Odešel hlas, který poznaly celé generace. Ota Jirák zemřel v 77 letech

Ota Jirák patřil k umělcům, které mnozí lidé nejdřív poznali podle hlasu a teprve později podle tváře. Jeho hluboký, měkký a lehce pobavený bas se zabydlel v dětských pořadech, animovaných filmech, zahraničních seriálech i českých domácnostech. Dokázal být laskavý, rozpustilý, trochu bručounský i dojemný, aniž by přestal znít jako on sám. Zpráva o jeho smrti proto nepůsobí jen jako oznámení o odchodu jednoho herce. Pro mnoho diváků znamená rozloučení s hlasem, který provázel jejich dětství a později se nenápadně vrátil ve filmech, na něž už se dívali se svými vlastními dětmi.

Herec, dabér, mim, loutkoherec, moderátor a výtvarník Ota Jirák zemřel 17. října 2026 ve věku 77 let. Zprávu následujícího dne přinesla česká média a úmrtí podle nich potvrdila jeho manželka. Datum je důležité nejen kvůli přesnosti. Připomíná také, že Jirák odešel jen několik měsíců poté, co uzavřel jednu mimořádně dlouhou kapitolu své kariéry: po přibližně pětačtyřiceti letech přestal propůjčovat hlas postavičce Hele ze Studia Kamarád. Jako by se tím symbolicky uzavřel kruh jedné televizní epochy.

Dabingové herectví bývá zvláštní disciplína. Divák sleduje cizí tvář nebo animovanou postavu, ale emoci přijímá prostřednictvím českého hlasu. Když je práce odvedena dobře, člověk po několika minutách přestane vnímat, že mezi obrazem a hlasem existuje nějaký překlad. Jirák uměl postavě dodat českou duši, aniž by přehlušil její původní povahu. Nešlo jen o hlubokou barvu hlasu. Podstatný byl rytmus, schopnost přesně vystihnout vtip a také zvláštní směs důvěryhodnosti a klukovské hravosti.

Právě proto se jeho hlas spojil s postavami, které spolu na první pohled nemají mnoho společného. Chlupatý mimozemšťan Alf je ukecaný, drzý a neustále připravený porušovat pravidla. Mamut Manny ze série Doba ledová se naopak tváří jako samotářský bručoun, pod tvrdou slupkou však skrývá věrnost a citlivost. Tygr z příběhů o Medvídkovi Pú je čistá energie, zatímco strýc Zlejda Stan z Městečka záhad stojí na suchém humoru, podezíravosti a překvapivé zranitelnosti. Jirák dokázal každému z nich dát jiný odstín a přitom zůstal okamžitě rozpoznatelný.

Takový hlas nevzniká pouhou náhodou ani nízkou polohou. Je za ním dech, zkušenost s pohybem, smysl pro načasování a schopnost zahrát situaci i bez obrazu vlastní tváře. Jirákův dabing byl herectvím v plném smyslu slova. Když Manny mlčel, bylo v jeho nádechu slyšet zklamání. Když Alf vypálil další poznámku, pointa nestála jen na přeložené větě, ale na zlomku vteřiny, který jí hlas dopřál. A když se ozvalo Hele, děti nepotřebovaly nic vysvětlovat. Ten hlas patřil k bezpečnému světu nedělního rána.

Postavičky Jů a Hele se poprvé objevily v československém televizním vysílání na začátku osmdesátých let. Staly se tvářemi pořadu Studio Kamarád a přežily politické převraty, proměny televizní grafiky i několik generací dětských diváků. Jů působil rozvážněji, zatímco chlupatý Hele býval zbrklejší, bezprostřednější a hlasitější. Ota Jirák mu dal nejen hlas, ale i temperament, podle něhož jej děti poznávaly desítky let.

