Pozoruhodný útěk přes železnou oponu. Tři chlapci překonali ostnaté dráty

Pražské jaro, obrodný proces v komunistickém Československu, symbolizované heslem „Socialismus s lidskou tváří“, bylo 21.srpna 1968 udušeno vojsky Varšavské smlouvy, pod vedením tehdejšího Sovětského svazu. Tímto se doslova zhroutil svět většině obyvatel této země ve všech věkových a sociálních vrstvách. Mnoho občanů zvolilo emigraci v naprosté beznaději. Zcela oprávněně, protože následné roky normalizace tyto obavy potvrdily. Co se asi odehrávalo v myslích mladých lidí, kteří přišli o naději života v lepších podmínkách, které právem očekávali? Vpád vojsk, zcela odporující mezinárodnímu právu, který přinesl oběti na životech. Emigrace kamarádů, se kterými vyrůstali. Upálení Jana Palacha, který 19. 1. 1969 umírá na následky svého obětního vzdoru. Toto vše muselo vyvolat v myslích lidí obrovské pnutí a zcela jistě vedlo k odvážnému činu i tři chlapce z obce Libá, ležící 12 km od Chebu a co by kamenem dohodil do sousedního bavorského Hohenbergu, města tehdejší Německé spolkové republiky.

Emil a Milda navštěvovali učiliště v Aši a Chebu, Robert byl žákem 8. třídy ZDŠ v Hazlově. V době útěku bylo Emilovi s Mildou 16 a Robertovi 14 let. Rozhodnutí k překročení hranice do sousedního Bavorska dozrálo v polovině ledna a záhy začali s jeho přípravou. Dle protokolu o výslechu ve spisu plzeňské StB, který jsem prostudoval v Archivu bezpečnostních složek Praha, odešli ve dnech 19. 1. a 23. 1. 1969 do bezprostřední blízkosti signální stěny, kde pozorovali pohyb hlídek pohraniční stráže a zjišťovali možnosti překonání drátěného plotu. Znalost prostředí byla v jejich případě dokonalá, neboť děti z Libé v lesích obec obklopující, prakticky trávily dětství. Dokonce chodily na rotu PS Dubina na různé akce, jenž jednotka pro děti z Libé pořádala. Tyto okolnosti možná zapříčinily, že chlapci si nejspíš ani neuvědomili na jak nebezpečnou cestu se hodlají vydat, protože vojáci pohraniční stráže ve své přísaze slibovali zabránit lidem v přechodu státní hranice za každou cenu a to i za použití střelné zbraně. Na víc bylo jedno, jestli je narušitel ozbrojen, nebo ne. Jejich známé heslo bylo „neprojdou“.

Chlapci na svém průzkumu vypozorovali, že v době mezi 15:00-15:30 hod. se hlídky na jimi vytipovaném místě nevyskytují. Rozhodli se pro tento úsek a konkrétní místo, neboť starý zátaras zde byl přerušený a po překonání nového jim nemohl způsobit potíže. Pro efektivnější překonání signální stěny naplánovali zhotovení žebříku, jakýchsi štaflí, ze kterých by následně zátaras přeskočili a nenarušili zkratem signalizaci.

Milda podomácku zhotovil štafle a všichni společně natrénovali jejich použití. Tyto ukryli v kamenolomu. Pak už jen čekali na příhodný den, který nastal 26. 1. 1969. Byl to den, kdy na celé okolí padla hustá mlha, která má v těchto končinách hlubokých lesů a mokřadů tendenci setrvat i několik dnů. Teplota se tuto neděli pohybovala kolem nuly. Ospalá nedělní Libá ani netušila, že se schyluje k události, o které se zde mluví stále, i když od tohoto dne uplynulo již více jak 55 let.

Kolem 14:00 hod. se po předchozí domluvě sešli na náměstí, aby se vydali vstříc svému dobrodružství. Vyrazili jen v oblečení, které měli na sobě. Emil v polobotkách, Robert měl na nohách pionýrky a Milda tzv. buty. Nesli dvě tašky s jídlem, nůž na krájení chleba a kleště na případné stříhání drátěného zátarasu. V kamenolomu, kde byly ukryty štafle, si vzpomněli, že nemají sirky, a tak vyslali Roberta zpět do hospody, aby je tam zakoupil. Pak už pokračovali přes horu Blatná, hraničním pásmem směrem k signální stěně. Emil jako předvoj asi sto metrů před zbylou dvojicí, aby hlásil případnou hlídku. Když dorazili k zátarasu, kde se žádná hlídka nenacházela, přistavili štafle ke stěně a jeden po druhém ji překonali. Vratké štafle zapříčinily, že jeden z nich se při seskoku zachytil nohavicí o dráty a způsobil zkrat. Na svobodu jim už teď zbývalo překonat 1 km dlouhou vzdálenost v členitém a hustě zalesněném terénu. Chvilkami ztráceli orientaci, ale nakonec se v prostoru hraničního kamene číslo 15/10 na území Bavorska dostali.

