Zelený odpad, černá skládka: jak Německo posílá trosky obnovitelné energie do české přírody

V noci z 12. na 13. prosince 2024 zastavily v ospalé jesenické obci Jiříkov první kamiony. Řidiči si vybrali areál bývalé pily v místní části Těchanov - stranou od hlavní silnice, obklopený malebnou krajinou Přírodní rezervace Sovinecko - a začali vykládat. Plasty, sklolaminát, pryž, kovy. Kousky metalické zelené barvy, rezavé ocelové tyče, podivné bílé bloky rozpadající se na úlomky. Celé to nějak připomínalo gigantické stavebnicové díly, které by se do tohoto místa nehodily ani v nejhorším snu.

Ráno se starostka Barbora Šišková dozvěděla, co se stalo. Zareagovala způsobem, který by mnohým hejtmanům a ministrům mohl být příkladem: nasedla do auta a jela se podívat. A pak se postavila přímo před přijíždějící kamiony.

Šišková tím zachránila Jiříkov od dalších desítek tun odpadu. Pěti kamionům, které dorazily počátkem ledna, celníci nasadili botičky a znemožnili jim vykládku. Ale zhruba sto tun materiálu, který stačily předchozí vozy složit, zůstávalo na místě. A ke všemu se brzy ukázalo, že to není jen obyčejný odpad - mezi sutinou se skrývaly i zbytky autobaterií vydávající specifický zápach elektrolytu. Věci, které mohou chytit. Věci, které ohrožují podzemní vodu. Věci, které se v přírodní rezervaci nemají nacházet vůbec.

Případ Jiříkova rychle přerostl z lokálního problému v mezinárodní kauzu. A nakonec přivedl před soud bavorského podnikatele, jehož jméno se za uplynulý rok stalo v Německu synonymem pro pokřivený byznys zelené energie.

Michael Roth - majitel firmy Roth International GmbH se sídlem v bavorském Weidenu - v sobě spojoval všechno, co moderní průmysl požaduje. Mladý, ambiciózní, s citem pro správnou řeč o udržitelnosti. Firma, kterou v roce 2013 s odkazem na tehdy nastupující vlnu náhrad první generace větrníků vybudoval, se rychle profilovala jako odborník na to nejsložitější: na likvidaci toho, co jiní nedokážou zlikvidovat.

Rotorové listy větrných elektráren jsou totiž materiálový oříšek. Zatímco zhruba 85 až 90 procent turbíny - ocel, hliník, měď - lze recyklovat bez větších obtíží, samotné lopatky jsou z jiného těsta. Doslova. Vyrobeny z kompozitu skelných nebo uhlíkových vláken zalitých do epoxidové pryskyřice, jsou navrženy tak, aby odolaly všemu: bouřkám, námraze, únavě materiálu po dvaceti letech nonstop provozu. A právě proto, že jsou téměř nezničitelné v provozu, jsou téměř nezničitelné i při recyklaci.

Roth International se tvářil, že cestu zná. V roce 2022 přivítal ve svém závodě delegaci vzdělávací instituce Akademie Ostbayern-Böhmen a chlubil se novou halou s bateriovou recyklační linkou v hodnotě 15 milionů eur. Mluvil o udržitelnosti, o oběhovém hospodářství, o záchraně planety. Stát mu věřil - a udělil firmě státní dotace, aby mohla svůj ambiciózní projekt rozvinout.

Co se dělo za oponou, vyšlo najevo teprve po Vánocích 2024, když se řidiči kamionů vykradli do spícího Jiříkova.

Z průvodních dokladů, do nichž se dostali celníci i novináři, vyplynulo, že zásilky deklarované jako „čisté plasty určené k recyklaci“ pocházely přímo z Roth International. Odpad přebírala česká ostravská firma Piroplastik, která vůbec neprokázala, že by disponovala kapacitami pro zpracování sklolaminátu. Cílovým místem byl areál Calves Group v Těchanově - bez platného povolení k nakládání s odpadem.