Na dlouhověkosti této role je něco pozoruhodného. Dětské pořady se zpravidla mění rychleji než jejich publikum. Přicházejí nové dekorace, nové postavy a nové způsoby, jak oslovovat nejmladší diváky. Hele však zůstával. Dítě, které jej sledovalo v osmdesátých letech, mohlo o dvě nebo tři desetiletí později pustit stejný pořad svému potomkovi a zaslechnout známou hlasovou melodii. Byl to nenápadný most mezi různými dětstvími.

Když Jirák v roce 2026 tuto práci ukončil a hlas převzal Kryštof Mende, nešlo o běžnou personální změnu. Uzavřelo se jedno z nejdelších spojení českého herce s jedinou televizní postavou. Herec sám tehdy dával najevo, že chce zvolnit a věnovat více času klidnějšímu životu a malování. Po desítkách let ve studiích, divadlech a před kamerou to bylo pochopitelné rozhodnutí. Teprve zpráva o jeho smrti však ukázala, jak hluboko se jeho Hele vepsal do společné paměti.

Ota Jirák se narodil 12. dubna 1949 v Debři u Mladé Boleslavi. Pojizeří se k jeho životu opakovaně vracelo: později působil v Městském divadle Mladá Boleslav a k rodnému kraji se hlásil i v rozhovorech. Ještě před herectvím ho přitahovalo výtvarné umění. Chtěl se věnovat animaci a kreslení, což se v jeho další cestě neztratilo. Maloval, ilustroval, věnoval se grafice a dokázal přemýšlet o postavě nejen hlasem a tělem, ale také obrazem.

Na pražské DAMU vystudoval loutkoherectví. Dnes může tento obor znít úzce, ve skutečnosti však vyžaduje neobyčejně širokou výbavu. Loutkoherec musí ovládat hlas, rytmus, pohyb a přesné gesto. Současně se učí ustoupit do pozadí a nechat promluvit postavu, kterou vede. Právě tato schopnost být výrazný a současně sloužit celku se později stala jedním z Jirákových největších darů.

Po škole prošel soubory, které byly vzdálené pohodlnému a předvídatelnému divadlu. Působil ve Vedeném divadle Karla Makonje, v Cirkusu Alfred Ctibora Turby i ve studiu GAG Borise Hybnera. Ocitl se tak v prostředí pantomimy, klaunství, pohybového divadla a experimentu. V takových souborech nestačí správně odříkat repliku. Herec musí umět vyprávět tělem, pracovat s tichem a vystavět situaci z jediného pohledu nebo gesta.

Tato průprava vysvětluje mnohé z toho, co později fungovalo před kamerou i v dabingu. Jirák nebyl jen „majitelem slavného hlasu“. Byl fyzickým hercem, který znal váhu pauzy a sílu přesně načasované reakce. Když dostal komickou roli, nemusel se tlačit do popředí. Často stačilo, aby se správně podíval, pohnul ramenem nebo nechal větu o chvíli déle viset ve vzduchu. Humor nevyráběl silou; nechával jej vyrůst ze situace.

První výraznou zkušenost s televizní kamerou mu v roce 1976 přinesla groteska Traja chrobáci režiséra Jána Roháče. Jirák se v ní objevil vedle Josefa Dvořáka a Bolka Polívky. Už samotné spojení těchto tří jmen ukazuje, jak silná byla tehdejší československá tradice klaunství a pohybového humoru. Každý z herců později zamířil jiným směrem, ale všechny spojovala schopnost rozesmát publikum i beze slov.

Traja chrobáci nebyli typem pořadu, který by stál na složité zápletce. Důležitější byla hra, nadsázka a přesnost pohybu. Pro Jiráka to byl přirozený prostor. Kamera zachytila to, co se naučil v pantomimě: proměnit obyčejné gesto v malý příběh. Ačkoli pozdější publikum často znalo především jeho dabing, právě podobné projekty připomínají, že jeho umělecký základ ležel v tělesném a loutkovém divadle.

