Vilma Cibulková: Žena z popela

V malém městečku Ostrov nad Ohří, kde se Krušné hory dotýkají oblohy, se 26. března 1963 narodila dívka, která měla předurčený osud plný dramatických obratů. Vilma Cibulková, prostřední ze tří sester, vyrůstala v obci Jakubov na česko-německých hranicích, kde se život točil kolem přírody, rodiny a jednoduchých radostí. Její rodiče, obyčejní lidé s láskou k umění, ji od mala vedli k literatuře a divadlu. Otec, po kterém dostala své neobvyklé jméno, byl zdravotník, matka pracovala v nemocnici – rodina, kde se péče o druhé stala základem. Ale venkovský život nebyl idylický; byl to tvrdý trénink na budoucí boje. Vilma vzpomíná na dětství jako na dobu, kdy se učila samostatnosti, sbírala síly v lesích a řekách, které ji obklopovaly. Tyto rané roky formovaly její charakter – silný, nezlomný, ale zároveň citlivý k bolesti světa. Jako teenagerka navštěvovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech, kde se poprvé setkala s divadelním kouzlem. Učitelé si všimli jejího talentu: ten hlas, ten výraz, ta schopnost vtáhnout posluchače do příběhu. Maturita v roce 1980 byla branou do velkého světa – Prahy, kde čekala Divadelní fakulta Akademie múzických umění. DAMU se stala jejím prvním velkým dobrodružstvím. V ročníku plném budoucích hvězd – Eva Holubová, Ivana Chýlková, Jitka Asterová, Karel Roden – se Vilma cítila jako ryba ve vodě. Studia byla intenzivní: hodiny herectví, improvizace, tanec. Ale i zde se objevily první stíny – divoké večírky, kde se mísil alkohol s mladostí, předzvěst budoucích problémů. Ještě jako studentka hostovala v Národním divadle, kde hrála v představeních jako Jednou v létě nebo Meridián. Tyto rané role ji naučily, jak se postavit před publikum, jak ovládnout scénu. Ale život mimo školu byl složitější. První lásky přicházely a odcházely, často s ženatými muži – režisérem Petrem Kracíkem nebo hercem Karlem Heřmánkem. Tyto vztahy ji zraňovaly, ale zároveň posilovaly. V roce 1985 absolvovala s titulem MgA. a vstoupila do profesionálního světa, kde čekaly nejen aplausy, ale i temné propasti.

Život mladé herečky se zdál slibný. V srpnu 1985 se stala elévkou Národního divadla, o měsíc později členkou činohry. Zde dostávala velké role v moderním repertoáru: v Čapkově Věci Makropulos jako Kristina, v Chuti medu od Shelagh Delaneyové jako Josefina. Osmdesátá léta byla érou ruského a sovětského dramatu – Jegor Bulyčov a jiní, Deník ničemy. Vilma zářila, její hlas s prohuleným altem okouzloval diváky. Ale za oponou se skrývala bolest. Setkání s režisérem Miroslavem Macháčkem, o 42 let starším, bylo jako bouře. Byl to muž s geniálním talentem, ale také s duševními problémy a rakovinou. Vilma ho milovala, starala se o něj, ale tlak byl obrovský. Utekla, ale trauma zůstalo. Alkohol se stal útěchou – tajné pití, které zahánělo smutek. V roce 1986 debutovala ve filmu Smích se lepí na paty jako Jana Brousková, následovaly Veselé Vánoce přejí chobotnice. Televizní pohádky jako Co poudala bába Futéř nebo A co ten ruksak, králi? ji ukázaly v lehčích rolích. Ale osobní život se hroutil. Svatba se Zbyškem, právníkem, měla být záchranou, ale vedla k odchodu z Národního divadla v březnu 1991. Následoval pokus o sebevraždu – přeřezané tepny, které jí zachránila matka. Dvouletá léčba v Bohnicích byla peklem i osvobozením. Vilma mluví o tom otevřeně: „Alkoholismus je nemoc, která vás pohltí, ale lze ji překonat.“ Po léčbě přišel potrat, rozvod – manžel zadlužil rodinu, ale dohodli se v míru. Zůstali přáteli. V této době se narodila dcera Šimona, světlo v temnotě. Ale závislost zůstala hrozbou, vnitřní démon, který čekal na slabou chvíli.

Devadesátá léta byla érou obnovy. V letech 1992–1998 byla členkou Divadla pod Palmovkou, kde zářila v Platonovovi, Idiotovi, O myších a lidech nebo Kočce na rozpálené plechové střeše. Televize ji přivítala zpět: Přítelkyně z domu smutku jako Věra, Život na zámku jako doktorka Bláhová, Konec velkých prázdnin. Filmy jako Výchova dívek v Čechách a Báječná léta pod psa ji ukázaly jako cynickou, ale zranitelnou ženu. Od 1998 se věnovala Divadlu Ungelt: Origami, Všechno jen do putyk a ženským. Hostovala v Divadle na Vinohradech, kde v roce 2004 hrála Lady Macbeth v Macbethovi. Triumfem byla role slečny Fischerové v Picassovi – Thálie 2006. Druhou Thálii získala v roce 2014 za Leni Riefenstahlovou v Leni. Filmový vrchol přišel v nultých letech: Pramen života jako Waage, Pupendo jako Magda Břečková – Český lev za vedlejší roli. Mazaný Filip, Duše jako kaviár, Krev zmizelého. V Zemský ráj to napohled získala Silver George v Moskvě. Televizní seriály jako Místo nahoře, Nemocnice na kraji města – nové osudy. Dabing: Cena Františka Filipovského za Lepší už to nebude. Rozhlas: Neviditelný herec 2002–2003, Prix Bohemia Radio 2007 za Schůzky s literaturou.

Osobní život zůstával bouřlivý. Druhý manžel Miroslav Etzler, herec, přinesl stabilitu – hráli spolu v Ungeltu. Ale v roce 2011 autonehoda po rozchodu, rozvod 2013. Dcera Šimona propadla drogám v pubertě; Vilma ji vyhodila z domu, aby se vzpamatovala. Šimona žila na ulici, léčila se, nakonec se spojily. „Bylo to nejtěžší rozhodnutí, ale zachránilo ji,“ říká Vilma. V roce 2024 byla Vilma odsouzena za řízení opilá – podmínka, zákaz řízení. Ale abstinence trvá desetiletí. Dnes pomáhá jiným se závislostmi, mluví otevřeně v rozhovorech. „Moudrost v bolesti je třeba poslouchat,“ říká. Její život je jako thriller: pády a vzestupy, ale vždy s nadějí.

V posledních letech hraje v seriálech jako Ohnivý kuře, Specialisté, Polabí. Filmy: Promlčeno, Džob. Divadlo zůstává srdcem – Ungelt, Řeznická. Vilma je symbolem resilience: překonala alkohol, ztráty, nevěry. Její hlas v dabingu, role v pohádkách pro Emu nebo Tátova volha ukazují všestrannost. Žije pro umění, rodinu, sebe sama. „Život po šedesátce je lepší než kdy dřív,“ tvrdí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vilma_Cibulkov%C3%A1

https://www.csfd.cz/tvurce/1124-vilma-cibulkova/biografie

https://www.kinobox.cz/osobnosti/18370-vilma-cibulkova

https://www.youtube.com/watch?v=ZlKFWnVSHIE

https://www.iglanc.cz/podcast/vilma-cibulkova-miroslav-etzler-dcera-simona-alkoholismus-potrat-zavislost-na-drogach-nezavisla