Tomáš Matonoha: Tomi Paci ho proslavil, jeho velkým snem ale byla hudba

Na obrazovce stojí muž, který by rád působil jako někdejší hvězda. Jenže kolem něj se život neustále rozpadá do malých domácích katastrof. Bratr mu bourá plány, dospívající dcera má vlastní svět a někdejší sláva není právě měna, za kterou by se dalo nakoupit. Tomáš Pacovský z Comebacku by chtěl mít všechno pod kontrolou. Čím víc se o to snaží, tím víc nás baví.

Tomáš Matonoha mu dal tvář, hlas i zvláštní směs důstojnosti a bezradnosti. Pro diváka, který ho poznal především z tohoto seriálu, je snadné zaměnit herce s jeho nejslavnější postavou. Ve skutečnosti za Tomim Pacim stojí mnohem pestřejší příběh. Je v něm brněnská herecká škola, divadlo, vlastní komické výstupy, práce před kamerou i dlouho odkládaná chuť věnovat se hudbě.

Je to také příběh člověka, jehož první plán vůbec nepočítal s herectvím. A právě odbočky jsou na něm zajímavé. Nevedou k jednoduchému poučení, že každý neúspěch je skryté vítězství. Ukazují spíš, jak málo toho o své budoucnosti víme ve chvíli, kdy máme pocit, že už jsme si ji naplánovali.

Tomáš Matonoha se narodil 13. března 1971 v Brně. V mládí chtěl studovat práva a hlásil se na ně dvakrát. Ani jednou ho nepřijali. Když o tom v roce 2022 vyprávěl Novinkám, připomínal, že jeden pokus přišel před listopadem 1989 a druhý už po změně režimu. Nakonec zamířil na brněnskou JAMU, kde uspěl napoprvé.

Z dnešní perspektivy to vypadá jako elegantní obrat v životopise. Tehdy však nemohl vědět, že jednou bude jeho tvář patřit k známým tvářím české televize. Přijímačky jsou zkouška, v níž člověk často hledá mnohem větší význam, než jaký skutečně mají. Výsledek jednoho dne si snadno přeloží jako rozsudek nad vlastními schopnostmi. Až později zjistí, že mohl jen otevřít jinou cestu.

Matonoha v témže rozhovoru vysvětloval ještě jednu důležitou věc: na uměleckou školu ho přitahovala také hudba. Toužil být muzikantem a doufal, že se dostane do prostředí lidí, kteří mají k umění blízko. Herectví tedy nebylo jen náhradou za ztracený právnický plán. Nabízelo přístup k něčemu, co ho zajímalo už předtím.

V jeho příběhu není třeba zpětně vyrábět osudové znamení. Stačí si všimnout, že člověk může mít současně více přání. Jedno působí rozumněji, druhé se obtížněji vysvětluje okolí. Teprve život ukáže, kterému z nich nakonec věnuje větší část svého času.

Mezi školou a pozdější hereckou kariérou se objevila práce, kterou by si s televizním komikem málokdo spojoval. Matonoha pracoval jako sanitář. V rozhovoru pro Seznam Zprávy z roku 2021 popsal, že nejprve nastoupil na patologii, která ještě nebyla zprovozněná, takže tam především uklízel. Později ho přeřadili na chirurgii a operační sál.

Tato zkušenost dostala po letech další pokračování. Během pandemie se na krátkou dobu vrátil do nemocnice pomáhat. Uvedl, že slyšel o nedostatku personálu, část jeho běžné práce vypadla a chtěl si zároveň udělat vlastní představu o tehdejší situaci. Ve stejném rozhovoru mluvil o čtrnáctidenní výpomoci.

Na tomto detailu je cenná jeho obyčejnost. Herecký život bývá v portrétech vyprávěn především prostřednictvím premiér, ocenění a známých kolegů. Práce mimo umělecký svět ale připomíná, že před každou veřejnou tváří existuje člověk s konkrétními zkušenostmi, které se do titulních fotografií nevejdou.

