Článek
Jak jsem sbalila svého šéfa (a proč bych to udělala znovu)
Bylo mi čerstvých dvacet, když jsem po střední nastoupila do své úplně první práce. Malá kancelář, šedá rutina, strohé pozdravy. A pak on. Můj šéf. Charismatický, sebevědomý, s šedinami ve vlasech a pohledem, kterým se dívají chlapi, co už v životě něco dokázali. O dost starší. A zadaný. Ale koho to zajímá?
První dny jsem se držela zpátky, ale pak jsem přidala pár detailů. Těsnější sukně, vyšší podpatky, tělo, které ví, co umí. Košile s pár rozepnutými knoflíčky navíc, punčochy, které náhodou vykoukly, když jsem se skláněla nad tiskárnou. A jeho pohledy? Hořely.
Pozval mě na skleničku. Oblékla jsem rudé šaty, které končily vysoko nad koleny, a černé lodičky, co umí přitáhnout pozornost. Říkal, že jen na víno. Smáli jsme se, dotýkali. Skončili jsme v hotelovém apartmá s výhledem na noční město. Když mi rozepínal šaty, chvěl se mu hlas.
Od té doby je to náš tajný svět. Zve mě na luxusní večeře, vozí v SUV, kupuje dárky, o jakých moje spolužačky můžou jen snít – kabelky, hodinky, prádlo, které na mně občas osobně sundává. A já? Dávkuju mu sebe přesně tak, jak chci. Jsem jeho závislost. Je v tom až po uši.
Noci s ním jsou vášnivé, ale já nikdy neztrácím kontrolu. Vím, co na něj platí – krajkové prádlo, tichý smích, nečekaný dotek pod stolem v restauraci. Občas si ho pustím do bytu, občas do ložnice. Nikdy do srdce.
Vím, že by kvůli mně všechno opustil. Ale já nechci vztah. Chci život, zábavu, svobodu. A on mi to všechno dává.
Moralisti ať si myslí, co chtějí. Já jen využívám pravidla hry, kterou nepsala žádná princezna.
