Jiří Maryško: Z recesí ve Varnsdorfu přes Činoherák až k Havlovu Sládkovi

Ve Varnsdorfu se kdysi objevili dva mladíci v montérkách a helmách. Kolemjdoucích se vážně ptali, co říkají na třísetmetrovou rozhlednu, která má vyrůst uprostřed města. Žádná rozhledna se nechystala. Jiří Maryško a jeho kamarád Pavel Fárka zkoušeli, kam až je lidé nechají dovyprávět vymyšlený příběh. Někteří jim uvěřili.

Maryško dnes hraje na jevišti Divadla na Vinohradech, ale onu pouliční hru v jeho práci pořád poznáte. Před diváky dokáže rozjet příběh bez scénáře, změnit jeho směr podle hudby nebo světla a udělat z nečekané chyby součást večera. Stejná chuť reagovat hned a naplno ho však mimo divadlo přivedla i do sporů, v nichž už nešlo jen o smích.

Jeho cesta vede od varnsdorfských recesí přes ústecký Činoherák až k Havlovu Sládkovi. V každé z těchto etap se objevuje jiný Maryško. Nejdřív kluk, který rád sleduje reakce okolí. Potom improvizátor, pro něhož je publikum spoluhráčem. A nakonec herec, který v pevně napsaném textu hledá víc než efektní pointu.

Jiří Maryško se narodil v roce 1980 v Děčíně a vyrůstal ve Varnsdorfu. V rozhlasovém pořadu Vizitka vzpomínal na skaut, řeckořímský zápas i grafiku, kterou vystudoval a nějaký čas se jí také živil. Herectví nebyla jediná cesta, kterou měl od dětství nalinkovanou. K divadlu se přibližoval postupně, přes ochotníky v Rumburku, pražské Divadlo Refektář a další menší scény.

S Pavlem Fárkou se znal od šesti let. Ve škole byli oba třídními šašky a později vymýšleli situace pro nic netušící kolemjdoucí. Falešná stavba rozhledny byla jednou z nich. Maryško v rozhovoru pro Divadelní noviny vzpomínal, že chodili v montérkách a s helmami k opravdovému staveništi, takže jejich anketa působila o něco věrohodněji. Vtip vznikal teprve ve chvíli, kdy se do něj zapojil člověk z ulice.

V roce 1999 spolu založili Divadlo Demago. Začátky připomínaly spíš sérii recesí než hotový divadelní tvar. Podle Fárkových vzpomínek se při jednom z prvních vystoupení dokonce skoro nepoznalo, že představení už začalo. Objevovaly se karnevalové masky, mouka i gumový papoušek. Důležité bylo vyzkoušet, zda lze běžnou situaci pootočit tak, aby v ní ostatní začali hrát, aniž si to předem domluvili.

Tato zkušenost se později přesunula z ulice na jeviště. Divák už věděl, že přišel do divadla, pořád však nevěděl, kam se příběh za pár minut vydá. Demago nevzniklo jako značka pro jeden připravený kus. Vzniklo z potřeby nechat večer otevřený. Právě v tom Maryško našel práci, k níž se vedle všech dalších rolí stále vrací.

Maryško psal krátké příběhy a bavil jimi spolužáky dávno předtím, než se postavil před platící publikum. Když během civilní služby v pražském Divadle Archa viděl improvizační představení Vizita Jaroslava Duška a Pjéra la Šé’ze, něco do sebe zapadlo. To, co do té doby dělal na papíře nebo na ulici, bylo možné přenést na scénu. Příběh mohl vznikat přímo před lidmi a jejich reakce se do něj mohly okamžitě vracet.

Pro člověka, který rád zkoušel nečekané situace, to byla lákavá nabídka. Text se dá týden upravovat, nepovedenou větu lze škrtnout. Před publikem se škrtnout nedá nic. Je potřeba přijmout, co zaznělo, a zkusit z toho udělat další krok. Maryško v Divadelních novinách říkal, že občas by bylo snadné schovat si povedené skeče na příště. Nedělal to. Chtěl začínat znovu.

V jeho životopise se později objevila i pražská DAMU. Na Katedře alternativního a loutkového divadla studoval, školu však podle dobového bulletinu Divadla na Vinohradech nedokončil. Profesionální zkušenosti sbíral také v kladenském Lampionu. Jeho cesta se tedy nevejde do jednoduché věty o absolventovi školy, který nastoupil do velkého angažmá. Jeviště si nejprve osahával z několika stran: jako ochotník, autor recesí, student i herec malého souboru.

