Článek
Štěkáte spoustu mouder. A taky spoustu zaručeně dobrých rad. Některé určitě skvěle fungují, u jiných si dovoluji polemizovat.
Spíš než obsah bych ale zmínila formu vašeho štěkání. Kolikrát totiž nejde ani tak o to, co štěkáte, jako spíš o to, jak štěkáte. Jako byste byla malé, nevychované, rozmazlené štěně. Štěkáte dost výsměšně a arogantně. U štěkání koulíte očima, šklebíte se, házíte hlavou a odfukujete.
Přiznám se, že štěkání obecně nemám moc ráda. Je hlučné, otravné, většinou mi akorát leze na nervy. A právě proto asi nepatřím mezi vaše příznivce. Spíš naopak. Dá se říct, že mi to vaše štěkání dokonce tak trochu pije krev. A taky je mi z něj smutno.
Připadá mi totiž, že dáváte rady a sama se jimi neřídíte.
Vyzýváte učitele ke klidu a přitom působíte dost rozhozeně.
Vyzýváte učitele k profesionálnímu nadhledu a přitom jste sama dost zavzdušněná.
Jako by nebylo vaším největším cílem získat si u pedagogů respekt, ale jenom za každou cenu zaujmout.
Já to chápu, kdo dneska nemá sledující, jako by nebyl. Bez „lajků“ to prostě nesype. Ale nemyslíte, že jiná cesta by byla přínosnější?
Obsah může být jakkoliv inspirující, pokud však selže forma, je výsledek vážně na nic.
I když i k obsahu mi dovolte pár slov.
Z vašich příspěvků je vidět, že jste během své profesní kariéry získala spousty cenných zkušeností. Podle všeho máte odučeno, odmanažerováno, odředitelováno a odprodukováno tolik, že by vám jeden mohl vaši nabytou kariéru skoro závidět. Bohužel mi však přijde, že na obyčejných školách, kde bývá ve třídách klidně i třicet dětí, jste příliš času nestrávila. Víte, takových škol je ale bohužel i v dnešní době většina. A nechodí do nich vždycky hodné, ani nadané děti a už vůbec ne děti toužící po vzdělání. Často mají nějaký handicap, často pochází ze sociálně slabého prostředí. Nemají návyky, zvyky a touhu se učit.
Vy moc pěkně štěkáte o tom, jak mít k takovým dětem individuální přístup. Jak poznat, co kterého z nich baví a zaujmout ho. Motivovat každého podle jeho osobnosti.
Zkoušela jste to ale někdy u třiceti dětí najednou? A navíc během čtyřiceti pěti minut?
Někdy si říkám, jestli by nestálo za to na chvíli přestat štěkat, házet do pléna spoustu skvělých rad a místo toho prožít týden nebo měsíc na úplně obyčejné škole s úplně obyčejnými dětmi. Dodržet nastavená pravidla, vyhovět požadavkům školní inspekce, naplnit školní vzdělávací program. A přitom strávit den v pěti či šesti klidných a učivem zaujatých třídách. Ukázat nám, jak to všechno zvládnout vždy s úsměvem, bez emocí, v klidu, vyrovnaná.
A neztratit při tom ani špetku ze své profesionality.
Pokud to dokážete, možná vám to vaše výsměšné, arogantní a nadřazené štěkání směrem k nám učitelům odpustím. A budu první, která vám vestoje zatleská. Sklopí uši a odplíží se jak zpráskaný pes.
Zatím vás ale prosím: Přestaňte štěkat, Štěkánko! Je to hlučné, otravné, a většinou to akorát leze na nervy.