Z krátké nemocniční epizody nelze odvozovat celý charakter ani na ní stavět příběh o hrdinství. Přesto pomáhá rozšířit obrázek muže, kterého si jinak spojujeme s pobaveným výrazem a komickou pointou. Některé životní odbočky nejsou materiálem pro vtip. Jsou prostě součástí cesty, během níž se člověk setká i s prostředím, kde potlesk nic neřeší.

Matonohovo herecké zázemí je spojené s brněnskou JAMU a HaDivadlem. V rozhovoru pro Radiožurnál z roku 2007 se připomínalo jeho působení na této scéně i kabaretní Komediograf. Televizní diváci tehdy mohli znát jeho tvář z Rodinných pout, divadelní publikum však mělo za sebou jinou zkušenost: živá představení, v nichž herec nemůže spoléhat na střih a další pokus.

Při vyprávění o známých hercích se regionální divadlo někdy zmenší na přestupní stanici. Člověk tam údajně získá první role a pak konečně odjede tam, kde se odehrává skutečná kariéra. Takový pohled je pohodlný, ale ochuzuje nás o podstatnou část práce. Jeviště může být místem, kde se rodí vlastní způsob hraní, nikoli jen místem, kde se čeká na telefon z televize.

Matonoha v Radiožurnálu mluvil o Brně jako o rodném městě, které si při návratech dokázal užít jinak než dřív. Všímal si rozdílného tempa Brna a Prahy. Nebyl to turistický žebříček ani soutěž o lepší adresu. Spíš popis člověka, který zkusil obě prostředí a zjistil, že pracovní příležitosti a příjemný rytmus života nemusí vždy bydlet na stejném místě.

Pro portrét herce je to dobrá připomínka. Kariéra se neměří pouze vzdáleností od rodného města. Měří se také tím, co si z prvního prostředí člověk dokáže odnést a jak s tím pracuje později.

Komediograf spojoval scénky, písně a přímý kontakt s publikem. Matonoha v rozhovoru pro Radiožurnál vysvětloval, že právě takové hraní bylo důležitou školou improvizace. Zkušenost podle něj přichází až ve chvíli, kdy člověk skutečně vystupuje: před různými lidmi, v různých sálech a za různých okolností. Připomněl také večery, které se nepodařily a skončily předčasně.

Je snadné představovat si komika jako člověka, který má od přírody větší zásobu vtipů než ostatní. Jenže samotný nápad ještě nezaručuje, že se bude někdo smát. Záleží na rychlosti řeči, pořadí slov, pohledu i na tom, zda publikum vůbec přijalo pravidla hry. Vtip může v jednom prostředí fungovat a v jiném zůstat viset ve vzduchu.

Právě to dává živému hraní jeho cenu. Divák poskytuje odpověď okamžitě. Není příjemné zjistit, že ji poskytl mlčením, ale je to informace, kterou žádné sebevědomé přesvědčování nenahradí. Herec se musí rozhodnout, jestli zrychlit, něco vynechat, změnit tón nebo jednoduše přijmout, že ten večer nebude jeho.

Matonohova vzpomínka na neúspěšná vystoupení je zajímavější než představa nepřetržitého triumfu. Připomíná, že komická jistota nemusí vznikat tím, že se člověku všechno daří. Může vznikat také tím, že už ví, jak vypadá trapná chvíle, a dokáže se z ní příště nezhroutit.

Pořad Na stojáka dal Matonohovi prostor pro vlastní komická vystoupení. V Radiožurnálu v roce 2007 mluvil o tom, že si část scének následně vybral pro sólové divadelní představení Všichni moji hrdinové. Televizní záznam pro něj nebyl konečným tvarem. Materiál se dal znovu zahrát, upravit a ověřit před dalšími diváky.