Právě tato směs vysvětluje, proč se v Demagu nepokoušel o uhlazenou podobu improvizace. Nechtěl jen bleskově vymýšlet vtipy. Zajímalo ho, co se stane, když se před lidmi otevře hra, kterou nelze předem pojistit. Dobrá pointa může přijít, ale večer na ní nestojí. Může jej nést také nepříjemné ticho, hudební obrat nebo reakce z první řady.

Na scéně stojí Maryško. Za klávesami sedí Hendy Witanto a světla ovládá Jan Morávek, kterému kolegové říkají Motýl. Na první pohled by to mohlo působit jako sólové představení s hudebním a technickým doprovodem. Ve skutečnosti se rozhoduje ve třech. Witanto změní rytmus, Morávek přestaví světelný obraz a Maryško se musí rozhodnout, zda příběh udrží v původním směru, nebo oba návrhy přijme.

V rozhovoru pro Radio Wave přirovnal jejich souhru k dominu. Jeden pohyb vyvolá další. Pokud hudba naznačí napětí, světlo ho může potvrdit nebo popřít. Herec se pak ocitne v situaci, kterou si před minutou sám nevymyslel. V Demagu nemá poslední slovo vždy ten, kdo právě mluví. Díky tomu se představení nepromění v hodinový monolog s předem rozmyšlenými odbočkami.

Maryško si navíc rád utahuje z vlastního řemesla. V Divadelních novinách popisoval manýry, které se v divadle opakují tak dlouho, až si jich herci přestanou všímat: přehnaný pohyb, okázalé utrpení, gesto větší než věta, kterou má doprovázet. Demago tyto zvyky obrací naruby. Funguje to i proto, že jeho protagonista zná jejich běžnou podobu. Bez zkušenosti s hraním by parodie zůstala jen hlučným napodobováním.

Ne každý večer musí publikum přijmout stejně. Maryško vzpomínal na představení o papeži a Vatikánu, při němž několik lidí odešlo a do divadla později dorazily rozzlobené dopisy. Taková reakce není pro improvizátora příjemná, ale je skutečná. Odpovídá povaze souboru, který diváky průběžně zkouší a sám se nechává zkoušet jimi. Když se nápad mine účinkem, není kam se schovat za sestříhaný záznam.

Občas se jejich hra přelila i mimo jeviště. Na webu Demaga se kdysi objevil název představení Alena v Říši spojený s Laternou magikou. Diváci tam pak volali kvůli lístkům na kus, který neexistoval. Morávek tuto historku připomínal v rozhovoru pro Radio Wave jako jednu z mystifikací, které se souboru vracely nečekaným způsobem. Je v ní kus klukovské drzosti, ale i vysvětlení, proč je u Demaga dobré nejprve chvíli pozorovat, co se vlastně děje.

Maryško a Fárka se nakonec rozešli profesně: jeden zamířil k reklamnímu psaní, druhý zůstal u divadla. Jejich společná zkušenost ale přežila změny obsazení. Z pouličních anket si Demago odneslo schopnost vtáhnout do děje někoho, kdo s tím nepočítal. Když později získalo stálý sál, ponechalo si právě tuto nejistotu jako součást své povahy.

Ústí nad Labem se do příběhu Demaga dostalo zvláštní oklikou. Soubor měl na festivalu Kult hrát venku před magistrátem. Ve stejnou chvíli se ale z prostoru za budovou ozývala jiná akce a představení by v hluku zaniklo. Organizátoři našli náhradní místo v klubu Circus. Následující rok se Demago na festival vrátilo, tentokrát už do Činoherního studia. Sál byl plný.

Maryško na tuto epizodu vzpomínal pro Radio Wave jako na jeden z kroků, které ho přivedly do ústeckého souboru. Od roku 2008 v Činoherním studiu působil jako herec a s ním v městě zakotvilo i Demago. Vystoupení si našla věrné publikum. To je pro improvizační divadlo zvláštní druh důvěry: lidé si nekupují lístek na známý příběh, ale na možnost být u toho, až příběh teprve vznikne.

Na sever Čech se Maryško nevracel jako cizinec. Vyrostl ve Varnsdorfu, začínal v Rumburku a Děčín patří k jeho rodinnému zázemí. Ústecké angažmá tak mělo jinou váhu než pouhá položka v seznamu divadel. Mohlo se stát domovem jeho volnější tvorby i místem, kde každý večer hrál podle pravidel pevného souboru.

