Článek
Bylo mi 26, když jsem nastoupila do firmy, která byla snem každého, kdo chtěl prorazit v marketingu. Hned první den jsem cítila, že jsem středem pozornosti – kolegové si mě prohlíželi, muži se snažili zapůsobit, ženy mě sjížděly závistivými pohledy. Ale mě zajímal jen jeden člověk – šéf. Pan Novotný. Charismatický, vždy upravený, s jistotou muže, který má všechno pod kontrolou. Jenže já cítila, že je v něm něco víc. A chtěla jsem to.
Byla to hra od začátku. Nejsem hloupá. Vím, co na muže funguje. První kroky byly nenápadné. Pár vřelých pohledů přes stůl na poradě, lehký dotek, když jsem mu podávala dokumenty. Nosila jsem upravené vlasy, pečlivě vybranou rtěnku a oblečení, které víc naznačovalo, než ukazovalo. Bylo to jen otázkou času, kdy si toho všimne. A všiml si.
Jednoho večera, když jsme zůstali v kanceláři déle, jsem šla k jeho stolu. „Máte toho dneska hodně, pane Novotný,“ řekla jsem s úsměvem. „Mohla bych vám s něčím pomoct?“ Můj hlas byl lehce podbarvený, jen náznak, nic prvoplánového. Zvedl ke mně oči a chvíli mlčel, jako by přemýšlel, jestli jsem to myslela vážně.
První krok udělal on – pozval mě na večeři pod záminkou, že chce probrat pracovní záležitosti. Seděli jsme v rohu luxusní restaurace, pili drahé víno a já mu vyprávěla, jak těžké je být mladá žena ve světě plném mužů. „Obdivuju vás,“ řekla jsem a podívala se na něj tak, že jsem věděla, co bude následovat. Polichocený. Nadšený. Chycený.
Od té chvíle to šlo hladce. Byla jsem jeho tajemství, jeho slabost. Vždycky to byla jeho iniciativa – drahé večeře, dárky, peníze. Já jen nastavovala pravidla. Nikdy jsem mu nic neříkala přímo, ale věděl, že má-li mě udržet spokojenou, musí se snažit. Nové šaty? „Ty jsou nádherné, ale bohužel si je nemůžu dovolit.“ Hned druhý den byly na mém stole. Víkend v Paříži? „Ach, Paříž. Vždycky jsem si přála jet, ale sama tam nemůžu.“ Do týdne jsem měla letenky.
Věděla jsem, že je ženatý. Věděla jsem, že to, co děláme, je risk. Ale já jsem risk milovala. Byla jsem krásná, mladá a věděla jsem, jak si užívat života. A on byl pro mě vstupenkou k tomu, co jsem chtěla. Když naznačil, že by náš vztah mohl skončit, usmála jsem se na něj s klidem. „To bych nerada, aby se vaše žena dozvěděla. Máte přece krásnou rodinu, nemyslíte?“ Bylo to jako tahání za provázky. A on vždycky tančil, jak jsem chtěla.
Každý den byl pro mě jako hra, ve které jsem měla hlavní roli. Věděla jsem, že jednoho dne možná karta obrátí, ale na to jsem nemyslela. Proč taky? Byla jsem na vrcholu. A já přece nikdy neprohrávám. Nebo snad ano?
Díky Kláro za námět na článek.
Nově jsme i na instagramu zde.
