Eva Leinweberová: Jituš ji proslavila, život jí ale napsal těžší role

Když se Eva Leinweberová objeví na obrazovce, málokdy ji lze přehlédnout. Nemusí stát uprostřed záběru, pronášet dlouhý monolog ani hrát hlavní hrdinku. Někdy stačí pohled přes brýle, lehce podrážděný tón nebo přesně načasovaná poznámka a vedlejší postava najednou působí živěji než všichni uhlazení hrdinové kolem ní. Právě tato schopnost udělat z obyčejné ženy někoho, koho si divák zapamatuje, z ní postupně vytvořila jednu z nejvýraznějších českých hereček její generace.

Široké publikum ji objevilo především jako Jituš v komedii Účastníci zájezdu. Později přišly role v seriálech Vzteklina, Osada, Chlap a v roce 2026 také v Ulici. Její profesní život však nezačal před filmovou kamerou a už vůbec nevedl přímo vzhůru. Narodila se v Olomouci, vyrůstala v Prostějově, vystudovala ekonomickou školu, prošla legendární brněnskou Husou na provázku a teprve potom zamířila na pražskou DAMU. Když ji film konečně proslavil, odjela do Indie a nabídky odmítala. Když mohla kariéru naplno rozběhnout, dala přednost rodině a péči o nemocnou maminku.

Její příběh proto není jen vyprávěním o herečce s mimořádným komediálním citem. Je také příběhem ženy, která mnohokrát vykročila jinam, než od ní okolí očekávalo. Někdy z přesvědčení, jindy z lásky a občas jednoduše proto, že život předložil důležitější úkol než další roli.

Eva Leinweberová přišla na svět v roce 1973 v Olomouci, dětství však prožila v Prostějově. Její první směr vypadal mnohem praktičtěji než život na jevišti. Studovala ekonomii a zahraniční obchod, tedy obor, který měl podle představ rodičů nabízet větší jistotu než herectví. Sama ale postupně cítila, že mezi čísly a obchodními poučkami není doma.

V rozhovorech vzpomíná na dětské tábory a chatařskou osadu, kde se zpívalo u ohně a kde poprvé okusila radost z vystupování. Nešlo ještě o promyšlený plán stát se profesionální herečkou. Spíš objevila prostředí, v němž mohla být nespoutanější, hlasitější a svobodnější než ve školní lavici. Divadlo pro ni nebylo jen uměleckou disciplínou. Nabízelo jí partu lidí, jiný způsob přemýšlení a možnost proměnit vnitřní neklid v něco, co dostane tvar.

Do divadla začala výrazněji pronikat v šestnácti letech. Sama později přiznala, že dospívání pro ni nebylo lehkým obdobím. Bývala v opozici, cítila se zranitelná a hledala místo, kam by mohla vložit emoce, s nimiž si jinak nevěděla rady. Hraní se stalo způsobem, jak je zpracovat. Byla to tvořivá práce, ale současně i bezpečný prostor, v němž bylo dovoleno být chvíli někým jiným a přitom se dozvědět něco o sobě.

Ekonomickou školu nakonec dokončila, i když už věděla, že se tímto směrem nevydá. Rozhodující byl kontakt s Dětským studiem tehdejšího Divadla na provázku. Z původně nejistého okouzlení se stala skutečná životní cesta. Rodiče z ní nadšení nebyli. Herectví jim připadalo nejisté a vyhrazené jen několika vyvoleným. Dcera však mířila právě tam, kam podle nich neměla.

V letech 1991 až 1995 působila Eva Leinweberová v brněnském Divadle Husa na provázku. Ocitla se tak v prostředí, které se nespokojovalo s usedlým divadlem a bezpečnými postupy. Provázek měl pověst scény, na níž se hledá, riskuje a kde herec nebývá pouhým vykonavatelem režisérových pokynů. Pro mladou ženu, která právě utíkala z předem nalinkovaného života, to bylo ideální místo.

Dodnes o této zkušenosti mluví jako o něčem, co ji zásadně formovalo. Nešlo jen o první profesionální angažmá. Naučila se chápat divadlo jako společnou tvorbu a jako způsob, jak se dívat na svět. Silně ji ovlivnil režisér Vladimír Morávek, kterého označila za svého divadelního duchovního otce. Už tehdy se u ní začal rodit typ postavy, který se v různých obměnách vrací dodnes: výrazná, dominantní, občas protivná žena, jež působí směšně i nebezpečně zároveň.

