Oheň, který nikdy nevyhasl: třicet let Rammstein

V létě roku 1988 se nad vojenskou základnou Ramstein v Porýní-Falci srazila tři italská akrobatická letadla. Jejich hořící trosky dopadly do davu diváků letecké přehlídky. Zemřelo přes sedmdesát lidí, stovky dalších utrpěly těžká zranění. Katastrofa otřásla celým Německem - a zanechala stopu i v myslích několika mladých hudebníků z tehdejší NDR, kteří o ní složili píseň. Sotva věděli, že tato tragédie jim jednoho dne dá jméno a že jejich kapela bude o třicet let později ovládat největší stadiony světa.

Rammstein jsou fenomén bez snadného vysvětlení. Zpívají výhradně německy v době, kdy anglická hudba dominuje všemu. Svou estetiku staví na průmyslovém hluku, dunivých kytarách a textové provokaci. Na pódiu pálí vlastního klávesistu plamenometem. A přesto - nebo právě proto - se z berlínské šestice stala jedna z nejúspěšnějších rockových kapel posledních třiceti let. Jejich stadionové turné z let 2019 až 2024 se stalo komerčně nejvýnosnějším turné v dějinách kapely, s tržbami překračujícími půl miliardy dolarů a více než šesti miliony prodaných vstupenek.

Jak je to možné? A co se s Rammstein stalo, když skandál roku 2023 ohrozil celou jejich legendu?

Všichni členové Rammstein vyrůstali v Německé demokratické republice. Tato skutečnost není pouhou biografickou poznámkou - je klíčem k pochopení jejich hudby i jejich mentality. Vyrůstali v systému, který kontroloval informace, omezoval cestování a penalizoval odlišnost. Kapely jako Depeche Mode, Kraftwerk nebo New Order se k nim dostávaly nelegálně, na přehrávaných kazetách. Rock byl zábavou na okraji povoleného světa.

Kytarista Richard Kruspe byl natolik přitahován Západem, že v roce 1989 - těsně před pádem Berlínské zdi - uprchl do Západního Berlína. Vzápětí zeď padla a Kruspe se vrátil zpět do rodného Schwerinu. Tam potkal Tilla Lindemanna - tehdy košíkáře a bubeníka skupiny First Arsch - jehož drsný, hutný hlas ho okamžitě zaujal. K nim se přidali bubeník Christoph Schneider a baskytarista Oliver Riedel, a nová skupina začala zkoušet.

Název dostali vlastně náhodou. Složili píseň inspirovanou zmíněnou leteckou katastrofou a přizvali přátele. Ti jim začali říkat prostě Ramstein. Aby se odlišili od místa neštěstí, přidali do názvu extra písmeno m. Rammstein - doslova přeloženo jako beranidlo - bylo na světě. Skupinu doplnili kytarista Paul Landers a klávesista Christian Lorenz přezdívaný Flake, oba veteráni punkové skupiny Feeling B. Flake prý zpočátku o nové kapele prohlásil, že je ta hudba nudná. Přidal se pod podmínkou, že budou zpívat výhradně německy. Podmínku dodrželi dodnes.

V únoru 1994 se šestice přihlásila do berlínské soutěže pro amatérské kapely. Vyhráli. Odměnou byl týden v profesionálním nahrávacím studiu. Právě tato demonahrávka je dostala k vydavatelství Motor Music a ke švédskému producentovi Jacobu Hellnerovi. V březnu 1995 nahrávali ve stockholmských studiích Polar, kde kdysi pracovaly ABBA.

Album Herzeleid - Utrpení srdce - vyšlo v říjnu téhož roku. V německé hitparádě se zpočátku topilo někde kolem devadesátého místa. Jenže Rammstein tehdy zavedli praxi, která je proslavila víc než jakákoliv rádiem rotovaná píseň: jezdili hrát kamkoliv, před kýmkoliv, a na pódiu vytvářeli podívanou, která bavila i lidi, kteří jejich hudbu dosud neslyšeli.

Pyrotechnika nebyla jen laciným trikem. Till Lindemann si skutečně pořídil certifikát pyrotechnika a zápalné efekty sám navrhoval a připravoval. Na pódiu hořelo, explodovalo a šlehaly plameny s takovou intenzitou, že hudebníci museli mít na podlaze vyznačeny bezpečné zóny - záměna by mohla být osudná. Fanoušci v prvních řadách odcházeli načernalí od sazí a s opálenými chlupy na rukou. To se stalo součástí legendy.