Činoherák měl pověst scény, která se nebojí současných textů ani zvláštního humoru. Maryškovi vyhovovalo, že vedle improvizace mohl být součástí kolektivu se společným programem. Divadlo Demago mu dalo svobodu začít kdykoli znovu. Činoherní studio mu dalo lidi a adresu, k nimž se vracel. Když se budoucnost tohoto souboru ocitla v nejistotě, jeho reakce byla stejně osobní jako profesní.

V roce 2014 se Činoherní studio dostalo do vážného konfliktu s vedením Ústí nad Labem. Herci, diváci i město se přeli o budoucí podobu scény. Maryško patřil mezi nejhlasitější obránce souboru. Po bouřlivém jednání zastupitelstva se střetl s radním Janem Eichlerem a dal mu facku. Zpráva o incidentu se rychle rozšířila daleko za divadelní prostředí.

Herec v tehdejším rozhovoru pro iDNES uvedl, že ho rozčílily výroky radních a způsob jednání, při němž podle něj lidé z divadla nemohli na výtky reagovat. Za svou reakcí si stál i po noci strávené na policii. Z jeho slov bylo patrné, jak hluboce se ho spor dotkl. Facka ale současně posunula pozornost: místo programu divadla se mluvilo o hercově útoku.

Maryško měl právo městské vedení kritizovat a vysvětlovat, proč Činoheráku věří. Fyzické napadení radního se tím nestává přijatelným prostředkem sporu. Právě tady se ukázal rozdíl mezi provokací na scéně a jednáním mimo ni. V divadle může nadsázka otevřít další otázku. Před zastupitelstvem už se musí počítat s tím, že gesto zasáhne konkrétního člověka a zastíní věc, kterou mělo hájit.

Ústecká kapitola se přesto neskládá jen z jednoho pohlavku. Maryško v Činoherním studiu roky hrál, přivedl tam Demago a zažil s ním plné sály. Pro diváky, kteří soubor podporovali, šlo o místo, kam chodili opakovaně a kde poznali jeho herce. Při čtení starých zpráv se snadno ztratí právě tato každodennost: stovky představení, kvůli nimž stálo za to o divadlo vést spor.

Další případ ukázal hranice Maryškova humoru ještě ostřeji. V roce 2015 zveřejnil na sociální síti záběr popravy z filmu Lidice a použil ho jako narážku na ústecké politiky. Reakce už se netýkaly pouze místní kulturní politiky. Dotkl se obrazu spojeného s nacistickým vyhlazením obce a s pamětí jeho obětí.

Maryško se za příspěvek později omluvil. Podle zprávy Novinek v rámci dohody se státním zástupcem souhlasil se 180 hodinami obecně prospěšných prací a s pokutou 25 000 korun. V rozhovoru pro Divadelní noviny pak popisoval, že veřejné práce vykonával na děčínském zámku a zahradničení si tam oblíbil natolik, že se chtěl vracet i po jejich skončení.

Tento detail je pro jeho příběh příznačný. I za vážným přešlapem následuje odpověď, v níž se mísí přiznání následků, sebeironie a chuť převést událost do nové historky. Při čtení jeho rozhovorů se tomu lze zasmát. Nelze ale přeskočit důvod, proč veřejné práce dostal. Obraz z Lidic nebyl obyčejnou kulisou pro spor s radnicí.

Herec provokaci vždy obhajoval jako způsob, jak nenechat věci bez odezvy. Jeho ústecká léta ukazují sílu takového postoje i jeho cenu. Ve chvíli, kdy se z věty či gesta stane zpráva pro tisíce lidí, není kolem jeviště žádná společná dohoda, že sledují hru. Každý do ní vstupuje s jinou zkušeností. Někdy by pomohla právě ta vteřina navíc, kterou improvizátor před plným sálem obvykle nemá.

V roce 2015 přešel Maryško do Divadla na Vinohradech. Na první pohled to vypadá jako podivná adresa pro člověka, který se rád směje divadelním zvykům. Velká pražská scéna má pevný repertoár, dlouhé zkoušení a postavy napsané dávno před první čtenou zkouškou. Maryško v rozhovoru přiznal, že právě v tom viděl jistý paradox. Současně mu práce v souboru nabídla něco, co v improvizaci nikdy nedostane: možnost vracet se k jedné roli po mnoho večerů a hledat v ní další vrstvy.

Režisér Vladimír Čepek ve vinohradském bulletinu připomněl Maryška jako Grumia ve Zkrocení zlé ženy. Vzpomínal na jeho improvizované vyprávění o cestě do Padovy a také na pohybovou scénu, v níž se soukal do tenisové rakety. Takový obraz zní na papíře jako pouhý gag. Na jevišti však stojí na přesném načasování: příliš pomalý pohyb vtip unaví, příliš rychlý zase divákovi nedá čas pochopit, co se před ním děje.