Televizní tvorba mu postupně nabídla pohádky, seriály i menší komediální role. Objevoval se v titulech jako Arabela se vrací, Život na zámku, Nováci, Byl jednou jeden polda III nebo v řadě televizních pohádek. V Pošťácké pohádce byl poštovským skřítkem, ve Velké kočičí pohádce detektivem Vševědem a v dalších příbězích se snadno zabydlel mezi čerty, skřítky, řemeslníky i podivíny. Jeho zjev a hlas patřily k pohádkovému světu stejně přirozeně jako k civilní komedii.

Široké televizní publikum si Otu Jiráka později spojilo také s primářem Pantoflíčkem v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Byla to role z úplně jiného světa než loutky, pantomima nebo animované postavy. Každodenní seriál vyžaduje rychlost, civilnost a schopnost okamžitě vytvořit čitelnou postavu. Jirák do něj přinesl svou přirozenou autoritu, ale také nadhled, díky němuž jeho postavy nepůsobily strnule.

Objevoval se i v dalších populárních seriálech, například ve Slunečné. Nebyl hercem, jehož kariéra by stála na několika okázalých hlavních rolích. Jeho síla spočívala v tom, že dokázal zabydlet i omezený prostor. Vedlejší postava v jeho podání často nepůsobila jako pouhá výplň děje. Měla vlastní minulost, způsob chůze, intonaci i drobnou zvláštnost, kterou si divák zapamatoval.

Takoví herci jsou pro film a televizi nepostradatelní. Hlavní hvězdy nesou příběh, ale svět kolem nich musí působit živě. Hostinský, lékař, soused, čert nebo úředník potřebuje během několika záběrů získat obrys. Jirák to uměl bez přehrávání. Dokázal být nápadný, aniž by si násilně přivlastnil scénu. Možná i proto se jeho jméno nemuselo vždy objevit na prvním místě, jeho tvář však divák poznal okamžitě.

Ve výčtu Jirákových profesí se často objevuje také slovo bavič. V českém prostředí může evokovat člověka, který bez přestávky vypráví anekdoty a žádá si veškerou pozornost. Jirákův humor však měl širší rejstřík. Vycházel z klaunství, pozorování a schopnosti zachytit lidskou nedokonalost bez zloby. Jeho komika nebyla postavena na ponižování druhých, ale na společném rozpoznání, že každý z nás bývá trochu směšný.

Moderoval zábavné pořady a dovedl pracovat s publikem, jeho nejsilnější stránkou ale zůstávalo herecké partnerství. Uměl nahrát kolegovi, počkat si na reakci a nepokazit pointu zbytečným vysvětlováním. Zkušenost z pantomimy ho naučila, že smích někdy vznikne až v tichu po gestu. Zkušenost z dabingu zase dodala jeho řeči hudebnost. Když tyto dovednosti spojil, působil přirozeně i ve chvílích, které byly ve skutečnosti přesně vystavěné.

Jeho laskavý humor neznamenal, že by všechny postavy byly hodné nebo uhlazené. Dokázal zahrát mrzutost, ješitnost i malou lidskou vychytralost. Jen z nich nedělal karikatury bez srdce. Za směšnou maskou nechával člověka. Právě proto fungoval jako bručounský Manny, sebejistý Alf i poněkud ztřeštěné Hele. Každá z těchto postav může lézt ostatním na nervy, ale publikum ji nakonec nechce ztratit.

Pro jednu generaci zůstane Ota Jirák navždy především Alfem. Americký sitcom o chlupatém návštěvníkovi z planety Melmac se v českém prostředí stal mimořádně populárním. Alf byl hlučný, zvědavý, sebestředný a zároveň odzbrojující. Jeho humor stál na rychlých poznámkách a drzosti, která nikdy nesměla překročit hranici, za níž by postava přestala být sympatická. Jirák dokázal tuto rovnováhu udržet.

Český Alf nepůsobil jako cizí seriálová figurka s dodatečně připojeným hlasem. Zněl, jako by vyrostl přímo v obývacím pokoji rodiny Tannerových. Jirák mu dopřál zemitost a radost z vlastních vtípků. Jeho smích nebyl jen doprovodný zvuk; často tvořil polovinu pointy. Když Alf něco provedl, hlas už předem naznačoval, že provinile se tvářit dlouho nevydrží.