Celosvětový průlom přinesla nečekaná pomoc: filmař David Lynch. Vybral dvě jejich skladby na soundtrack svého filmu Ztracená dálnice z roku 1996. Najednou se jméno Rammstein ocitlo vedle Davida Bowieho, Marilynu Mansona a Nine Inch Nails. Pro mladou kapelu z bývalé NDR to bylo, jako by přeskočili celou jednu fázi kariéry.

Druhé album Sehnsucht - Touha - nahrávali na Maltě a vydali je v červenci 1997. Debutovalo rovnou na prvním místě v Německu. Kytarový riff skladby Du hast - s chytrou slovní hříčkou pracující s podobností sloves haben (mít) a hassen (nenávidět) - se stal jedním z nejrozpoznatelnějších zvuků konce devadesátých let. V roce 1999 byla píseň nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší metalové vystoupení. Aerosmith tehdy zvítězili, ale nominace sama o sobě říkala leccos: šestice mluvící výhradně německy si prošlapala cestu na americký trh, aniž by řekla jediné slovo anglicky.

Čtyřleté světové turné, které po Sehnsucht následovalo, potvrdilo, co se v zákulisí šuškalo: Rammstein jsou jako živá kapela prakticky bez konkurence. Show se zmnohonásobila, pódium rostlo, pyrotechnika nabývala průmyslových rozměrů.

Přitom celou dobu nad nimi visel přízrak nařčení z fašistické estetiky. Úvodní záběry klipu ke coververzi skladby Stripped od Depeche Mode využívaly filmový materiál Leni Riefenstahl, dvorní kinematografky nacistického Německa. Šlo o záměrnou provokaci nebo nedomyšlenost? Kapela odpověděla mlčením, které provokaci ještě násobilo. Od svého vzniku nikdy nevysvětlovala, nikdy se nepomlouvačně neomlouvala, nikdy nezaujímala otevřené politické postoje. Tato mlčenlivá tvrdohlavost se stala součástí jejich image - a také zdrojem nekonečných diskusí o tom, co vlastně jejich texty a vizuální jazyk znamenají.

Album Mutter z roku 2001 bývá mnohými fanoušky považováno za jejich umělecky nejcelistvější dílo. Producent Jacob Hellner ho nahrával v belgickém studiu Galaxy Studios a výsledek byl akusticky bohatší, orchestrálnější a zároveň osobnější. Singl Sonne - interpretace pohádky o Sněhurce přetavená v průmyslovou hymnu - dosáhl druhého místa v německé hitparádě.

Turné k Mutter přineslo Rammstein i do Prahy, tentokrát s historicky kuriózní rolí: 12. června 2001 zahráli na Strahovském stadionu jako předkapela AC/DC. O pět měsíců později se vrátili jako hlavní hvězda a předvedli v tehdy Paegas Aréně show, o níž se mluvilo ještě dlouho poté.

Právě v tomto období se zformovala jedna ze stálých komických linek jejich pódijní estetiky: klávesista Flake jako terč. Hubený, vyzáblý muž v kostýmech od baroka po zlatou kombinézu aztéckého boha slunce, který se na pódiu ocitá v nesourodých situacích - je vháněn do obřího tavicího kotle, pálí ho Lindemann plamenometem, je unášen v kleci nad hlavami diváků. Flake je zároveň komikem i obětním beránkem celé show. Jeho bezradný výraz uprostřed průmyslového chaosu funguje jako pojistka proti přílišné vážnosti - a ironicky připomíná, že tohle celé je také velké, mazané divadlo.

Rammstein jsou mistři dvojsmyslu. Jejich texty pracují s tabu - násilí, sexualita, smrt, perverze, nacionalismus - s takovou literární přesností, že je těžké je jednoznačně odsoudit nebo jednoduše oslavovat. Till Lindemann, syn básníka a spisovatele Wernera Lindemanna, sám vydal sbírky poezie a jeho textová tvorba má zřetelný literární základ.

Mein Teil z alba Reise, Reise z roku 2004 je inspirována skutečným příběhem německého kanibala Armina Meiwese, který na internetu hledal a nalezl oběť ochotnou být snědena. Kapela z tohoto příběhu udělala groteskní metalový karneval. Videoklip přinesl právní problémy. Album se přesto dostalo na první místo v sedmi zemích.

Právě tato ambivalence je klíčem k jejich trvalému úspěchu. Rammstein nejsou ani jednoduše „zábavní“ ani jednoduše „nebezpeční“. Pohybují se na hranici, kde se masová zábava dotýká subverzivního umění. Jejich pódium srovnával německý veřejnoprávní vysílač Deutsche Welle s Richardem Wagnerem - jiným opulentním gigantem německé hudby, jehož dílo budí stejně rozporuplné reakce. Obě jména spojuje snaha o totální umělecké dílo, Gesamtkunstwerk: kdy hudba, vizuál, text a prostor tvoří jeden nerozdělitelný celek.