Na vystoupení jednoho člověka je zvláštní kombinace jednoduchosti a náročnosti. Na první pohled stačí mikrofon, několik minut a odvaha. Ve skutečnosti tu každý hluchý okamžik zůstává na tom, kdo právě stojí před sálem. Nelze ho schovat za výpravu, rychlou změnu obrazu ani za kolegu, který převezme další repliku.

Při pohledu na takové vystoupení je užitečné oddělit odvahu něco říct od schopnosti postavit scénku. Odvážná věta může překvapit. Dobře vystavěný výstup však potřebuje, aby překvapení přicházelo ve správný čas a mělo na co navázat. Publikum musí rozumět situaci dřív, než se mu situace obrátí vzhůru nohama.

Matonohu lze v tomto směru sledovat nejen jako vypravěče vtipů, ale také jako herce, který vytváří dočasnou postavu. Mění postoj, způsob řeči nebo míru sebejistoty. Divák pak může vnímat rozdíl mezi tím, co postava o sobě tvrdí, a tím, co mimoděk prozrazuje. Právě v této mezeře se často rodí nejzajímavější legrace.

K jeho známým výstupům patří Otevřený dopis KSČM. Matonoha o něm mluvil už v rozhovoru pro Radiožurnál v roce 2007. Název slibuje formální veřejné sdělení, výstup však pracuje s prudkým střetem slavnostní podoby a hrubého obsahu. Pro pochopení jeho účinku není nutné přepisovat jednotlivé nadávky. Zajímavější je pozorovat, co s nimi udělá způsob přednesu.

Jako divácký výklad se nabízí jednoduchý princip: čím pevněji se řečník drží důstojného rámce, tím větší účinek může mít to, co se do něj vůbec nehodí. Kdyby od začátku křičel a působil rozčileně, vznikl by jiný zážitek. Tady komika vyrůstá také z rozporu mezi očekáváním a tím, co skutečně zazní.

Takový postup má mnohem širší použití než v jedné politicky pojmenované scénce. Známe ho z parodií veřejných projevů, z hraných porad i z falešně zdvořilých omluv. Člověk se snaží mluvit podle pravidel, jenže obsah mu ta pravidla postupně rozebírá. Smích není pouze reakcí na zakázané slovo. Je reakcí na porušený pořádek.

U Matonohy tento výstup navíc dobře ukazuje, proč nelze komika posuzovat jen podle přepisu. Stejná slova mohou na papíře působit hrubě a jednotvárně. Herecké podání jim dává tempo, vztah k publiku a postavu, která za nimi stojí. To samozřejmě nezaručuje, že se bude líbit každému. Umožňuje to však přesněji pochopit, čemu se smějí ti, kterým funguje.

Comeback začala Nova vysílat 4. září 2008. Matonoha v něm hraje Tomáše Pacovského, bývalého popového zpěváka známého jako Tomi Paci. Ten provozuje obchod s hudbou a vychovává dceru Ivu. Do domácnosti i obchodu zasahuje jeho bratr Ozzák, kterého ztvárnil Martin Dejdar. Už samotné uspořádání nabízí konflikt dvou hudebních světů i dvou představ o tom, jak má vypadat běžný život.

Pacovský je zajímavý tím, že nejde pouze o někoho, komu se stala legrační příhoda. Má za sebou minulost, na které mu záleží. Někdejší sláva mu poskytuje důvod být na sebe hrdý, ale také důvod cítit se nedoceněný. Občas by rád vstoupil do místnosti jako hvězda. Okolí s ním však jedná jako s tátou, bratrem nebo majitelem obchodu.

Jako výklad postavy se nabízí příběh člověka, který se přizpůsobuje obyčejnosti. To je téma mnohem širší než hudební kariéra. Každý může mít období, kdy se cítil výraznější, úspěšnější nebo svobodnější. Potom přijde každodenní provoz a přinutí ho řešit věci, které s jeho oblíbeným obrazem sebe sama příliš neladí.

