Článek
Nikdy jsem nepředpokládala, že něco podobného zažiju. Jsem přece učitelka klavíru – žena, která zasvětila život hudbě a vedení druhých. Ale někdy i ty nejpevnější základy selžou, když se proti nim postaví něco tak nečekaně silného, jako byl Martin.
Bylo mi tehdy 38 let a brala jsem své lekce vážně. Když do mé učebny vstoupil Martin, bylo mu sotva 20, ale působil sebevědoměji než většina mužů, které jsem kdy poznala. „Chci se naučit hrát klavír,“ pronesl s úsměvem. „Má přítelkyně miluje hudbu, a tak bych jí rád něco zahrál.“ Bylo to roztomilé, a upřímně, ani ve snu by mě nenapadlo, jak rychle tenhle mladík obrátí můj svět vzhůru nohama.
Martin byl talentovaný – to musím uznat. Ale to nebylo to, co mě na něm fascinovalo. Bylo to jeho charisma. Jeho pohledy, které mě propalovaly víc než slova, a způsob, jakým dokázal proměnit každou běžnou situaci v něco zvláštního. Každá lekce byla najednou víc než jen hodina hudby. Začali jsme spolu mluvit o všem možném – o životě, o jeho snech, o tom, co ho baví. A já si uvědomovala, že se začínám ztrácet.
Jedno odpoledne, když jsme probírali Rachmaninova, jsem cítila, že se něco mění. Jeho pohled byl intenzivnější, jeho blízkost mě nenechávala klidnou. „Kláro,“ řekl tiše, „vím, že to není správné, ale nedokážu na vás přestat myslet.“ Zůstala jsem na něj hledět. Bylo to špatné – tolik jsem to věděla. Ale když se naklonil blíž, když jeho rty našly moje, nebyla jsem schopná se bránit.
Ten polibek byl začátkem všeho. Od té chvíle už naše lekce nebyly jen o klavíru. Setkávali jsme se tajně. Nejprve v učebně, později u něj doma. Byly to chvíle plné vášně a dobrodružství, a přesto jsme oba věděli, že si hrajeme s ohněm. Martin byl odvážný, sebevědomý a naprosto pohlcující. Byl schopný mě přimět zapomenout na všechny mé zásady – a já mu to dovolila.
Pamatuji si jeden večer, kdy jsme spolu hráli na klavír. Seděli jsme těsně vedle sebe, jeho ruka klouzala po klávesách, zatímco jeho pohled klouzal po mně. „Kláro,“ zašeptal, „hudba nikdy nebyla tak krásná jako teď.“ A pak mě políbil znovu, tak vášnivě, až jsem se zachvěla. Ta noc byla jiná než všechny předtím. Hudba, vášeň, jeho doteky – vše se slilo v jediné.
Byly to měsíce plné tajemství a vzrušení. Věděli jsme, že to nemůže trvat věčně. Martin se rozhodl jít dál – začal studovat na vysoké škole a našel si přítelkyni. Bylo to správné. Ale ta vzpomínka na něj, na ty ukradené okamžiky, na způsob, jakým se mě dotýkal, zůstává.
Teď, když sedím u klavíru, někdy zavřu oči a vzpomínám. Ne na pravidla, která jsme porušili, ale na vášeň, kterou jsme prožili. Martin byl můj student, já jeho učitelka. Ale v těch chvílích jsme byli jen dva lidé, kteří si dovolili zapomenout na svět. A to je něco, co si budu pamatovat navždy.
Děkujeme Kláře za námět na článek a přejeme ať to hraje.
Nově jsme i na instagramu, přidejte se zde.
