Článek
Noc, která se neměla stát
Byla to jedna z těch nocí, kdy se ti nechce domů.
Kdy víš, že ráno bude bolet, ale stejně nechceš, aby přišlo.
S holkama jsme se vydaly do klubu na kraji města. Nic velkého, žádná noblesa. Jen blikající světla, levný gin a DJ, co pouštěl písničky, které jsme kdysi milovaly.
Chtěla jsem tančit, zapomenout. Možná trochu provokovat. Možná si jen připomenout, že ještě pořád dýchám.
A pak jsem ho uviděla.
Stál za barem, tričko černé, ruce silné, pohyb jistý. Míchal drinky tak, jako by to byla choreografie, kterou dělal už tisíckrát.
Na chvíli se naše pohledy střetly. Nepohnul se. Jen se usmál – pomalu, nebezpečně, jako někdo, kdo přesně ví, jaký má účinek.
„Dvojitý gin s tonikem?“ zeptal se, když jsem přišla blíž.
„Podle nálady,“ odpověděla jsem.
„A ta je?“
„Na hraně.“
Nalil. Zvedl obočí. Položil sklenici tak blízko, že jsem cítila vůni jeho kůže, trochu potu a trochu dýmu z aromatických svíček, které tam hořely jen pro efekt.
Každý další drink byl jako malý flirt. Každý pohled o vteřinu delší.
A pak, někdy kolem čtvrté, když klub už ztichl a poslední hosté se potáceli směrem k východu, jsme zůstali sami.
Neřekl nic. Jen přehodil hadr přes rameno a kývl hlavou směrem k chodbě za barem.
Následovala jsem ho.
Světlo tam bylo tlumené, hudba jen doznívala přes zavřené dveře.
Zastavil se u dveří na toalety, otočil se ke mně a chvíli mlčel.
V tom tichu se dalo slyšet všechno — dech, tep, i ten okamžik, kdy se rozhodneš, že už nechceš přemýšlet.
Naše ruce se setkaly a všechno ostatní přestalo existovat.
Jeho dotek byl nejdřív opatrný, pak jistější, až dravý.
Jeho prsty mi přejely po zádech a já cítila, jak se svět zmenšuje na jeden jediný okamžik — na vůni kůže, teplo dechu a napjaté ticho.
Venku se ozvalo bušení na dveře a smích.
„Hej! Lidi, dělejte, chceme dovnitř!“
Zasmála jsem se, ale on mi přiložil prst na rty.
„Ještě ne,“ zašeptal.
V tu chvíli jsem věděla, že se tahle noc zapíše do mé paměti jinak než všechny ostatní. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co ve mně probudila.
Když jsem o hodinu později vyšla ven, bylo už světlo.
Vzduch byl chladný, čistý, a já měla pocit, že se právě něco ve mně zlomilo — možná starý zvyk být pořád ta rozumná, ta, co všechno drží pod kontrolou.
Na baru jsem nechala prázdnou sklenici a kousek sebe, který se ztratil mezi rytmem, potem a tichem za dveřmi, na které pořád někdo klepal.