Matonohova role v tomto střetu získává prostor pro drobnou bezradnost. Pacovský nemusí být nejhlasitější postavou, aby byl pro scénu důležitý. Často stačí, že chce prosadit rozumný plán v domácnosti, kde rozum zrovna nemá nejlepší vyjednávací pozici.

Ozzák je výrazná postava už vzhledem a chováním. Pacovského komika se dá číst jinak: jako pokus udržet důstojnost v situacích, které ji soustavně podkopávají. Oba přístupy potřebují společný prostor. Kdyby se každý v seriálu snažil být stejně nápadný, některé konflikty by ztratily tvar a změnily se v pouhé překřikování.

U komické dvojice proto nemusí být největším úspěchem získat poslední slovo. Někdy je důležitější vytvořit podmínky, v nichž může zazářit druhý. Ten, kdo poslouchá, reaguje nebo nevěřícně čeká, se podílí na pointě stejně jako ten, kdo ji vysloví. Bez předchozí reakce by závěrečná replika mohla působit mnohem slaběji.

Právě při sledování Matonohy v Comebacku stojí za to všímat si těchto malých okamžiků. Co se děje, když ještě nemluví? Jak se mění výraz člověka, který už tuší katastrofu, ale pořád doufá, že jí zabrání? A jak se liší jeho představa úspěšného rozhovoru od skutečného výsledku?

To je také důvod, proč není přesné redukovat seriálovou práci na přednes hlášek. Hláška se dobře pamatuje a snadno sdílí. Herecký výkon ale často spočívá v tom, co jí předchází. Matonohův Pacovský nabízí dobrý příklad role, jejíž síla může být právě v reakci na cizí výstřelek. Divák se směje nejen tomu, co se stalo, ale také člověku, který to musí nějak snést.

Ve filmu Gympl ztvárnil Matonoha třídního učitele Tomáše. V rozhovoru zveřejněném Českou televizí ho popsal jako vzdělaného, humanitně založeného člověka, který je ovšem v praktickém životě nejistý. Jeho vztahy i postavení ve škole ukazují rozdíl mezi dobrým úmyslem a schopností skutečně něco prosadit.

Tento typ postavy dává herci prostor pro jemnější humor. Učitel nemusí být hloupý, aby působil komicky. Naopak může mnoho věcí chápat a zároveň selhávat ve chvíli, kdy je třeba jednat. Pro diváka je takový rozpor srozumitelný: znalost správné odpovědi ještě nezaručuje, že člověk zvládne skutečnou situaci.

Gympl zároveň připomíná Matonohův vztah k hudbě. Podle jeho vyjádření pro Českou televizi se do filmu dostala jeho vlastní píseň a tři hudební motivy. Původně s tím scénář nepočítal. Když při zkoušce zahrál na kytaru, režisér Tomáš Vorel chtěl skladbu využít. Hudba tak pomáhala dotvořit svět učitele, kterého od žáků odděluje generační zkušenost.

Z pohledu tohoto portrétu je to podstatný detail. Hudba se tu neobjevuje jako dodatečný koníček známého herce. Vstupuje přímo do jeho práce a doplňuje postavu. Filmová role a osobní tvořivost se na chvíli potkávají v jednom místě. Divák nemusí znát původ skladby, aby vnímal, že učitel patří k jinému světu než jeho studenti.

V roce 2016 mluvil Matonoha v Českém rozhlase o kapele Inspektor Kluzó. Jejími členy byli také Vendula Příhodová a Zdeněk Král. Název spojoval s postavou inspektora Clouseaua a svou oblibou Petera Sellerse. Vyprávěl, že některé písně pocházely ještě z dob gymnázia a že se hudbě chtěl věnovat už dávno.

