dělat. Zpětně mě mrzí, že jsme nevyužili možností trestního práva, protože nás od toho odrazoval i náš advokát, ovšem Nejvyšší soud v obdobné věci v červenci 2023 potvrdil podmínku vnučce, která chtěla obrat babičku s demencí. Závěrem je teda třeba akcentovat, ať si každý kontroluje údaje v katastru, existují i programy, co vás na změnu upozorní. A pokud zjistíte, že váš vypečený příbuzný zneužil situace a je nyní vlastníkem on, okamžitě jednejte. Soudy sice nejsou nic příjemného, ale stojí to za to. Horším případem ale je, pokud se o změně vlastnictví dozvíte až po smrti příbuzného nebo pokud si vypečený příbuzný nechat sepsat závěť. Prostě prokazovat rozpornost vůle u mrtvého bude velice obtížné, my měli to štěstí, že babička žila. A taky štěstí, že teta byla tak hladová, že s tím nepočkala až po smrti babičky, s tím bychom fakt neudělali vůbec nic.
