David Novotný: Jarda Kužel ho proslavil, jeho hlas znáte i odjinud

Stačí vyslovit Jarda Kužel a mnoho diváků si okamžitě vybaví Davida Novotného. Je v tom malý paradox herecké popularity. Člověk roky pracuje v divadle, projde různými filmy, a nakonec ho lidé oslovují jménem někoho, koho ve skutečnosti nikdy nebyl. V Novotného případě je přitom snadné pochopit, proč právě postava z fotbalových Houslic tak dobře zakořenila. Působí jako známý, kterého jste už někde potkali.

David Novotný dokáže vytvořit dojem, že jeho postava žila dávno před první scénou a bude žít i po poslední. Nezní to jako nápadná herecká disciplína. Právě v tom ale spočívá její síla. U člověka z obrazovky neřešíme, zda je přesvědčivě zahraný. Začneme řešit, proč se zase naštval, co pokazí, zda dokáže někomu odpustit nebo jak dlouho vydrží předstírat, že má všechno pod kontrolou.

Jeho kariéra přitom nabízí víc než příběh populárního komika. Vede od konzervatoře přes České Budějovice a Dejvické divadlo k vážným filmům, rozhlasu a dabingu. Zahrnuje Jardu Kužela, ale také setkání s Josefem Somrem, Dostojevského svět nebo hlas sebejistého Barneyho Stinsona. Podívat se na ni pozorněji znamená zjistit, kolik odstínů může mít herec, kterého jsme si zvykli považovat za samozřejmě známého a blízkého.

Novotný se narodil 12. června 1969 v Brandýse nad Labem. Pochází z učitelské rodiny, jeho rodiče učili tělocvik. Sport tak do jeho života nevstoupil až s televizními rolemi. V rozhovoru pro Radiožurnál připomněl, že jako žák hrál fotbal za Spartu. Pozdější obraz herce, který se umí přirozeně pohybovat mezi lidmi na hřišti, má tedy docela konkrétní základ. Nejde jen o dobře vybraný dres a několik naučených fotbalových výrazů.

Vystudoval herectví na pražské konzervatoři. Filmový přehled Národního filmového archivu uvádí absolvování v roce 1989 a připomíná také jeho ranou filmovou příležitost ve snímku Hry pro mírně pokročilé. Za populárním seriálovým obličejem tak stojí profesní cesta, která začala mnohem dřív, než vznikl Okresní přebor. Není to příběh člověka, kterého si kamera náhodou všimla u venkovského hřiště a ze dne na den z něj udělala herce.

Sportovní zkušenost přitom není totéž co herecké vzdělání. Ve sportu člověk reaguje sám za sebe, před kamerou musí vytvářet někoho dalšího. Rozdíl se může zdát drobný, dokud nezačne být důležité, zda postava zrovna opravdu vyhrává, nebo pouze předstírá převahu. Herec potřebuje ovládat nejen pohyb, ale také pozornost, napětí a vztah k ostatním. V Novotného dráze se tyto dvě zkušenosti potkaly, aniž by jedna mohla nahradit druhou.

Na jeho začátcích je proto zajímavé právě spojení známého a naučeného. Má za sebou prostředí, z něhož lze čerpat, a zároveň řemeslo, které osobní zkušenost proměňuje v něco sdělitelného. Životopisný údaj o fotbalu není kouzelné vysvětlení všech pozdějších úspěchů. Pomáhá však pochopit, proč jeho postavy nemusí divákovi složitě dokazovat, že do svého světa patří. Ten dojem začíná už velmi obyčejnou samozřejmostí pohybu a řeči.

Před Dejvickým divadlem působil Novotný v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V profesních přehledech se tato etapa snadno smrskne do jediné věty, protože později přijdou známější názvy a televizní role. Jenže pro herce znamená stálá divadelní práce něco velmi konkrétního: pravidelné zkoušení, různé režiséry, odpovědnost vůči partnerům a večery, které nelze opravit tím, že se nepovedený pokus jednoduše vyhodí ze střihu.