Když známý herec začne koncertovat, dostává zajímavou výhodu i překážku. Lidé ho poznávají, takže si ho mohou všimnout snáze. Současně už však přicházejí s očekáváním. Chtějí slyšet hlas oblíbené postavy, zažít známou scénku nebo získat další potvrzení toho, co o něm vědí. Hudebník jim mezitím nabízí něco, co nemusí odpovídat představě televizního baviče.

V takové situaci není nejtěžší pouze zazpívat dobře. Je třeba přesvědčit publikum, aby na chvíli odložilo hotový obrázek. Píseň nemusí být další žert, kytara nemusí být rekvizita a koncert nemusí být prodlouženým setkáním s Tomim Pacim. To je úkol, který může být pro známou tvář paradoxně náročnější než pro člověka, o němž nikdo nic neví.

Matonohův dlouhodobý zájem o hudbu dává tomuto pokusu smysl. Není nutné poměřovat ho televizní popularitou ani hledat stejný druh úspěchu. Někdy je významné už to, že se člověk vrátí k práci, kterou dlouho odkládal, a poskytne jí vlastní čas i prostor.

V rozhovoru pro Novinky z roku 2022 Matonoha uvedl, že Inspektor Kluzó už skončil a během pandemie vznikla skupina Tomáš Matonoha a přátelé. Mluvil také o hraní na ulici. Nešlo mu jen o neobvyklé místo koncertu. Zajímal ho bezprostřední kontakt s lidmi, kteří se mohou zastavit, ale stejně snadno mohou odejít.

Pouliční vystoupení má zvláštní spravedlnost. Posluchač nekoupil vstupenku, neplánoval večer a nemusí čekat na přestávku. Pokud ho hudba nezaujme, pokračuje dál. Umělec proto vidí reakci, kterou v běžném sále někdy zakrývá zdvořilost nebo rozhodnutí využít už zaplacený lístek.

Jako obraz veřejné práce je to téměř dokonalá zkouška. Jméno může přimět člověka, aby se otočil. Další pozornost už je třeba získat tím, co skutečně zazní. Sláva tu není zárukou celého koncertu, ale nanejvýš pozvánkou k prvním vteřinám. Pak se vztah mezi účinkujícím a publikem musí znovu vytvořit.

Na Matonohově zájmu o takové hraní je zajímavá ochota vystavit se obyčejnému rozhodnutí kolemjdoucího. Pro známého herce to může být zdravé připomenutí, že lidé nemají povinnost zůstat. Pro publikum zase příležitost potkat známou tvář v jiné roli, bez televizního rámce a bez jistoty předem připraveného zážitku. Na několik minut rozhoduje především hudba.

K veřejně známým částem Matonohova života patří manželství s herečkou Lucií Benešovou. Oficiální profil Novy uvádí, že společně vychovávají čtyři děti. Pro portrét není nutné rozepisovat jejich osobní příběhy ani z rodinných fotografií odvozovat, jak vypadá každodenní život doma. Důležitější je nezaměňovat veřejnou roli s člověkem, který ji hraje.

U komiků vzniká zvláštní očekávání, že budou zábavní neustále. Divák si je spojuje s dobrou náladou a může si představovat, že podobně vypadá každé jejich ráno, rodinná oslava nebo cesta autem. Jenže schopnost pobavit publikum není nepřetržitý stav. Je to práce, která vyžaduje soustředění a někdy i překonání vlastní únavy.

Stejně zavádějící je hledat v rodině potvrzení seriálové postavy. Tomáš Pacovský má svůj scénář, konflikty a předepsané reakce. Tomáš Matonoha žije život, k němuž veřejnost dostává jen vybrané informace. Shoda křestního jména tento rozdíl nesmazává. Herec může hrát nejistého otce, aniž by tím podával zprávu o vlastní domácnosti.

Právě schopnost tuto hranici respektovat umožňuje psát o něm zajímavěji. Nemusíme tvrdit, že známe člověka zcela. Stačí rozumět tomu, co o své práci sám řekl, co vytvořil a jak jeho tvorba působí. Zbytek nemusí být tajemstvím, které je třeba odhalit. Může zůstat soukromým prostorem, který do článku prostě nepatří.