Takový typ se může snadno změnit v lacinou karikaturu. Leinweberová mu však umí dodat lidskost. Její protivná učitelka, rázná sousedka nebo žena, která chce řídit celou rodinu, nebývá jen terčem smíchu. Zpravidla v ní cítíme strach, potřebu být viděna, touhu mít věci pod kontrolou nebo obyčejnou únavu. Humor nevzniká tím, že herečka postavu zesměšní, ale tím, že jí dovolí být až bolestně opravdová.

Po odchodu z Brna zamířila na DAMU. V roce 2001 absolvovala herectví na katedře alternativního a loutkového divadla, kde studovala v ročníku Jana Borny a Jany Březinové. Bylo jí téměř třicet a na školu přicházela s praxí, kterou řada spolužáků teprve získávala. Zároveň ale objevovala jinou podobu divadelní svobody, hravost a práci s nadsázkou, které se dobře spojily s tím, co si přinesla z Provázku.

Po studiích působila v Divadle Nablízko a postupně hostovala na řadě dalších scén. Hrála v Divadle Komedie, v Kalichu, v Klicperově divadle v Hradci Králové, v divadle Bufet, v Městských divadlech pražských i jinde. Dlouhodobě je spojena s Divadlem Minor, kde se vedle hraní pustila také do režie.

Právě režijní práce ukazuje, že její vztah k divadlu nikdy nebyl omezený jen na vlastní výstup před publikem. V A studiu Rubín vytvořila pro Divadlo Nablízko autorskou inscenaci Žrout a režírovala také Psí srdce podle Michaila Bulgakova. V Minoru připravovala inscenace pro děti, například O pejskovi a kočičce, O Smolíčkovi či Nebojsu.

Divadlo pro děti bývá neprávem považováno za lehčí disciplínu. Dětské publikum je přitom neúprosné. Když se nudí, dá to najevo okamžitě, a když vycítí faleš, ztrácí pozornost. Leinweberové zkušenost s hravým, fyzickým a alternativním divadlem se zde mohla naplno rozvinout. Navíc ji tato práce udržovala ve světě, kde lze měnit pravidla a kde příběh nemusí stát na realistickém napodobování každodennosti.

Sama se cítí dobře na menších scénách, protože nabízejí bližší kontakt s lidmi v hledišti. Zároveň však hrála i na Nové scéně Národního divadla a poznala zcela jiný druh odpovědnosti, který velký prostor přináší. Právě střídání různých scén je pro ni typické. Nevybudovala si kariéru jako hvězda jednoho souboru. Místo toho přechází mezi dětským, alternativním a činoherním divadlem, televizní výrobou a filmem.

Pro většinu diváků přišel rozhodující okamžik v roce 2006. Režisér Jiří Vejdělek natáčel podle románu Michala Viewegha komedii Účastníci zájezdu a Eva Leinweberová získala roli Jituš. Nebyla hlavní romantickou hrdinkou ani elegantní dámou, kolem níž se točí celý příběh. Přesto se právě z ní stala jedna z tváří, které po filmu zůstaly v paměti.

Jituš patří k těm postavám, které mohl méně citlivý herecký přístup snadno proměnit v pouhou figurku. Je hlučná, bezprostřední, neuhlazená a do dovolenkového autobusu přináší energii člověka, který se neustále tlačí do dění. Leinweberová ji však nehraje s odstupem. Neříká divákovi, aby se nad ní povyšoval. Vkládá do ní sebeironii, odvahu být směšná a zároveň zvláštní druh hrdosti.

Účastníci zájezdu se stali velkým diváckým hitem a Jituš herečku zviditelnila nejen před publikem, ale také před dalšími režiséry. Pro mnoho umělců by takový průlom znamenal okamžik, kdy je nutné přijmout každou nabídku a využít pozornosti, dokud trvá. Leinweberová udělala něco opačného. Odjela na několik měsíců do Indie a pracovní nabídky po telefonu odmítala.

Z hlediska pečlivě budované kariéry to mohlo vypadat jako nerozum. Z hlediska jejího života to však dává smysl. Nikdy se nerozhodovala jen podle toho, co nejlépe vypadá v životopise. Cesta do Indie byla dlouho snem a stala se pro ni silnou osobní zkušeností. Po návratu se vdala, narodila se jí dcera a pracovní tempo se znovu přizpůsobilo něčemu důležitějšímu než viditelnost na obrazovce.

Po Účastnících zájezdu nezmizela, ale nestala se ani klasickou filmovou hvězdou s jednou hlavní rolí za druhou. Objevila se například ve Vratných lahvích, Ženách v pokušení, snímku Hodinu nevíš a v řadě televizních projektů. Česká televize ji uvádí v seriálech a filmech Doktor Martin, Trpaslík, Vzteklina, Osada, Tom je v tom nebo Kurz manželské touhy.