Regionální scéna navíc nemusí být předsíní něčeho skutečně důležitého. Pro své diváky je hlavním místem setkávání s divadlem. Herec tam nezískává pouze položky do životopisu. Učí se unést představení a nacházet se v rozdílných úkolech. Filmový přehled u Novotného připomíná například Sen noci svatojánské, Limonádového Joea nebo Hodinu mezi psem a vlkem. To není zkušenost jediného typu postav a jediného způsobu zábavy.

Přirozenost před kamerou bývá výsledkem práce, která vidět není. Když postava mluví bez okázalého důrazu a reaguje v pravou chvíli, může to působit téměř bezpracně. Divadlo ale člověka učí právě tomu, že nestačí mít vlastní dobrý okamžik. Musí také zachytit, co mu nabízí spoluhráč. Někdy je rozhodující věta, jindy pohled nebo to, že se druhému na okamžik přestane dařit prosazovat svou vůli.

Kdo zná Novotného pouze z televize, nemusí o českobudějovické etapě vůbec vědět. Přesto dává jeho příběhu důležitý rozměr. Popularita má obvykle konkrétní spouštěč, ale herecká pohotovost a schopnost spolupráce vznikají postupně. Vysvětlovat hotovou kariéru pouze jedním seriálem by znamenalo přeskočit právě ta léta, kdy se člověk učí, jak být před publikem uvěřitelný, aniž by musel každou chvíli upozorňovat na to, že právě podává výkon.

V roce 1998 se stal členem Dejvického divadla. Zde hrál mimo jiné v Bratrech Karamazových, Tereminu, Kouzelné flétně, Dealer’s Choice či Muži bez minulosti. V názvech se potkávají velká literatura, současné příběhy i osobitý humor. Pro Novotného to byla dlouhá a podstatná etapa. Práce v takovém souboru stojí také na vzájemné znalosti: herec ví, kdy mu partner nechá prostor a kdy mu jej naopak vezme.

Pro diváka má sehranost zvláštní kouzlo. Nemusí být vidět žádná nápadná technika, a přesto se zdá, že mezi lidmi na jevišti neustále něco probíhá. Význam se rodí z reakcí, z přerušení věty, ze špatně načasovaného ujišťování nebo z drobné změny postoje. Komedie pak nemusí stát na samostatných vtipech. Může vznikat ze samotného soužití postav, které o sobě vědí příliš mnoho, případně se o sobě velmi mýlí.

Bylo by ovšem nepřesné dělat z herce pouze výrobek slavné adresy. Soubor nabízí podmínky, ale jednotliví lidé je naplňují svou prací a odlišnou energií. Novotný do podobného prostředí přináší schopnost rychlé reakce a silně přítomného, zdánlivě obyčejného člověka. Právě vedle jiných hereckých osobností může být taková kvalita obzvlášť užitečná. Není nutné, aby všichni zářili stejně; důležité je, zda spolu vytvářejí uvěřitelnou situaci.

Jeho stálé angažmá skončilo na konci roku 2016, jak potvrzuje výroční zpráva divadla. Dokument současně uvádí, že měl dál účinkovat jako host. To je důležitý detail. Odchod ze souboru nemusí znamenat vymazání společné minulosti ani okamžité přerušení všech vazeb. V Novotného profesním příběhu zůstávají Dejvice výraznou kapitolou, ale nejsou poslední větou. Herecká cesta může pokračovat na dalších scénách, s dalšími kolegy a jinak postavenými úkoly.

Za titulní postavu v inscenaci Muž bez minulosti získal Cenu Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku 2010. Ceny se předávaly v březnu 2011. Tento rozdíl stojí za připomenutí, protože se v medailoncích snadno smíchá rok hodnocené práce a rok slavnostního večera. Krobotova adaptace filmu Akiho Kaurismäkiho uspěla zároveň jako inscenace roku a Dejvické divadlo bylo oceněno jako divadlo roku. Šlo tedy o výraznou společnou událost.

