Článek
Vyrůstat jen s mámou, která bojovala s alkoholismem, není život, který by si někdo dobrovolně vybral. Bylo to jako žít na lodi uprostřed bouře – nikdy jsem nevěděl, kdy se loď převrátí, nebo jestli to přežiju. Máma měla své lepší dny, ale ty špatné byly jako noční můry, které se nikdy nezastaví. Ať už šlo o její výbuchy vzteku, nekontrolovatelný pláč, nebo stavy naprosté apatie, byl jsem malý kluk, který musel čelit chaosu, který by byl příliš i na dospělého.
Dětství plné strachu
Pamatuju si, jak se proměnila v jiného člověka, když pila. Ta krásná, chytrá žena, kterou jsem někde hluboko v ní viděl, se měnila na někoho, koho jsem nepoznával. Její oči byly prázdné, úsměv falešný a každý krok se stal potenciální hrozbou. V jednu chvíli mě objímala, říkala, že jsem její všechno, a o pár hodin později jsem se schovával ve svém pokoji, protože na mě křičela, že jsem zničil její život.
Pětkrát skončila v léčebně. Pokaždé jsem doufal, že je to naposled. Pokaždé jsem věřil, že se vrátí jiná. Ale alkohol měl nad ní neuvěřitelnou moc. Měla chvíle, kdy byla čistá, kdy mi vařila snídaně, smála se mým vtípkům a slibovala, že už nikdy nebude pít. Ale pak přišel nějaký spouštěč – možná telefonát, možná vzpomínka na mého otce, který nás opustil – a všechno se zhroutilo.
Léčebna, pokusy a ztracená naděje
Pamatuju si, jak jsem ji poprvé navštívil v léčebně. Bylo jí sotva třicet, ale vypadala na padesát. Seděla tam, zničená, ale stále s tou jiskrou, která mi dávala naději. „Udělám to kvůli tobě,“ řekla mi tenkrát. Jenže jak čas plynul, ztrácel jsem víru. Viděl jsem ji padat na dno znovu a znovu. Jednou ji našli na ulici, úplně opilou, s roztrženým kabátem a rozbitými koleny. Jindy se zhroutila přímo přede mnou a musel jsem volat záchranku.
Jako dítě jsem to nechápal. Proč nás nemiluje dost na to, aby přestala? Proč radši volí alkohol než mě? Teprve později jsem pochopil, že to nebylo o mně. Ona nebojovala se mnou, ale se svými vlastními démony. A ty démony jí vnutil někdo jiný – její minulost, její bolest, její pocit selhání.
Zázrak, kterému nikdo nevěřil
Zlom přišel, když jí bylo čtyřicet. Po páté léčebně se něco změnilo. Nevím, jestli to bylo tím, že se jí zdraví začalo vážně rozpadat, nebo tím, že viděla, jak se od ní pomalu odtahuju, ale najednou začala bojovat. Skutečně bojovat. Už to nebyla jen slova. Odstěhovala se z našeho starého bytu, přestala se stýkat s lidmi, kteří ji stahovali zpátky, a dokonce si našla terapeuta. Trvalo roky, než jsem jí začal znovu věřit. Ale dokázala to.
Nejlepší babička
Dnes je moje máma jiný člověk. Už deset let nepije. Je z ní babička, jakou bych si pro své děti nemohl víc přát. Milují ji. Peče jim buchty, čte pohádky, hraje si s nimi na schovávanou a v jejich očích je to dokonalá babička. A možná, že díky těmto dětem našla smysl života, který potřebovala.
Já jí odpustil. Ne proto, že bych zapomněl, ale proto, že jsem viděl, jak obrovský kus cesty ušla. Vím, že tohle všechno v ní pořád někde je. Ty démony nikdy úplně nezmizí. Ale teď vím, že je dokáže ovládat. A jsem na ni hrdý.
Tenhle příběh není jen o ní. Je o tom, že i když člověk spadne na úplné dno, pořád se může zvednout. Stačí jen jediné – nevzdat to.
Děkujeme čtenářovi Pavlovi N. za otevřený životní příběh a jsme rádi za šťastný konec.