Její filmografie dobře ukazuje zvláštní úděl charakterních herců. Diváci jejich tvář znají, citují jejich hlášky a často mají pocit, že se s nimi setkávají celý život. Přesto si jméno vybaví až po chvíli. Takoví herci nebývají na plakátu napsáni největším písmem, ale bez nich by příběhy působily prázdně. Dodávají jim důvěryhodnost, rytmus a drobné okamžiky, kvůli nimž se k filmům vracíme.

Leinweberová tento prostor využívá mimořádně účinně. Dokáže zahrát několik poloh během jediné krátké scény. Postava se nejprve tváří sebejistě, pak jí na okamžik probleskne nejistota a vzápětí se zachrání ostrým vtipem. Herečka nespoléhá jen na text. Pracuje s tělem, hlasem i tím, jak dlouho nechá ticho před pointou. Její komika je fyzická, ale nebývá prázdná.

Právě proto je lákavé označit ji jednoduše za rozenou komičku. Jenže taková nálepka dokáže také svazovat. Sama opakovaně mluvila o tom, že ji tvůrci rádi obsazují jako bodrou, rázovitou nebo poněkud obtížnou ženu. Vděčná proto byla za doktorku Niklovou ve Vzteklině, drsnou patoložku s černým humorem. Role jí umožnila ukázat chladnější, temnější a přesnější tvář herectví, kterou televizní komedie často nevyužívají.

Výraznou televizní postavou se stala Radka Južanová v seriálu Osada. Příběh chatařské komunity staví na střetu povah, drobných sporech, rodinných zvycích a na tom, že za plotem malé zahrady lze prožít drama téměř antických rozměrů. Leinweberová do takového světa zapadla přirozeně.

Pro herečku měla Osada i osobní rozměr. Sama totiž vyrůstala s chatařskými vzpomínkami na osadu Podskalí u Křenůvek na Prostějovsku. Vybavovala si táboráky, písničky a dobu, kdy chata představovala únik z každodenní reality. Seriálové prostředí tak nebylo jen dekorací. Připomínalo jí svět, v němž kdysi poprvé předváděla malé scénky a napodobovala zpěvačky.

Radka Južanová znovu využila její cit pro postavu, která může na první pohled vypadat jako snadno čitelný komediální typ. Pod povrchem však zůstává žena se vztahem k rodině, s vlastními zraněními a s potřebou udržet svět pohromadě. Právě v takových úlohách se Leinweberové daří nejlépe. Nezbavuje postavy jejich směšnosti, ale odmítá jim vzít důstojnost.

V roce 2026 vstoupila také do dlouholetého seriálu Ulice jako Jiřina Bubníková, svérázná matka Kamily Hruškové a babička, která se umí špičkovat se zetěm a současně rodinu podržet, když jde do tuhého. Pro herečku šlo o první zkušenost s každodenním seriálem, tedy výrobou s mimořádným tempem a s potřebou rychle zapadnout do rozběhnutého soukolí. Nabídku přijímala s respektem. Její Jiřina však znovu stojí na tom, co umí nejlépe: spojit všetečnost, humor, přímost a cit pro rodinné vztahy.

Herecké kariéry žen bývají často popisovány jako závod s časem. Mládí přináší role princezen a romantických hrdinek, zatímco s přibývajícími lety se nabídka údajně zužuje. U Evy Leinweberové se stal téměř pravý opak. Čím je starší, tím více příležitostí přichází a tím pestřejší publikum její práci zná.

Není to náhoda. Její typ herectví potřebuje životní zkušenost. Postavy, které hraje, nejsou prázdné krasavice čekající na velkou lásku. Jsou to matky, učitelky, lékařky, sousedky, manažerky, ženy unavené, vtipné, panovačné i laskavé. Divák v nich poznává lidi, které potkává v práci, v domě nebo v rodině. S věkem se proto její možnosti nezmenšují. Naopak přibývá rolí, do nichž může vložit vše, co sama prožila.

V roce 2026 byla vidět nejen v Ulici. Objevila se také v satirické komedii Ovce žerou první, která si bere na mušku svět motivačních řečníků a instantních receptů na úspěch. Je to prostředí jako stvořené pro herečku, jejíž humor stojí na nedůvěře k naleštěným frázím a na schopnosti ukázat, co se skrývá pod povrchem sebejistoty.