Není náhodou, že Rammstein zahájili svůj pražský koncert v roce 2024 Händelovou Hudbou k ohňostroji. Jako by tím říkali: jsme součástí téhož proudu velké, nákladné, okázalé hudební tradice. Jen naše ohňostroje jsou trochu větší a trochu víc smrdí spáleninou.

Sedmé, bezejmenné album vydané v roce 2019 bylo prvním studiovým počinem za deset let. Singl Deutschland otevřel staré debaty o tom, jak se kapela vztahuje k německé minulosti. Černobílý klip zobrazující různé epochy německých dějin - včetně záběrů připomínajících holocaustové tábory - vyvolal vlnu pobouření ještě před svým vydáním. Celý klip pak kontext zcela obrátil a ukázal, jak složitá je německé sebereflexe. Ale to patří k pravidlům Rammstein: vyprovokovat, nechat čekat a pak přijít s vlastním, překvapivým výkladem.

Na turné, které album doprovázelo a které se kvůli pandemii táhlo až do roku 2024, se vybudoval pompézní spektákl nové úrovně. Pódium připomínající futuristickou architekturu z němého expresionistického filmu Metropolis Fritze Langa se přiváželo na devadesáti kamionech a sestavovalo ho přes dvě stě šedesát lidí v průběhu několika dní. V Praze, kde kapela v létě 2024 odehrála dva koncerty na letňanském letišti, přišlo na každý z nich šedesát tisíc lidí.

Celosvětově turné prodalo přes šest milionů vstupenek a vydělalo více než půl miliardy dolarů. Vstupenky na každý stadion mizely v řádu hodin nebo minut. Rammstein - kapela zpívající výhradně německy, kapela vyhýbající se hitům v anglickém slova smyslu, kapela, jejíž tvorba je záměrně obtížná a nepříjemná - se proměnila v jeden z největších komerčních úspěchů v dějinách rockové hudby.

V květnu 2023 přišel zlom. Irská fanynka Shelby Lynnová vystoupila na sociálních sítích se svědectvím, že ji po koncertě ve Vilniusu zdrogovali a že se ocitla v zákulisní místnosti, kde od ní Lindemann očekával sex. Lynnová tvrdila, že si část večera nepamatuje, přestože toho mnoho nevypila, a na těle měla druhý den modřiny, jejichž původ si neuměla vysvětlit.

Svědectví spustilo lavinu. Německá média ARD a Süddeutsche Zeitung publikovala výpovědi dalších žen, které hovořily o systému tak zvané Row Zero - exkluzivního zákulisního prostoru, do nějž byly vybírány atraktivní fanynky a kde podle svědectví dostávaly neznámé látky do nápojů a bylo od nich neformálně očekáváno, že budou mít pohlavní styk s frontmanem kapely. Berlínská prokuratura zahájila vyšetřování.

Vydavatelství Universal pozastavilo spolupráci s kapelou. Nakladatelství Kiepenheuer & Witsch, které vydávalo Lindemannovy sbírky básní, ukončilo smlouvu. V Mnichově, kde Rammstein hráli čtyři koncerty po sobě, zrušili organizátoři všechny zákulisní večírky. Před koncerty demonstrovali lidé volající po boji se sexuálním násilím.

A pak přišel zvrat. Berlínská prokuratura v srpnu 2023 vyšetřování uzavřela bez jakéhokoliv obvinění. Svědectví, která se v médiích objevila, se podle státního zastupitelství nepodařilo žádným způsobem potvrdit. Lindemann sám se krátce vyjádřil na sociálních sítích poděkováním těm, kteří čekali na výsledek nestranně.

Případ tím ale neskončil - přesunul se z trestní roviny do soudních síní. Hamburský soud rozhodl, že německá youtuberka Kayla Shyxová musí ze svého videa odstranit pasáže, kde Lindemanna emotivně obviňuje, neboť svá tvrzení nedokázala věrohodně prokázat. Lindemann sám podal žaloby na Der Spiegel, Süddeutsche Zeitung a Norddeutscher Rundfunk. Der Spiegel přiznal, že dvě místopřísežná prohlášení žen, která v červnu 2023 uveřejnil, nebyla ve skutečnosti podána tak, jak bylo prezentováno - šlo o záměnu dokumentů. Lindemann podal trestní oznámení za pokus o soudní podvod a falšování dokumentů.