U herce často spojovaného s výbušnou nebo komediální energií je už samotný název role zajímavou protiváhou. Muž bez minulosti otevírá otázku, z čeho se skládá lidská identita, pokud člověku chybí obvyklá jistota vlastního příběhu. Divadelní práce s takovým námětem se nemusí opírat o neustálé velké gesto. Pozornost může přesunout k setkávání, k obyčejným potřebám a ke způsobu, jakým se mezi lidmi postupně vytváří důvěra.

Ocenění připomnělo Novotného rozsah v době, kdy ho část publika začínala vnímat hlavně jako Jardu. Jedna postava se stala široce rozpoznatelnou, jiná výrazně oslovila divadelní kritiku. Není nutné mezi nimi rozhodovat, která představuje „skutečného“ herce. Právě jejich souběh ukazuje, jak zavádějící může být jediná populární nálepka. Televize přinese jméno do domácností, zatímco jiná práce může odhalit úplně jinou stránku stejného člověka.

V Novotného případě je to dobré vodítko pro další sledování. Když se objeví v nové roli, nemusíme automaticky čekat jen přesně ten druh humoru, který už máme rádi. Může nás překvapit zdrženlivostí, nepohodlným tichem nebo citovým napětím. Herec přitom nemusí popírat vlastní rozpoznatelnost. Stačí, když známé prostředky použije v jiném vztahu k situaci a k ostatním. Z něčeho důvěrně povědomého se rázem může stát jiný zážitek.

V Okresním přeboru hraje Novotný Jardu Kužela, fotbalistu z fiktivních Houslic. Tvůrci Jan Prušinovský a Petr Kolečko zasadili postavy do prostředí, ve kterém mají i zdánlivě malé události obrovský význam. Zápas, kabina, místní autority a věčné dohady nejsou jen kulisou. Jsou světem, v němž se měří prestiž, přátelství, sebeklam i ochota něco udělat pro ostatní. Divák nemusí znát pravidla všech soutěží, aby těmto vztahům rozuměl.

Nova při začátku natáčení představovala Jardu jako přirozený talent, který mohl dojít dál, kdyby opravdu chtěl. V tom je silný komediální i lidský základ. Téměř každý zná někoho, o kom se říká, že mohl být mnohem úspěšnější, jen kdyby se rozhodl. Jenže taková věta je pohodlná. Udržuje nedotčenou představu o vlastních možnostech a současně odsouvá otázku, proč se člověk nikdy skutečně nepokusil je využít.

Novotnému pomáhá, že ve fotbalovém prostředí nevypadá jako host na tematickém večírku. Sám fotbal dlouhodobě sleduje i hraje. Přesto by bylo zjednodušením považovat Jardu za jeho autobiografický obraz. Role vzniká z napsaných situací, z režijního vedení a z kontaktu s dalšími postavami. Herec může využít vlastní zkušenost, ale musí ji podřídit konkrétnímu člověku, jeho slabostem, vztahům a místu v týmu.

Obliba takového hrdiny je zajímavá tím, že nepotřebuje dokonalost. Divák může postavě rozumět a současně vidět, že si něco nalhává nebo že není zrovna vzorem odpovědnosti. Právě tato neuhlazenost umožňuje blízkost. Z televizní postavy se stane někdo, o kom se dá mluvit skoro jako o známém z vlastní obce. Popularita pak nepůsobí jako vzdálený obdiv ke hvězdě, ale jako trochu drzé, přátelské poznání.

Ve filmu O rodičích a dětech režiséra Vladimíra Michálka hraje Novotný syna po boku Josefa Somra. Snímek z roku 2008 vychází z knihy Emila Hakla a staví na společně stráveném dni otce a dospělého syna. Zdánlivě obyčejná procházka dává prostor vzpomínkám, vyprávění i bolestem, které se v rodině nepodařilo uklidit. Není tu potřeba předem slibovat neustálé velké zvraty. Napětí může vyrůstat z toho, co si blízcí lidé konečně řeknou.