Společně připravili i Farmu zvířat. Maryško v ní podle Čepeka hrál sám a hereckými partnery mu byla plastová zvířátka. Někdejší pouliční recesista tu znovu dostal možnost vytvořit celý svět z minima prostředků. Stačila jeho přítomnost, několik předmětů a publikum ochotné přijmout pravidla hry. Zároveň už nešlo o večer bez scénáře: inscenace měla tvar, k němuž se bylo možné vrátit a který bylo třeba opakovaně udržet živý.

Na Vinohradech hrál také v Revizorovi, Petrolejových lampách, Poprasku na laguně, Uchu nebo v inscenaci Danny Smiřický. Názvy samy o sobě nevysvětlují, jaký je herec. Napovídají však, mezi jak rozdílnými světy se pohybuje. Goldoniho komedie vyžaduje jinou energii než Havlova aktovka; v jednom kusu je možné vyhrát scénu pohybem, v jiném rozhodne ticho po krátké větě.

Maryško na Vinohradech neopustil improvizaci. Přinesl ji do prostředí, kde se musí umět domluvit s předem napsaným textem. To může být pro herce, který si zvykl mít poslední slovo nad vlastním večerem, užitečná brzda i nová příležitost.

Jednou z rolí, k nimž se nejraději vrací, je Sládek z Havlovy Audience. Pro české publikum je to postava pevně spojená s Pavlem Landovským. Maryško ve vinohradském rozhovoru přiznal, že si zprvu neuměl představit, co by po tak výrazném předchůdci mohl přidat. Teprve při zkoušení ho začala zajímat jiná stránka Sládka: vedle komiky v něm našel osamělost a tíhu, která se nepustí ani tehdy, když se hlediště směje.

Sládek má moc nad druhým člověkem, ale také on sám žije uvnitř pravidel, která nedokáže změnit. Může být směšný, protivný i dojemný v jediné scéně. Pokud by se hrál jen jako opilecká figurka, mnoho z textu by zmizelo. Maryško o něm mluvil dokonce jako o jedné z nejtragičtějších postav, které hrál. U herce známého ostrými improvizacemi to může překvapit. V dobré komedii a v dobrém dramatu však bývá k bolesti stejně blízko.

Vedle Sládka hraje v Havlově Motýlu na anténě pana Baštu. V roce 2023 si v divadelním bulletinu povšiml shody jmen obou postav s příjmeními tehdejších politických figur a obrátil ji ve vtip. Byl to drobný příklad jeho stálého zvyku číst i hotový text očima současnosti. Ostatně o starých hrách říkal, že mu na jejich datu nezáleží tolik jako na tom, zda mají co říct dnešnímu divákovi.

Na stejné scéně ztvárnil také Uhra v Danny Smiřickém. Sám poznamenal, že se postava musí vejít do několika krátkých výstupů, ačkoli by její proměna vystačila na vlastní hru. Je v tom nenápadná připomínka běžného hereckého života. Vedle rolí, o nichž se vedou dlouhé rozhovory, přicházejí i úkoly, které se odehrají během pár minut. Herec musí v tom krátkém čase najít přesný tón a pak ustoupit dalším.

Maryškova tvář není divákům známá jen z divadla. Objevoval se ve filmu i televizi, mimo jiné v Poupatech, Hastrmanovi a Čertím brku. Často jde o menší úlohy. Pro někoho by to byl důvod mluvit o nevyužité filmové kariéře. U Maryška je přesnější podívat se, kde tráví většinu pracovního času: na zkouškách, v souboru a před živým publikem.

Kamera mu dává jiné podmínky než Demago. Záběr se může opakovat, scény vznikají po částech a herec často neví, co se do výsledného střihu dostane. Improvizační večer se naproti tomu odehraje jednou a potom zmizí. Maryško v Divadelních novinách vysvětloval, že úspěšné skeče nechce schovávat do zásoby. Divák, který přijde příště, tak nedostane reprízu oblíbeného vtipu, ale novou možnost, aby se něco povedlo i nepovedlo přímo před ním.

Jeho vlastní projekt Demago přitom po letech nezůstal pouhou vzpomínkou na mládí. Vedle vinohradského angažmá si uchoval místo pro hraní, při němž je každá repríza jiná už z principu. Tyto dvě práce se navzájem hlídají. Improvizace může udržovat herce v pozornosti; pevný repertoár ho nutí nepodlehnout přesvědčení, že první nápad je vždy nejlepší.