Dabing může časem zestárnout kvůli překladu nebo dobovým obratům, ale dobrý herecký výkon si zachovává energii. U Alfa je to slyšet dodnes. Tempo replik je rychlé, ale neuspěchané; důraz je výrazný, ale ne mechanický. Jirák vytvořil českou verzi postavy, která se stala samostatnou kulturní vzpomínkou. Lidé si nepamatují jen, co Alf dělal. Pamatují si, jak zněl, když se chystal vysvětlit další malér.

Jestli Alf ukazoval Jirákovu schopnost slovní komiky, mamut Manny z filmové série Doba ledová předvedl jinou polohu. Manny je na začátku příběhu uzavřený a nerudný. Zkušenost se ztrátou ho naučila držet si ostatní od těla. Vedle upovídaného lenochoda Sida a sebevědomého tygra Diega působí jako těžká kotva celé skupiny. Hluboký Jirákův hlas se k němu hodil dokonale, ale samotná hloubka by nestačila.

Pod Mannyho brumláním musela být slyšet něha, kterou postava nechce přiznat. Právě v této skryté vrstvě byl Jirák mimořádně přesvědčivý. Dokázal zahrát starost jako podráždění a cit jako neochotně pronesenou poznámku. Děti slyšely velkého legračního mamuta, dospělí v něm mohli rozpoznat člověka, který se bojí znovu někoho ztratit.

Série se postupně rozrostla a Manny se stal otcem, partnerem i unaveným vůdcem stále podivnější smečky. Jirák s ním stárnul a proměňoval hlas tak, aby v něm zůstala známá pevnost, ale přibývala zkušenost. Doba ledová díky tomu nebyla jen sledem gagů. Český Manny měl osobnost, která unesla humor i vážnější okamžiky. Pro řadu rodin se jeho hlas stal součástí filmů, k nimž se vracejí opakovaně.

Výčet Jirákových dabingových rolí je pestrý. Namluvil Tygra v animovaných příbězích o Medvídkovi Pú, Obélixe ve filmu Asterix a Vikingové nebo strýce Zlejdu Stana v seriálu Městečko záhad. Děti jej slyšely také jako ptáka Čau ve Studiu Rosa a krátce jako skřítka Františka v Kouzelné školce. Jeho hlas se objevoval ve filmech, seriálech, pořadech i počítačových hrách.

Na první poslech mohl být vždy jasně rozpoznatelný, přesto tyto postavy nesplývaly. Tygr potřeboval pružnost a bezbřehé nadšení. Obélix měl sílu, prostotu a dobromyslnost. Zlejda Stan vyžadoval drsnější povrch, cynismus i cit, který se ukazoval jen občas. Jirák nehledal pro každou roli nový hlasový trik; hledal její vnitřní rytmus. Díky tomu zůstal sám sebou a současně sloužil postavě.

To je možná jeden z důvodů, proč si jej lidé tolik oblíbili. Někteří dabéři oslňují schopností změnit hlas k nepoznání. Jirákův půvab byl jiný. Divák často věděl, koho slyší, a měl z toho radost. Známý hlas vytvářel pocit důvěry, podobný setkání s hercem, který se vrací v různých rolích. Rozpoznatelnost nebyla omezením, ale podpisem.

Jirákova profesní cesta vedla přes řadu scén. Hrál v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha, na začátku devadesátých let hostoval v Semaforu a později se vrátil do rodného kraje. V letech 2003 až 2009 byl ve stálém angažmá Městského divadla Mladá Boleslav. Návrat nebyl jen geografický. Po letech televizní a dabingové práce znovu získal pravidelný kontakt s jevištěm a živým publikem.