Česká inspekce životního prostředí záhy potvrdila to, co bylo zřejmé od začátku: není to recyklace. Je to skládkování. Nelegální, v přírodní rezervaci, s materiálem, který představuje riziko pro okolní prostředí.

Vyšetřování přineslo další zjištění. Roth International patrně neposílal odpad jen do Jiříkova. Šišková zjistila, že materiál od téže firmy se nachází na dalších místech České republiky. A záhy se potvrdila ještě znepokojivější varianta: podezřelé zásilky mířily i do Polska.

V březnu 2025 podalo společnosti Roth International insolvenční návrh - soud ve Weidenu jmenoval předběžného insolvenčního správce. Firma, která ještě nedávno přijímala dotace za příslib ekologické odpovědnosti, přestala existovat jako fungující podnik. Zůstaly po ní dluhy, toxický odpad v cizí zemi a stovky otázek.

Na ty začal od dubna 2026 odpovídat německý soud, kam skončily žaloby na Rotha osobně - a tentokrát ne jen za přestupky v oblasti odpadového práva.

Bylo by snadné přejít Barboru Šiškovou jednou větou: starostka, která zastavila kamiony. Ale příběh je bohatší.

Jesenická obec Jiříkov má pár stovek obyvatel. Šišková tam nekandidovala za žádnou velkou stranu - zvolila si označení Jiná volba, které asi nejlíp vystihuje její politiku: dělat věci tak, jak se dělat mají, bez ohledu na to, zda je to politicky pohodlné. Když v lednu 2025 stála před přijíždějícím kamionem a odmítala dát přednost, nebrala v potaz stranické kalkulace. Brala v potaz to, co viděla: horský přírodní park znesvěcovaný průmyslovým odpadem z cizí země.

Šišková napsala českým europoslancům. Obrátila se na ministerstvo životního prostředí. Nafotila skládku vlastnoručně a dala snímky k dispozici médiím. Tehdy u ní natáčela ARD, největší německá televizní stanice. Kauza nabrala mezinárodní rozměr.

Ministr životního prostředí Petr Hladík navštívil Jiříkov osobně. Česká inspekce životního prostředí koordinovala práci s německými úřady. Celníci pracovali na repatriaci zadržených nákladů. Pět kamionů opustilo Jiříkov 23. ledna 2025 pod dohledem Celní správy a odjelo zpátky do Německa.

Zbytek - těch zhruba 170 tun materiálu, který se stihl složit na zem - leželo v Těchanově měsíce. Přes léto. Bavorská vláda nakonec přijala odpovědnost za likvidaci, protože samotná Roth International byla v té době v insolvenci a platit nemohla. Na přelomu srpna a září 2025 opustil i tento odpad českou půdu.

Šišková na konci léta téhož roku řekla, že vidí světlo na konci tunelu. Slíbila, že nepoleví - a nepoleví. Jiříkov v žalobě na německé viníky neparticipoval, ale jeho příběh zůstal jako trvalé memento toho, co se stane, když zelená administrativa selže.

Případ Jiříkova není jen příběhem jednoho podvodníka. Je symptomem hlubšího problému, o kterém se v debatě o obnovitelných zdrojích příliš nemluví.

Německo je světovým lídrem ve větrné energii. Na konci roku 2024 mělo v provozu přes 28 tisíc větrných elektráren na pevnině s celkovým instalovaným výkonem přesahujícím 63 gigawattů. To je obrovský úspěch z hlediska výroby elektřiny bez emisí. Ale první generace německých větrníků nyní stárne - a systém, jak se s ní naložit, celé roky prakticky neexistoval.

Studie německého spolkového úřadu pro životní prostředí varovala, že recyklační kapacity průmyslu nemusí stačit. Jen v Německu bude v příštích desetiletích potřeba zlikvidovat obrovské množství tohoto materiálu - odhady hovoří o stovkách tisíc tun „zelené komodity“, jak sarkasticky označují odvětvové materiály kritici energetické tranzice. Přičemž rotorové listy tvoří ten nejtěžší kus skládačky.