Maryško se k Václavu Havlovi nehlásí jen proto, že hraje v jeho hrách. Ve vinohradském rozhovoru se otevřeně přihlásil k jeho odkazu a spojil jej s představou, že slušnost nemá být slabostí. Současně se nebojí ostřejšího tónu vůči lidem, s nimiž nesouhlasí. Právě zde se setkávají jeho občanské postoje s povahou improvizátora: chce reagovat bez dlouhého odkladu, často vtipem a někdy způsobem, který vyvolá odpor.

V rozhlasové Vizitce roku 2019 mluvil o tom, že lidé by se měli ozývat, když jim na něčem záleží. Po zkušenosti s ústeckým Činoherákem to nebyla vzdálená poučka. Viděl, jak se o budoucnosti divadla rozhoduje v politickém sporu, a sám v něm sehrál výraznou roli. Když dnes mluví o veřejném životě, část publika v něm slyší herce, který se zastal svého souboru. Jiní si vybaví facku a příspěvek s Lidicemi.

Obě zkušenosti k němu patří. Maryškova práce nabízí víc než možnost rozdělit diváky podle toho, zda sdílejí jeho politický názor. Při Audienci může člověk nesouhlasit s hercem mimo jeviště a přesto sledovat, jak poctivě hledá podobu Sládka. Při Demagu může být pobaven i zaskočen. V tom je na živém divadle cenná věc: herce před sebou nelze zredukovat na jediný výrok vytržený z rozhovoru.

V rozhlasovém rozhovoru Maryško popisoval život na samotě u lesa. Pěstuje rajčata, lilky a rebarboru, chová slepice, ovce i kočky. Je to jiný obraz než ten, který si člověk spojí s hlasitým improvizátorem. Není v něm potřeba publika ani rychlé pointy. Rostliny si nepřizpůsobí tempo podle hudby a ovce nepočkají, až herec vymyslí lepší scénu.

Na venkov se podle vlastních slov nepřestěhoval kvůli romantické představě o úniku z města. Když nastupoval do Činoherního studia, pražský nájem mu začal přesahovat nabízený plat. Později mu kolega přivezl ovce a z herce se postupně stal hospodář. V Divadelních novinách s pobavením mluvil o tom, jak mu pak v Praze připadá horká voda ze zdi a restaurace za rohem skoro zázračná. Takové detaily o něm řeknou víc než další nálepka rebela.

Překvapivé bylo i jeho přání mít pravidelnou neděli. Mluvil o svátečním dni, obědě u prostřeného stolu a obyčejném rytmu, který divadelní provoz často rozbije. Herec hraje ve chvíli, kdy ostatní mají volno; večer je pro něj pracovní dobou a víkendy nebývají pevně dané. Když tedy touží po nedělním obědě, není to póza. Je to přání člověka, který tráví mnoho hodin tím, že připravuje zážitky pro druhé.

Po letech na scéně tak vedle sebe stojí dvě zdánlivě vzdálené podoby Jiřího Maryška. V jedné se může během chvíle změnit celý příběh, v druhé se čeká, až něco vyroste na zahradě. Obě potřebují pozornost. V Demagu naslouchá hudbě, světlu a publiku. V Audienci hledá, co se skrývá pod slovy Sládka. Na venkově zase přijímá, že některé věci nelze uspěchat.

Možná právě tím se jeho cesta od vymyšlené rozhledny k vinohradskému jevišti uzavírá nejlépe. U pouliční recese šlo o to, zda se kolemjdoucí nechají vtáhnout do hry. Dnes diváci vědí, že hra začíná, a přesto ho chodí sledovat. Nikdy si totiž nemohou být úplně jistí, co z ní vznikne.

https://www.divadlonavinohradech.com/soubor/Jiri-Marysko

https://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-marysko/

https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2023-03/rozhovor.html

https://wave.rozhlas.cz/ustecti-provokativni-improvizatori-divadlo-demago-5212149

https://vltava.rozhlas.cz/jiri-marysko-jsem-rebel-aniz-bych-mel-v-planu-8017603

https://archiv.divadelni-noviny.cz/jiri-marysko-jedine-me-velke-prani-je-svetit-den-svatecni

https://www.idnes.cz/usti/zpravy/herec-marysko-dal-facku-radnimu-eichlerovi-za-cinoherni-studio.A140304_203252_usti-zpravy_alh

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-herec-marysko-za-vtip-s-lidicemi-odpracuje-180-hodin-a-zaplati-pokutu-306445