Větší množství práce po padesátce pro ni přitom nepředstavuje opožděnou odměnu, po které by mohla polevit. V rozhovorech připouští, že s věkem roste také tréma a vědomí odpovědnosti. Mladý člověk někdy vyjde na jeviště s přesvědčením, že talent stačí. Zkušený herec už ví, kolik věcí se může pokazit a jak přesná musí být každá situace, aby před divákem působila lehce. Zdánlivá samozřejmost jejích postav je proto výsledkem dlouhé práce, nikoli bezstarostnosti.

To je patrné i při přechodu mezi různými druhy natáčení. Celovečerní film umožňuje scénu opakovat a hledat její nejlepší podobu, zatímco denní seriál vyžaduje rychlost, spolehlivost a schopnost během chvíle navázat na děj, který už běží řadu let. Divadlo zase nedovolí opravu: večer se odehraje jen jednou a herec musí reagovat na živé publikum i na kolegy. Leinweberová se pohybuje mezi těmito světy bez okázalého zdůrazňování vlastní všestrannosti. Právě pestrost její práce však vysvětluje, proč dokáže i známý typ pokaždé trochu proměnit.

Její současná popularita má ještě jednu příjemnou zvláštnost. Nevytváří dojem pečlivě naplánovaného návratu. Ve skutečnosti nikdy úplně neodešla. Po celou dobu hrála, režírovala a přijímala menší i větší úkoly, jen se její práce ne vždy odehrávala v nejsledovanějším vysílacím čase. Televizní publikum dnes objevuje výsledek mnohaleté kontinuity. Pro někoho je novou tváří z Ulice, pro jiného navždy zůstane Jituš, divadelní diváci však vědí, že mezi těmito dvěma body leží desítky inscenací a několik různých hereckých životů.

Její cesta zároveň připomíná, že popularita nemusí přijít ve dvaceti, aby měla cenu. Leinweberová se nestala známou díky rychlé zkratce. Desítky let budovala řemeslo na jevišti, hrála menší role, režírovala pro děti a učila se přijímat podobu, kterou jí role přisoudily. Právě proto dnes působí samozřejmě. Divák nemá pocit, že sleduje hvězdu, která se snaží být obyčejná. Sleduje herečku, která obyčejnost zná a dokáže v ní najít drama i humor.

Za veselými a energickými postavami se skrývá zkušenost, o níž Eva Leinweberová mluví velmi otevřeně. Tři roky pečovala doma o těžce nemocnou maminku. Rozhodnutí souviselo i s traumatickou vzpomínkou z dětství, kdy navštívila umírající babičku v léčebně dlouhodobě nemocných. Tehdy si předsevzala, že vlastní maminku v podobné situaci nenechá.

Domácí péče však není dojemný obraz plný vděčnosti a tichého smíření. Je to fyzicky i psychicky vyčerpávající práce, která běží ve dne i v noci a postupně pohltí běžný život pečujícího člověka. Leinweberová se starala o maminku, která se před jejíma očima měnila a postupně přestávala poznávat i vnučku. Současně vychovávala vlastní dceru a snažila se pracovat.

Později přiznala, že fungovala na hranici sil a o odpočinku téměř nepřemýšlela. Všechno bylo podřízeno potřebám druhých. Když maminka zemřela a kolotoč se zastavil, nepřišla okamžitá úleva, nýbrž prázdnota. Člověk, který se roky učí být nepostradatelný pro někoho jiného, najednou neví, co dělat sám se sebou.

Herečka mluvila také o izolaci. Sociální vazby se během péče ztenčily a svět se zúžil na domácnost, maminku a dceru. Po ztrátě blízkého člověka ji dostihlo vyčerpání, které během krizových let nemělo prostor se projevit. Tato zkušenost vysvětluje, proč se její profesní cesta nemůže měřit jen počtem velkých rolí. Některé roky nebyly obdobím menší ctižádosti. Byly obdobím, kdy ctižádost musela ustoupit odpovědnosti.

O domácí péči se často mluví jako o samozřejmém důkazu lásky. Méně už se hovoří o únavě, pocitu viny, samotě a o tom, jak snadno pečující člověk přestane vnímat vlastní potřeby. Eva Leinweberová tuto zkušenost nepopisuje jako jednoduché hrdinství. Je ráda, že maminku nenechala samotnou, současně však otevřeně říká, že ji péče málem stála zdraví.

Právě tato dvojznačnost je důležitá. Člověk může svého rozhodnutí nelitovat a zároveň přiznat, že bylo ničivé. Může být vděčný za společný čas a současně si přát větší pomoc. Může milovat rodiče, ale občas cítit vztek, zoufalství nebo touhu na chvíli utéct. O takových pocitech se mluví těžko, protože odporují představě obětavého dítěte, které všechno zvládá s úsměvem.