Setkání se Somrem Novotný později připomínal jako významnou osobní i profesní zkušenost. V rozhovoru pro Českou televizi mluvil o obdivu k jeho všestrannosti. Dává to smysl: herecký partner není jen člověk, který počká, až dokončíte svou větu. Je také měřítkem pravdivosti celé scény. Když druhý skutečně naslouchá, nestačí odpověď přednést. Musí vypadat, že vzniká právě teď, pod tlakem konkrétního setkání.

Rodinný rozhovor může být dramatický i bez křiku. Dospělé dítě někdy znovu sklouzne do dávné role, ačkoli má vlastní život a zkušenosti. Rodič zase může mluvit tak, jako by se mezitím nic nezměnilo. V takových situacích není důležitý jen obsah slov. Význam má také to, kdo téma otevřel, kdo ho chce ukončit a kdo si z rodinné historie pamatuje něco úplně jiného. Z obyčejnosti se stává velmi citlivý herecký materiál.

Tato role je užitečnou protiváhou k představě Novotného jako věčného chlapíka z kabiny. Ukazuje prostředí, v němž stejná srozumitelnost a blízkost slouží jinému účelu. Divák se může poznat, ale smích tentokrát nemusí přijít v každé chvíli, kdy by ho čekal. Podobné příběhy také připomínají, že schopnost někoho rozesmát a schopnost někoho zasáhnout nejsou oddělené dovednosti. Obě vyrůstají z pozornosti k lidskému chování.

Ve stejném roce se Novotný objevil také jako Dimitrij ve filmu Karamazovi Petra Zelenky. Příběh přivádí pražský divadelní soubor do polské ocelárny, kde má hrát adaptaci Dostojevského. Vedle divadelní hry se však odehrává skutečné neštěstí jednoho z místních lidí. Dva světy se začnou nepříjemně přibližovat. Pro diváka vzniká otázka, kde končí možnost sledovat cizí bolest jako příběh a kde začíná vlastní odpovědnost vůči druhému.

Novotný tak v jednom úseku filmové kariéry pracoval s velmi odlišnými podobami rodinných vztahů. V jednom filmu stojí vedle otce na procházce, ve druhém vstupuje do dramatického světa Karamazových. Není to pouze změna kostýmu nebo síly hlasu. Proměňuje se měřítko konfliktu, způsob vyprávění i vztah mezi hercem a postavou. Film navíc sám připomíná, že na plátně vidíme lidi, kteří hrají, a zároveň mají svůj život.

Právě podobná zkušenost komplikuje pohodlné přiřazování herců k jedinému žánru. Novotného srozumitelnost nemusí znamenat, že se hodí pouze pro jednoduché příběhy. Může být naopak oporou pro složité vyprávění: divák se má k čemu přimknout a nemusí v každé scéně znovu hledat lidský základ. Silné téma se tak nestává jen přehlídkou důležitých myšlenek. Stále se dotýká konkrétních lidí, jejich vztahů a selhání.

Další výrazně odlišnou možnost dostal v seriálu Kukačky, kde ztvárnil Karla Holce, otce jednoho z vyměněných dětí. Námět se dotýká snadno vyslovitelné, ale těžko představitelné otázky: co se stane, když se rodina dozví, že dítě, které vychovává, není její biologický potomek? Teoretická odpověď může znít rozhodně. Jakmile se ovšem do situace promítne každodenní vztah a společná minulost, jednoduchá věta přestává stačit.

Novotný v rozhlasovém rozhovoru v lednu 2021 mluvil o tom, že ho téma jako otce čtyř dětí přitahovalo, ale představu vlastní skutečné reakce brzy opustil. Na takovou situaci se podle něj připravit nedá. Je to cenné rozlišení. Osobní zkušenost může herci pomoci přemýšlet o postavě, nedává mu však automatickou odpověď na všechno, co postava zažije. Herectví potřebuje také představivost a ochotu připustit nejistotu.