Kapela mezitím odehrála celé turné bez jediného zrušeného koncertu. Koncerty byly vyprodány. Fanoušci - přinejmenším jejich velká část - skandály buď nesdíleli, nebo vědomě ignorovali.

V srpnu 2024 vydali Rammstein prohlášení, v němž přiznali, že „interní procesy musí projít zásadní revizí“ a že zákulisní večírky ve formátu Row Zero nebudou obnoveny. Zároveň důrazně odmítli veškerá obvinění. Text uzavřeli větou, která zní jako motto celého přístupu kapely k veřejné komunikaci: To nejsou Rammstein. Nejsme to my. Nejste to vy. Cesta pokračuje.

Kytarista Paul Landers mezitím avizoval, že se kapela minimálně do konce roku 2026 na pódia nevrátí. Členové si berou pauzu, chystá se dokumentární film a dlouho odkládaný singl Ramm 4. Till Lindemann se sólové kariéře věnuje i nadále.

Co skandál skutečně změnil? Zdánlivě málo: žádné obvinění, žádný rozsudek, vyprodaná turné, miliony fanoušků. Ale něco se přece jen pohnulo. Kouzlo naprosté nedotknutelnosti - ta zvláštní aura kapely, která provokuje a přesto uniká následkům, která šokuje, a přesto přitahuje - dostalo trhlinu. Ne proto, že by vina byla prokázána. Ale proto, že byl odhalen lidský zákulisní mechanismus, jehož fungování bylo - bez ohledu na trestněprávní hodnocení - přinejmenším eticky problematické.

Přesto zůstává otázka: co z Rammstein dělá tak trvalý a masový fenomén? Jejich hudba je v mnoha ohledech nepřátelská - hlasitá, opakující se, záměrně těžká. Texty jsou záměrně nepohodlné. Image čerpá z nejtemněji vyhlížejících koutů německé kulturní paměti. Proč na to chodí šedesát tisíc lidí v Praze a stovky tisíc dalších po celém světě?

Část odpovědi leží v dokonalosti provedení. Rammstein nikdy neudělali kompromis v otázce, jak jejich show vypadá a zní. Každý detail je promyšlen, každý plamen je na svém místě. V době, kdy velká část hudebního průmyslu funguje na principu průměrnosti - vydej, co se prodá, zahraj, co lidé znají - je tato posedlost kvalitou výjimkou.

Druhá část odpovědi je psychologická. Rammstein lidem dovolují prožít něco, co je v každodenním životě nepřípustné: pohroužit se do temnoty, hluku, agrese a sexuální energie v bezpečném, ritualizovaném prostoru. Jsou živým dokladem toho, že uměním lze zpracovávat i to, co společnost jinak zakazuje pojmenovat. V tomto smyslu mají blíž k řeckému divadlu nebo středověkému karnevalu než k běžné rockové kapele.

A třetí část odpovědi je kulturně-historická. Rammstein jsou produktem specifického dědictví: šestice lidí, kteří vyrůstali v systému, jenž jim zakazoval svobodu, a kteří po pádu tohoto systému uchopili svobodu s maximální intenzitou - provokací, vizuálním přeháněním, absolutním odmítnutím autocenzury. Tato energie je čitelná i lidem, kteří NDR nikdy nezažili a německy neumí. Je to energie osvobození.

Oheň je pro Rammstein více než pódijní efekt. Je metaforou: spaluje staré, pálí při doteku, ale také svítí, hřeje a přitahuje. A kapela z Berlína ho udržuje hořet už třicet let.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Rammstein

https://www.goethe.de/ins/cz/cs/m/kul/mag/22290728.html

https://magazin.aktualne.cz/kultura/rammstein-letnany-koncert-recenze/r~78eb5c86106711efb589ac1f6b220ee8/

https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/rammstein-znasilneni-lindemann_2307171814_mst

https://www.echo24.cz/a/H24M9/zpravy-svet-lindemann-prechazi-do-utoku-frontman-rammstein-zaluje-der-spiegel-falesne-vypovedi

https://medium.seznam.cz/clanek/petr-kral-till-lindemann-a-rammstein-po-skandalu-ohen-neuhasl-jen-trochu-zhasl-167134

https://refresher.cz/103441-Rammstein-Mazani-mistri-ironie-a-dvojsmyslu-se-zalibou-v-pyrotechnice

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-opera-nemecke-tvrdosti-rammstein-zahrali-na-vyprodanem-letisti-202391

https://en.wikipedia.org/wiki/Rammstein_Stadium_Tour