Leinweberová se stala patronkou projektu Pečuj doma, který pomáhá lidem starajícím se o blízké. Její známá tvář zde získává jiný význam než v komedii. Upozorňuje na téma, jež se týká tisíců rodin, ale často zůstává zavřené za dveřmi bytů. Pečující lidé nebývají vidět, protože právě kvůli péči nemají čas a sílu vstupovat do veřejného prostoru.

Když o této části života mluví herečka známá z veselých rolí, rozbíjí tím ještě jeden předsudek. Humor není důkazem, že člověka nic nebolí. Může být způsobem, jak bolest unést. Schopnost zesměšnit vlastní slabost neznamená, že slabost neexistuje. A bodrá žena z televizního seriálu může mimo kameru nést příběh, který by vydal na velmi těžké drama.

Eva Leinweberová nikdy nebudovala obraz nedostupné celebrity. O svém vzhledu, věku i rolích mluví se sebeironií, která někdy může působit téměř nemilosrdně. Není herečkou, která by trvala na tom, že musí být za všech okolností krásná. Kostým, nepohodlný účes nebo nelichotivá proměna pro ni nejsou ohrožením pečlivě střežené značky, ale součástí práce.

Právě to jí umožňuje jít v komedii dál než mnoha kolegům. Směšnost je riskantní. Herec musí na chvíli pustit kontrolu nad tím, jak bude vypadat, a věřit, že trapnost poslouží postavě. Leinweberová tuto odvahu má. Její humor ale nevychází pouze z grimasy nebo křiku. Důležitá je přesnost, s níž odhalí rozpor mezi tím, jak postava chce působit, a tím, jaká doopravdy je.

Sebeironie zároveň chrání před prostředím, které rádo mění herce v hotové výrobky. Jedna úspěšná role vytvoří nálepku a další nabídky ji jen opakují. Leinweberová si svou škatulku uvědomuje, občas si z ní dělá legraci a současně vyzývá režiséry, aby jí dali něco jiného. Neodmítá postavy bodrých žen, díky nimž ji publikum miluje. Jen nechce, aby se staly jediným možným výkladem jejího talentu.

Největší síla Evy Leinweberové možná nespočívá v tom, že je vtipná. Spočívá v tom, že svým postavám rozumí i tehdy, když jsou otravné, panovačné nebo směšné. Nežádá diváka, aby je obdivoval. Nabízí mu něco cennějšího: možnost poznat v nich vlastní tetu, učitelku, kolegyni, sousedku, nebo dokonce kus sebe.

Její ženy mluví nahlas, protože se bojí, že jinak nebudou slyšet. Řídí ostatní, protože chaos je děsí. Vtipkují ve chvíli, kdy by mohly plakat. Zasahují do života svých dětí, protože neumějí říct, že je mají rády. Herečka tyto motivy nevysvětluje divákovi dlouhými projevy. Nechá je problesknout v gestu, pohledu nebo krátkém zaváhání.

Takové herectví dozrává pomalu. Potřebuje pozorování lidí, zkušenost s jevištěm i ochotu přijmout vlastní nedokonalost. Možná právě proto přichází největší popularita Evy Leinweberové až v době, kdy by podle starých pravidel měl zájem o herečku slábnout. Její tvář dnes vypráví víc než před dvaceti lety a tvůrci pro ni konečně nacházejí postavy, které tento příběh unesou.

Z Jituš z Účastníků zájezdu se nestala hvězda podle klasického receptu. Nevzala všechny nabídky, nechránila si image a několikrát dovolila, aby kariéra ustoupila životu. Přesto, nebo možná právě proto, je dnes vidět víc než kdy dřív. Její role mají humor, ale také tíhu zkušenosti. Když na obrazovce pronese ostrou poznámku, divák se zasměje. A o chvíli později může zahlédnout, že pod ní zůstalo něco nevyřčeného.

To je vzácný dar. Neudělat z obyčejných žen hrdinky ani karikatury, ale nechat je být složité, směšné, unavené, statečné a živé. Eva Leinweberová takové ženy hraje už více než tři desetiletí. Dnes je konečně zná i publikum, které do malých divadel nikdy nepřišlo.

https://www.studiodva.cz/umelci/leinweberova-eva/

https://dvojka.rozhlas.cz/herecka-eva-leinweberova-husa-na-provazku-je-zivotni-filozofie-v-tomhle-duchu-9496033

https://praha.rozhlas.cz/o-maminku-jsem-pecovala-tri-roky-a-jela-nadoraz-po-jeji-smrti-jsem-krehci-9218563

https://www.ceskatelevize.cz/lide/eva-leinweberova/

https://tv.nova.cz/osobnosti/9961-eva-leinweberova