Pro jeho divácký obraz je tato role důležitá i proměnou známé energie. Rozhodnost nebo prudkost, která může v komedii okamžitě spustit smích, se v rodinném dramatu může stát překážkou. Člověk chce věc vyřešit, jenže situace se odmítá nechat vyřešit silou. Najednou musí poslouchat, snášet pochybnosti nebo připustit, že vlastní potřeba není jediná. Známý herecký temperament tak může získat zcela jinou citovou váhu.

Není třeba z role vyvozovat, jaký je Novotný doma, ani dělat ze seriálu návod pro skutečné rodiny. Podstatné je, že jeho profesní záběr umožňuje vyvolat i jiné reakce než pobavení. Vlastně tím rozšiřuje vztah s publikem. Člověka, kterého si diváci pustili k sobě jako komika, mohou přijmout také ve chvíli, kdy jim připomene bolest, bezradnost nebo nepohodlnou otázku. Známá tvář pak funguje jako vstup do méně známé situace.

Někdo Novotného pozná nejrychleji podle hlasu. V českém znění seriálu Jak jsem poznal vaši matku namluvil Barneyho Stinsona, kterého hraje Neil Patrick Harris. Pro část publika je toto spojení natolik přirozené, že si herce s americkou postavou propojí dřív než s jeho domácí filmografií. Dabing přitom není pouhé přečtení přeložených vět. Musí odpovídat energii originálu, pohybu postavy i přesnému místu, kam má přijít vtip.

V rozhovoru pro Prima COOL z roku 2012 Novotný popisoval, jak je tato práce vyčerpávající. Zdůrazňoval potřebu soustředění a zásoby energie, bez níž Barney nefunguje. Výsledek může znít lehce právě proto, že práci v pozadí neslyšíme. Kdyby si posluchač při každé větě uvědomoval, kolik úsilí stálo její načasování, ztratila by scéna samozřejmost. Dobré české znění má nechat příběh pokračovat, nikoli ukazovat vlastní námahu.

Zároveň jde o další užitečnou připomínku rozdílu mezi člověkem a postavou. Barneyho přehnaná sebejistota ani jeho vztahové postoje nejsou životopisným vysvětlením českého dabéra. Herec vytváří někoho jiného a používá k tomu hlas, rytmus i schopnost reagovat. Stejný hlas pak může v rozhlasové hře vyprávět úplně jiný příběh. Rozpoznatelnost je příjemná, ale sama o sobě ještě neurčuje, co posluchač nakonec uslyší a jak tomu bude rozumět.

Samostatnou zkušeností je Svatý komediant František Daria Fo, kterého Novotný pro rozhlas natočil v režii Petra Mančala. Inscenace vznikla roku 2019 a herec v ní ztvárnil vypravěče i další postavy. Jeden člověk tu musí udržet celý svět jen prostřednictvím hlasu. Posluchač nevidí změnu postoje ani výraz obličeje; orientuje se podle rytmu, odstínu řeči a toho, jak vypravěč vede jeho pozornost. Je to docela jiný úkol než připojit české repliky k již natočenému zahraničnímu seriálu.

Právě srovnání těchto dvou druhů práce ukazuje, jak nepřesné by bylo odbýt všechno slovem namlouvání. Jednou je třeba respektovat cizí výkon a přesně se do něj vejít, podruhé vytvořit prostor pro posluchačovu vlastní představivost. U rozhlasové hry navíc záleží na tom, aby proměny neztratily souvislost a aby jednotlivé hlasy nepůsobily jako samoúčelná přehlídka dovedností. Člověk chce poslouchat příběh, ne sledovat soutěž v napodobování.