Divadlo prověřuje herce jinak než kamera nebo mikrofon. Neexistuje možnost opravit nepovedenou větu v dalším záběru a každé představení má trochu jinou energii. Jirák však přicházel s bohatou zkušeností z pohybového divadla, kabaretu i komedie. V Mladé Boleslavi vytvořil řadu rolí a později se na scénu vracel také jako host, mimo jiné v hudební komedii Muži v offsidu.

Fotografie z inscenace Dědeček automobil, na níž stojí vedle Matouše Rumla, zachycuje něco podstatného. Nejde o uhlazený portrét dabingové hvězdy, ale o herce v pracovním prostředí, v kostýmu a ve vztahu k partnerovi na jevišti. Připomíná, že za známými hlasy zůstávají stovky večerů, zkoušek a drobných hereckých rozhodnutí, která televizní divák nikdy neuvidí.

Herectví nebylo jedinou oblastí, v níž se Ota Jirák vyjadřoval. Věnoval se malbě, grafice, ilustraci i scénografii. Zájem o výtvarnou tvorbu se objevil dříve než profesionální herecká dráha a provázel ho po celý život. V posledních letech o malování mluvil jako o činnosti, k níž se může vracet v klidnějším tempu.

Výtvarná práce a herectví se u něj nevylučovaly. Obě potřebují cit pro tvar, nadsázku a detail. Karikatura musí několika tahy vystihnout člověka; vedlejší filmová role musí několika scénami vytvořit postavu. Scénografie pracuje s prostorem; pantomima v něm hledá význam pohybu. Jirákovy různé profese tak nebyly nahodilým seznamem zálib, ale částmi stejné představivosti.

Možná právě výtvarné vidění mu pomáhalo v dabingu. I když stál ve studiu před mikrofonem, potřeboval si představit tělo a prostor postavy. Hlas mamuta musí mít jinou váhu než hlas pružného Tygra. Alfova gesta nejsou na herci vidět, ale jejich rytmus musí být slyšet. Jirák dokázal hlasem kreslit. Tato věta může znít obrazně, v jeho případě však popisuje velmi konkrétní schopnost.

Český dabing má dlouhou tradici a publikum k němu bývá mimořádně citlivé. Když se hlas známé postavy změní, diváci si toho všimnou během několika vteřin. Nejde jen o zvyk. Hlas se stává součástí charakteru stejně jako tvář, chůze nebo kostým. Ota Jirák patřil k dabérům, kteří nevytvářeli pouhý převod, ale svébytnou českou podobu postavy.

Jeho výkony také připomínají, kolik práce zůstává neviditelné. Dabér musí sledovat pohyb úst, reagovat na původní výkon, respektovat překlad a přitom vytvořit přirozenou českou větu. Často nemá mnoho času ani možnost dlouze hledat. Přesto výsledek musí působit samozřejmě. Pokud divák zapomene, že sleduje dabovaný film, herec uspěl. Jirák uspíval opakovaně a po desítky let.

Důležitá byla i jeho srozumitelnost. Mluvil výrazně, ale ne školometsky. Věta měla pevný tvar a přitom zněla živě. U dětských postav se neuchyloval k podceňujícímu šišlání. Humor stavěl na situaci, nikoli na laciné deformaci hlasu. Dětskému publiku nabízel stejnou hereckou poctivost jako dospělému. I proto jeho role nestárnou jen jako nostalgická vzpomínka rodičů; dokážou oslovit další děti.

Když zemře umělec spojený s dětstvím, veřejná reakce bývá silnější, než by odpovídalo počtu jeho hlavních rolí nebo cen. Důvod je prostý: podobní herci nejsou přítomni jen v kinech či na slavnostních premiérách. Vstupují do běžného života. Jejich hlas zní u snídaně, při nemoci pod dekou, během rodinného filmového večera nebo z vedlejšího pokoje, kde si děti pouštějí oblíbenou pohádku znovu a znovu.

Jirákova popularita byla utkáná právě z takových obyčejných chvil. Divák si možná nepamatuje název epizody ani rok premiéry, ale vybaví si tón, smích nebo způsob, jakým postava protáhla jedno slovo. Tyto vzpomínky nejsou méně hodnotné proto, že nevznikly před divadelní oponou. Naopak: dokazují, jak hluboko může herecká práce proniknout do každodennosti.