Problém je fyzikálně-chemický a nedá se obejít: sklolaminát vyztužený epoxidovou pryskyřicí je navržen tak, aby odolal silám přírody po dobu dvaceti let. Každý megawatt instalovaného větrného výkonu odpovídá zhruba 9,6 tuny budoucího odpadu z lopatek. Cement tyto materiály pohltit dokáže - ale je to energeticky náročný proces a v podstatě jen jiná forma skládkování hodnoty. Skutečná cirkulární recyklace na průmyslové škále v roce 2026 stále neexistuje.

Tady vstupuje do hry tržní logika. Státy, kraje a firmy platí za likvidaci. Recyklační firmy tedy dostávají peníze za to, že problém vyřeší - ale pokud neexistuje žádná skutečná technologie řešení, existuje silné pokušení brát peníze a materiál prostě… někam odvézt. Tam, kde je regulace slabší, kde inspekce mají méně personálu, kde se v areálu za lesem nikdo neptá.

Případ Roth International se dostal do médií. Ale kolik podobných případů se nikdy nedostalo?

Policisté v únoru 2025 prováděli výslechy na „řadě míst České republiky“, jak potvrdila mluvčí moravskoslezské policie. Šišková sama zjistila, že odpad od Roth International není jen v Jiříkově. A přitom je Roth International jen jedna firma - bavíme se o jednom případu ze záchytu, nikoliv o systematickém zmapování.

Česká republika má ve srovnání s Německem nižší náklady na práci, méně přísné kontroly v průmyslových zónách a rozsáhlé plochy post-průmyslových areálů, kde se dá materiál snadno uskladnit bez povšimnutí. Navíc jsme - na rozdíl od Německa a Nizozemska - nikdy nezakázali skládkování těžko recyklovatelných materiálů tohoto druhu. Jsme pro jisté typy podnikání zkrátka pohodlnější destinací.

Není to obvinění. Je to popis strukturálního rizika, na které poukazuje europoslanec Tomáš Kubín, ministr Hladík i celá řada odpadových expertů: dokud neexistuje na celoevropské úrovni koordinovaný systém pro likvidaci prvků obnovitelné energetiky, budou existovat pobídky k tomu, tuto mezeru zneužívat.

V březnu 2026 zveřejnily české i německé agentury zprávu, že státní zastupitelství ve Weidenu obžalovalo dvě osoby: majitele Roth International a jednoho zaměstnance české dceřiné firmy. Půda v Jiříkově, kde odpad ležel, nebyla podle provedených rozborů kontaminována - škodlivé látky se nedostaly ani do podzemních vod. To je pozitivní zpráva. Ale nelze si nevšimnout, že Jiříkov měl velké štěstí: v téměř totožném případě jinde by dopad mohl být nesrovnatelně závažnější.

Šišková oznámila, že se obec k trestnímu řízení připojovat nebude. Vyhraný boj byl dost. A pravděpodobně si je vědoma toho, co každý vyšetřovatel ví: trestní postih jednoho podnikatele nevyřeší systémový problém.

Případ Roth International je totiž zrcadlem. Odráží v sobě nesoulad mezi tempem nasazování nových technologií a tempem budování infrastruktury pro jejich životní cyklus. Odráží v sobě slabé stránky přeshraničního vymáhání odpadového práva v Evropské unii. A odráží v sobě jistou provozní nekritičnost, s jakou průmysl obnovitelných zdrojů přistupoval k otázce, co s turbínami bude, až doběží jejich dvacetiletá životnost.

V červnu 2022 stál Michael Roth ve svém závodě a vysvětloval návštěvníkům, jak moderní recyklace zachrání planetu. O necelé tři roky později seděl ve vazbě a soud ve Weidenu počítal stránky obžaloby.

Jiříkov se vrátil k normálu. Ale otázka zůstává otevřená: kolik dalších Jiříkovů přijde, než Evropa najde skutečnou odpověď na to, jak zlikvidovat odpad z vlastní zelené revoluce?

Zdroje: