Článek
Pavel Švarc, občanský aktivista, mediátor, organizátor demonstrací a člověk, který se nebojí říkat své názory nahlas. Na Liberecku a Frýdlantsku se aktivně zapojuje do veřejného života a občanských iniciativ. Pro jedny je odvážným člověkem, který hájí demokracii. Pro druhé příliš hlasitým kritikem současné politiky. Jaký je ale Pavel Švarc doopravdy? Co ho žene kupředu, čeho se obává a proč nedokáže jen nečinně přihlížet?
Pavle, začněme jednoduše. Kdo vlastně jste?
Především obyčejný člověk. Táta, člověk se svými radostmi, starostmi, chybami i životními zkušenostmi. Nejsem politik a nemám ambici dělat politickou kariéru. Jsem člověk, kterému není jedno, v jaké zemi žije a v jaké zemi budou žít jeho děti.
Věřím, že každý z nás má určitou odpovědnost za společnost kolem sebe. A že demokracie není něco, co jednou získáme a pak už se o to nemusíme starat.
Kdy jste si uvědomil, že nestačí jen sledovat politiku, ale že chcete aktivně něco dělat?
Myslím, že to nepřišlo ze dne na den. Postupně jsem začal vnímat, jak snadno lidé rezignují na veřejný život. Jak často slyšíte větu: „Stejně nic nezměníš.“
A právě s tím se odmítám smířit.
Když se mi něco nelíbí, mám dvě možnosti. Buď budu doma nadávat u televize, nebo se pokusím něco udělat. Vybral jsem si tu druhou cestu.
Výrazně se angažujete v občanských aktivitách spojených s Milionem chvilek pro demokracii. Proč právě tam?
Protože věřím v sílu občanské společnosti. Věřím, že lidé mají právo veřejně vyjadřovat své názory, kontrolovat politiky a připomínat jim, že nejsou majiteli této země.
Politici jsou naši zaměstnanci, nikoliv naši vládci.
A pokud se nám nelíbí, jak vykonávají svou práci, máme právo se ozvat. Pokojně, demokraticky, ale důrazně.
Vaše příspěvky na sociálních sítích bývají někdy hodně ostré. Nemyslíte, že tím část lidí odrazujete?
To je určitě možné. A přiznávám, že někdy reaguji emotivněji, než bych měl.
Nejsem dokonalý. Někdy mě rozčílí nespravedlnost, pokrytectví nebo způsob, jakým se někteří politici chovají k občanům.
Ale také se učím. Člověk by měl být schopen přiznat chybu a zamyslet se nad tím, jestli jeho slova skutečně pomáhají.
Na druhou stranu si nemyslím, že slušnost znamená mlčet. I velmi nepříjemnou pravdu lze říct slušně. A někdy je potřeba ji říct opravdu nahlas.
Jste profesně mediátor. Není zvláštní, že člověk, který pomáhá řešit konflikty, sám vstupuje do ostrých politických sporů?
Na první pohled to tak může vypadat. Jenže mediace neznamená, že člověk nemá vlastní hodnoty nebo názory.
Mediátor musí umět naslouchat, pochopit druhou stranu a hledat cestu k dohodě.
A právě to mi v dnešní společnosti často chybí. Lidé spolu přestávají mluvit. Místo argumentů používají urážky a místo snahy porozumět jeden druhého nálepkují.
Jsem přesvědčený, že i lidé s naprosto odlišnými politickými názory spolu mohou mluvit slušně.
Často kritizujete Andreje Babiše a hnutí ANO. Je vaše občanská aktivita především bojem proti jedné politické straně?
Ne. A bylo by špatné, kdyby tomu tak bylo.
Mým cílem není bojovat proti lidem jen proto, že volí jinou politickou stranu.
Mým cílem je hájit principy, které považuji za důležité: právní stát, nezávislá média, svobodné volby, odpovědnost politiků a respekt k demokratickým institucím.
Pokud tyto principy ohrožuje kdokoliv, měl bych se ozvat bez ohledu na jeho stranickou příslušnost.
Demokracie přece není o tom, že budeme kritizovat pouze politiky, které nemáme rádi.
Velmi aktivně vystupujete na podporu České televize a Českého rozhlasu. Proč je to pro vás tak důležité?
Protože svobodná a nezávislá média jsou jednou ze základních pojistek demokracie.
Politici přicházejí a odcházejí. Ale veřejnoprávní média musí sloužit občanům, nikoliv momentální vládní většině.
Samozřejmě že Česká televize i Český rozhlas mají být kontrolovány, mají hospodařit transparentně a mají přijímat kritiku.
Ale něco jiného je požadovat odpovědné hospodaření a něco jiného je vytvářet systém, ve kterém mohou politici prostřednictvím financování nepřímo ovlivňovat jejich nezávislost.
A právě z toho mám obavy.
Setkáváte se také s nenávistí a osobními útoky?
Ano, a někdy mě překvapuje, jak daleko jsou někteří lidé ochotni zajít.
Ale veřejně vystupovat znamená přijmout i kritiku. Pokud chci svobodně říkat své názory, musím stejné právo přiznat i těm, kteří se mnou nesouhlasí.
Co ale odmítám, jsou výhrůžky, ponižování a nenávist.
Politický názor nikdy nesmí být důvodem k tomu, abychom druhého člověka přestali považovat za člověka.
Nemáte někdy chuť se vším skončit?
Samozřejmě že mám.
Organizovat veřejné akce, komunikovat s lidmi, řešit problémy a čelit kritice stojí spoustu času a energie.
A někdy si říkám, jestli to vůbec má smysl.
Pak ale přijdou lidé, podají vám ruku, poděkují nebo řeknou, že díky nějaké akci získali odvahu sami se ozvat.
A najednou víte, proč to děláte.
Nejde o potlesk ani o popularitu. Jde o pocit, že vaše úsilí může mít smysl.
Co na vaše aktivity říká rodina? Neplatí za vaše veřejné angažmá příliš vysokou cenu?
To je velmi osobní otázka.
Rodina je pro mě nesmírně důležitá. A uvědomuji si, že čas věnovaný veřejným aktivitám je čas, který někdy chybí doma.
Člověk může bojovat za velké ideály, ale nesmí přitom zapomenout na lidi, které má nejraději.
To je něco, co si musím neustále připomínat.
Protože skutečná hodnota člověka se nepozná jen podle toho, co říká na veřejnosti, ale především podle toho, jak se chová ke svým nejbližším.
Co vás život naučil?
Že nic není černobílé.
Že lidé dělají chyby. Já také. Že někdy někomu ublížíme, aniž bychom to chtěli. A že přiznat chybu není projev slabosti.
Naučil jsem se také, že největší síla člověka nemusí být v tom, jak hlasitě dokáže křičet, ale v tom, jestli dokáže podat ruku někomu, s kým nesouhlasí.
A že život je příliš krátký na to, abychom ho prožili ve strachu z toho, co si o nás ostatní pomyslí.
Je nějaký člověk, který vás výrazně ovlivnil?
Velmi blízký je mi odkaz Václava Havla.
Ne proto, že bych ho považoval za neomylného člověka. Ale proto, že dokázal spojit politiku s otázkami svědomí, odpovědnosti a lidské důstojnosti.
Jeho myšlenka života v pravdě má podle mě stále obrovský význam.
Nemusíme být slavní, bohatí ani mocní, abychom mohli jednat podle svého svědomí.
Co vám na dnešní společnosti vadí nejvíc?
Lhostejnost.
Ne jiný politický názor. Ne to, že někdo volí jinou stranu.
Vadí mi, když lidé přestanou rozlišovat mezi pravdou a lží. Když rezignují na slušnost. Když se smíří s tím, že politici mohou říkat cokoliv a nenesou za to odpovědnost.
A také mě mrzí, jak snadno se necháváme rozdělovat.
Přitom většina lidí chce v zásadě totéž. Žít v bezpečí, mít zdravou rodinu, důstojnou práci a vědět, že pro jejich děti bude existovat dobrá budoucnost.
Máte nějaký osobní sen?
Abych jednou mohl říct, že jsem svůj život neprožil zbytečně.
Že jsem byl dobrým tátou, že jsem dokázal milovat, odpouštět, pomáhat a že jsem se alespoň trochu zasloužil o něco dobrého.
Nemusí po mně zůstat pomník ani ulice s mým jménem.
Úplně by mi stačilo, kdyby si na mě lidé vzpomněli jako na člověka, který měl sice své chyby, ale snažil se jednat podle svého svědomí.
A poslední otázka. Co byste vzkázal lidem, kteří si myslí, že jeden obyčejný člověk nemůže nic změnit?
Že se hluboce mýlí.
Každá velká změna začínala tím, že se někdo rozhodl nebýt lhostejný.
Nemusíte organizovat demonstrace. Nemusíte vystupovat před stovkami lidí. Nemusíte psát politické články.
Někdy stačí zastat se člověka, kterému někdo ubližuje. Ozvat se proti nespravedlnosti. Pomoci sousedovi. Nebo prostě jít k volbám.
Demokracie není práce několika politiků v parlamentu.
Demokracie jsme my všichni.
A já osobně nechci jednou svým dětem vysvětlovat, proč jsem mlčel, když šlo o svobodu.
Pavel Švarc není člověkem, který by tvrdil, že má odpověď na všechny otázky. Jeho názory mohou vyvolávat souhlas i nesouhlas. Jedno je však pro jeho občanské působení charakteristické, přesvědčení, že odpovědnost za budoucnost naší země nezačíná u politiků, ale u každého z nás.