Úsek, ve kterém došlo k proryvu signální stěny střežili voj. Honyi, vzdálen od místa útěku 1000 m a voj. Nevřivý, jenž se nacházel ve vzdálenosti 800 m. Voj. Honyi obdržel od dozorčího roty zprávu, že v jeho prostoru došlo ke zkratu na signální stěně. Otevřel vrata na „Selbské“ a pokračoval směrem k Dubině. Když dorazil na místo útěku, nalezl zde pouze žebřík ve tvaru štaflí a stopy směřující ke státní hranici. Vypálil světlici signalizující proryv a vydal se po stopách směřujících ke státní hranici. Stejně tak učinil o pár minut později voj. Nevřivý. Oba se sešli u hraničního kamene 15/10 a jen pozorovali stopy vedoucí na území NSR. Po nějaké době dorazila motorizovaná zásahová hlídka. Vše pozdě. Problém byl na světě. Asi si dokážete představit, co se muselo strhnout. „Neprojdou“ vzalo za své.

Začalo horečnaté vyšetřování a mapování stop. Služební pes Argo dovedl vyšetřovatele až do obce Libá a velitel roty mjr. Hruška nabyl přesvědčení, že za útěkem stojí někdo z Libé. Dorazila skupina vyšetřovatelů StB Plzeň. Jeden z rodičů zavolal kolem 21:00 hod. mjr. Hruškovi, že postrádá syna, který měl být v kině, ale ani tam, ani doma není. Netrvalo dlouho a jména narušitelů byla známa. Mjr. Hruška byl rodiči požádán, ať udělá vše pro jejich návrat. KS SNB v Plzni dostala úkol vyjednávat s německou policií o vydání chlapců zpět do ČSSR.

Mezitím Emil, Milda a Robert bloudili po německém území od jedné obce ke druhé, až byli kolem 23:00 hod. na pokraji lesa zadrženi hraniční policií a převezeni na služebnu k výslechu. Ráno je převezli k výslechu do Selbu, kde byl již přítomen tlumočník. Shodně vypověděli, že je k útěku přiměla okupace ruských vojsk. Německé vyšetřovatele zarazil jejich věk, hlavně Roberta Nožiny. Chlapci dostali oběd a po něm měli být převezeni do utečeneckého tábora. K jejich údivu byli na hraničním přechodu Pomezí, dne 27. 1. 1969 kolem 16:00 hod. vráceni do ČSSR. Nastalo vyšetřování plzeňskou StB. Emil Mackovič a Miloslav Cícha byli obviněni z trestného činu opuštění republiky § 109 odst. 1 tr. zákona.

O důvodu vydání uprchlíků zpět do ČSSR můžeme jen spekulovat. Jedním z hlavních důvodů byl určitě jejich věk a s tím spojené komplikace s jejich začleněním do společnosti. U nezletilého Roberta Nožiny by to bylo ještě komplikovanější, neboť byl v té době prakticky dítětem. Dá se také pracovat s domněnkou, že navrácení bylo pro obě strany výhodný obchod. StB potřebovala fiasko Pohraniční stráže co nejdříve ututlat a německá strana mohla za svůj rychlý a vstřícný postup dostat někoho zpět do NSR. Každopádně vyjednané podmínky nebyly zadarmo. Zajímavé bylo toho dne 26. 1. 1969 denní hlášení, které popisovalo narušení státní hranice v Libé s úspěšným přechodem do NSR a druhé narušení bylo hlášeno v úseku 1.roty Slavonice jako pokus o přechod hranice mezi ČSSR a Rakouskem, kde se jednalo o tři chlapce ve věku 17 let a jednu 18letou dívku, všichni bytem Gera v bývalé NDR. Oba pokusy dělilo jen pár hodin a je docela možné, že se mohly propojit. Osud mladých východoněmeckých uprchlíků by jistě stál za prozkoumání.

Emil Mackovič a Miloslav Cícha nakonec odsouzeni nebyli. Okresní soud v Chebu dne 28. 5. 1969 rozhodl trestní stíhání zastavit na základě amnestie presidenta republiky.

Emil Mackovič se opět do hledáčku StB dostal společně s občany Amonem Jiřím, Mackovičem Ladislavem a Šulkem Janem. Dne 16. 9. 1971 byla skupina orgány StB Plzeň profilaktickým způsobem rozložena z důvodu přípravy ilegálního přechodu státní hranice do Německa.

Toto je jeden příběh z mnoha podobných. Příběh šílené doby začátku okupace a následných šedých let normalizace. Doby porušování základních práv a svobod, kterému se odvážní mladí lidé jako Emil, Milda a Robert dokázali vzepřít. Chlapci uskutečnili úspěšný útěk přes „Údolí dutých hlav“ jako jedna z nejmladších organizovaných skupin v tehdejším Československu.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, sbírka, arch. č. V-4405 PL,MNO VPS 1969,karton č.606- denní hlášení č.24.

Zvláštní poděkování pro Mgr. Xenii Penížkovou, Bc. Jana Geiera, Mgr. Tomáše Bursíka z Archivu bezpečnostních složek v Praze a Ing. Petra Elizeuse ml. za skvělou spolupráci při mé badatelské činnosti.