Článek
Pamatuju si ten den naprosto přesně. Bylo léto, dusno, a já se vracel z práce, když mi sestra volala s rozechvělým hlasem: „Mami všechno přepsala. Úplně všechno.“
Nejdřív jsem tomu nevěřil. Máma přece celý život dřela, šetřila, pořád říkala, že „tohle všechno jednou bude vaše, děti“. A najednou nic. Dům, chalupa po dědovi, pozemky, dokonce i ten starý mercedes, co si hýčkala jako oko v hlavě — všechno napsané na něj.
Na Lukáše.
Třicetiletého, svalnatého „podnikatele“, který se k nám přistěhoval před dvěma lety. Ze začátku jsme byli rádi, že máma po těch letech samoty někoho má. Smála se, omládla, vařila, pekla, běhala po kosmetikách. Jenže pak přišly drobnosti — přestala se ozývat, rušila naše návštěvy, a když jsme přijeli neohlášení, dívala se na nás jako na cizince.
„Ty jsi ten, co nikdy nic nedokázal,“ řekl mi jednou Lukáš do očí, když jsem stál na zahradě, kterou jsem s tátou před lety sázel. Máma mlčela. Jen se otočila a šla dovnitř.
A pak přišla ta závěť. Úřední listina, podepsaná její rukou.
„Všechen můj majetek odkazuji svému partnerovi Lukáši…“
My se sestrou jsme zůstaly stát jak opařené.
Nešlo jen o peníze. Šlo o to, že nám někdo vyrval kus dětství. Dům, kde jsme měli svoje první kolo, kde táta opravoval traktor, kde jsme s mámou pekli cukroví. Teď tam visely jeho fotky, jeho bunda, jeho pes. A máma se smála jeho vtipům.
Celé maloměsto to samozřejmě vědělo dřív než my.
„Vidíš, ona mu to všechno dala,“ šeptaly si ženské u kadeřnice. „No jo, ten její mladej to má zmáklý,“ přikyvoval pošťák. Byli jsme pro smích. Děti, které vydědila vlastní matka.
Neunesli jsme to. Sestra se odstěhovala do Brna, já do menšího města, kde nás nikdo neznal. Dlouho jsem měl chuť všechno zabalit, zapomenout, nenávidět. Ale nakonec jsem pochopil, že to není o majetku. Je to o tom, že někdy lidé, od kterých čekáme nejvíc lásky, nám dokážou dát největší bolest.
Dnes už ji nevyhledávám. Nevolám. Občas ji potkám ve snech — pořád se směje, ale ne mně, jemu.
A já se budím s prázdnotou, která se nedá zaplnit žádnými penězi.
Ale jedno vím jistě — to, co nám vzala, už nikdy nikomu nevezme. Vzpomínky. Na tátu, na dětství, na dobu, kdy jsme ještě byli rodina. A to je dědictví, které žádná závěť nevymaže.