Pro Novotného portrét je tato práce vítaným doplněním. Vedle populárních obrazovek připomíná médium, v němž může herec působit velmi blízce, přestože ho nikdo nevidí. Hlas přichází přímo k posluchači a dovoluje mu vytvořit si vlastní podobu postavy. Známá tvář zde ustoupí do pozadí a zbude způsob, jakým člověk umí vyprávět.

V březnu 2025 měl v Divadle Na Fidlovačce premiéru Obraz Yasminy Rezy. Novotný v něm hraje Marka po boku Michala Dlouhého a Kamila Halbicha, v režii Vojtěcha Nejedlého. Výchozí situace je jednoduchá: jeden z přátel koupí drahý bílý obraz a ostatní jeho nadšení nesdílejí. Nákup postupně odhalí něco mnohem osobnějšího než rozdílný vkus. Ve hře je postavení jednotlivých mužů v jejich dlouholetém přátelství.

Novotný v rozhovoru pro divadlo upozorňoval právě na Markovu poraněnou ješitnost. Postava sice říká věci přímo, ale její přímočarost není automaticky důkazem nezpochybnitelné pravdy. Může být také způsobem, jak si udržet dosavadní převahu. Člověk někdy bojuje o staré dobré časy hlavně proto, že v nich měl pohodlnější místo. Taková situace je komická i nepříjemná, protože se v ní snadno poznáme, ačkoli bychom se raději smáli ostatním.

Tady se několik linií jeho kariéry znovu setkává. Schopnost působit jako známý člověk, pohotovost v dialogu i zájem o to, co se skrývá pod první reakcí. Není třeba velkolepá kulisa ani neobvyklé povolání postavy. Stačí společná minulost tří přátel a drobný podnět, který naruší jejich dosavadní rovnováhu. Hereckým úkolem je udržet pod povrchem to, co postavy možná ani samy neumějí přiznat, zatímco nahlas mluví jen o obrazu.

V rozhlasových rozhovorech Novotný opakovaně popisuje svou práci jako pozorování lidí a proměnu do konkrétní postavy. Zároveň říká, že kdyby si musel vybrat jednu disciplínu, zůstal by u divadla. Je to docela příznačná kombinace. Herec široce známý z obrazovky hledá základ práce v přímém setkání s publikem, kde se nedá spoléhat na pověst předchozího úspěchu a kde musí představení každý večer znovu vzniknout.

Jarda Kužel mu přinesl důvěrnou známost, ale sám o sobě Davida Novotného nevystihuje. Vedle něj stojí syn z filmu s Josefem Somrem, Dimitrij z Karamazových, otec z Kukaček, muž bez minulosti i český hlas Barneyho. Jednotlivé úlohy si nemusí být podobné. Spojuje je možnost uvěřit, že před námi někdo skutečně něco chce, na něco reaguje, něco skrývá a někdy si neumí poradit ani sám se sebou.

Právě proto se k jeho práci vyplatí vracet i mimo oblíbené seriálové reprízy. Není nutné vzdát se Jardy, abychom objevili jiného Novotného. Stačí si připustit, že známý člověk na obrazovce může mít ještě další polohy. V jednom příběhu nás rozesměje svou tvrdohlavostí, v jiném jí začne ubližovat svým blízkým a ve třetím ji vymění za ticho. A pořád mu můžeme věřit, že do toho světa patří.

Zdroje

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1834

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/radok-fandi-dejvickemu-divadlu-225993

https://tv.nova.cz/clanek/6115-nova-zacala-natacet-fotbalovy-serial-okresni-prebor

https://www.ceskatelevize.cz/lide/david-novotny/

https://dvojka.rozhlas.cz/david-novotny-o-roli-v-serialu-kukacky-nemuzete-se-pripravit-na-ze-vam-vymeni-8409869

https://cool.iprima.cz/prima-cool/tipy/z-archivu-rozhovor-s-daberem-barneyho-davidem-novotnym

https://www.fidlovacka.cz/repertoar/obraz

https://vltava.rozhlas.cz/dario-fo-svaty-komediant-frantisek-historicka-komedialni-one-man-show-davida-7800105