Je v tom i zvláštní paradox dabingu. Herec zůstává pro velkou část publika neviditelný, a přesto se stane důvěrně známým. Lidé mohou roky slyšet jeho hlas, aniž by znali jméno nebo tvář. Když se později dozvědí, kolik milovaných postav spojoval jeden člověk, různé části jejich paměti se náhle propojí. Hele, Alf i Manny dostanou společný lidský původ.

Takové zjištění mění i způsob, jakým posloucháme staré nahrávky. Za kreslenou postavou už není jen studiový výkon, ale dlouhá cesta herce od loutek a pantomimy přes divadlo až k mikrofonu. Každá přesně položená pointa nese zkušenost z jeviště, každé tiché zaváhání cit pro pohyb a rytmus. Jirákovy role spolu vedou skrytý rozhovor napříč desetiletími.

U známých osobností svádí zpráva o smrti k rychlým superlativům. Jenže Jirákův význam lze popsat přesněji a prostěji. Po více než půl století pomáhal vytvářet českou televizní, divadelní a dabingovou paměť. Nebyl vždy v první řadě a netoužil každou roli proměnit ve velké gesto. Přicházel, odvedl přesnou práci a zanechal postavu, která v divákovi zůstala.

Jeho kariéra současně ukazuje, že popularita nemusí mít jedinou podobu. Někdo jej znal jako primáře Pantoflíčka, jiný jako Heleho, další jako Alfa nebo Mannyho. Divadelní diváci si vybaví mladoboleslavské inscenace, milovníci pohádek čerty a skřítky, pamětníci pohybového divadla zase spolupráci s Ctiborem Turbou a Borisem Hybnerem. Každé publikum mělo svého Otu Jiráka.

Právě v tom spočívá šíře jeho odkazu. Neuzavírá se do jediné slavné fotografie ani do jedné hlavní role. Je rozptýlený v mnoha drobných vzpomínkách: v nedělním ránu se Studiem Kamarád, v rodinném sledování Doby ledové, v repríze Alfa, v pohádce o Vánocích nebo v okamžiku, kdy se na scéně objevil důvěrně známý herec a publikum se začalo usmívat ještě před první větou.

Film a zvukový záznam dávají hercům zvláštní druh pokračování. Nové role už nevzniknou, ale ty staré mohou znovu vstoupit do pokoje. Dítě, které se teprve narodí, jednou uslyší Mannyho, Alfa nebo Heleho, aniž by vědělo, kdy byl český hlas nahrán. Bude reagovat na stejnou laskavost, komiku a přesnost jako generace před ním.

Ota Jirák odešel, jeho hlas však nebude patřit jen minulosti. Zůstává v příbězích, které si lidé pouštějí znovu, protože jim připomínají bezpečí, rodinu nebo vlastní dětství. Zůstává i v herecké tradici, v níž není rozhodující velikost role, ale pravdivost, s jakou ji člověk naplní.

Až se z obrazovky znovu ozve rozčilený mamut, nezbedný mimozemšťan nebo chlupaté Hele, nebude to jen archivní hlas. Bude to připomínka umělce, který uměl být nápadný i nenápadný zároveň: tváří známý, hlasem nezaměnitelný a svou prací přítomný v životě lidí, kteří se s ním osobně nikdy nesetkali. Takové herecké stopy nezmizí s poslední oponou.

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-herec-a-daber-ota-jirak-bylo-mu-77-let.A261018_202850_filmvideo_kurl

https://www.hvezdarnazebrak.cz/pages/posts/zemrel-ota-jirak-pro-hvezdarnu-zebrak-namluvil-pohadku-3568.php

https://www.mdmb.cz/osoba/ota-jirak/

https://www.ceskatelevize.cz/lide/ota-jirak/

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9346/ota-jirak