Matonohův veřejný obraz tvoří několik výrazných podob: komik před mikrofonem, seriálový Pacovský, filmový učitel, moderátor a člověk s kytarou. Každá přináší jiný způsob kontaktu s publikem. Některý divák mezi nimi přechází snadno, jiný se bude vždy vracet k jedné roli, která ho kdysi oslovila.

To je běžný osud zapamatovatelné postavy. Herec získá velkou pozornost, zároveň však jeho další práce vstupuje do prostoru, kde už má publikum připravené srovnání. Nová role se může zdát zvláštní jen proto, že nevypadá jako ta předchozí. Píseň může překvapit, protože divák čekal pointu. Klidný rozhovor může působit méně výrazně než několik minut scénky, které si pouští opakovaně.

Při pohledu na Matonohovu dráhu proto dává smysl jednotlivé podoby neřadit do soutěže. Divadelní práce nemusí mít menší hodnotu, protože ji vidělo méně lidí. Hudba nemusí ospravedlňovat svou existenci počtem televizních diváků. A populární seriál nemusí být zlehčován jen proto, že se jeho hlášky staly součástí běžných rozhovorů.

Zajímavější je sledovat, co různé činnosti spojuje. V Matonohově případě lze jako interpretační vodítko zvolit vztah k živé reakci: k okamžiku, kdy něco zahraje, vysloví nebo zazpívá a zjistí, co to s lidmi udělalo. Různé formy pak vypadají méně jako roztříštěná kariéra a více jako různé možnosti jedné práce s pozorností.

Tomáš Matonoha se dá představit několika slovy. Herec a komik. Tomi Paci z Comebacku. Známá tvář z Na stojáka. Každá z těchto zkratek je srozumitelná, žádná však nepojme celý příběh. Nevejde se do ní mladík, kterého dvakrát nevzali na práva, ani student přitahovaný hudbou, ani herec, který si ověřuje nápady před živým publikem.

Právě hudba dodává jeho cestě zajímavou návaznost. To, co se zvenčí mohlo jevit jako nová odbočka známého člověka, má kořeny už v jeho mladých letech. Některé plány nezmizí, když se podaří něco jiného. Jen čekají, až jim člověk znovu otevře dveře. Nemusí pak přinést větší slávu, aby měly význam.

V tomto pohledu je Matonohův příběh blízký i lidem, kteří na jevišti nikdy nestáli. Člověk může být dobrý v práci, kterou právě dělá, a přesto mít další zájem, na nějž nechce rezignovat. Nemusí kvůli němu popřít předchozí úspěchy. Může je přijmout a současně si dovolit být v něčem znovu začátečníkem.

Až se tedy příště objeví Tomi Paci v některé scéně Comebacku, stojí za to si užít jeho boj s domácím chaosem. Za postavou je ale herec, jehož cesta má více zastávek. Na jedné stojí mikrofon, na další kamera a na jiné kytara. Právě možnost mezi nimi přecházet dává tomu známému obličeji další hloubku.

Zdroje

https://radiozurnal.rozhlas.cz/rozhovor-s-hercem-tomasem-matonohou-6358103

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pomahal-za-covidu-ve-spitalu-chtel-jsem-to-zazit-rika-tomas-matonoha-152473

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-tomas-matonoha-nekdo-umi-vtip-rict-ja-ho-umim-i-vymyslet-40413506

https://tv.nova.cz/clanek/1745-sitcom-comeback-startuje-na-nove

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10115800357-gympl/0/52251-tomas-matonoha/

https://praha.rozhlas.cz/jako-muzikant-jsem-diletant-rika-tomas-matonoha-7305860

https://tv.nova.cz/osobnosti/128-tomas-matonoha