Článek
Jmenuji se Michal, je mi 35 let a pracuji v IT. Můj život se točí kolem programování, hraní her a občas nějakého toho seriálu na Netflixu. Jsem introvert, což znamená, že se cítím nejlépe v klidu a mimo pozornost ostatních. Pro spoustu lidí možná působím uzavřeně, ale pravda je, že jen těžko hledám odvahu navázat rozhovor.
Nedávno se všechno trochu změnilo. Do našeho IT týmu přišla nová kolegyně, Jana. Kdyžkoliv vejde do kanceláře, mám pocit, že všechno kolem rozkvetlo. Je plná energie, vždycky usměvavá a působí, že se všemi snadno vychází. Obdivuji, jak snadno navazuje kontakt, zatímco já se jen zmáčkám do rohu a pozoruji ji.
Kdyžkoliv se na mě podívá nebo se usměje, moje srdce začne bít rychleji. Občas se zastaví u mého stolu a s lehkostí pronese něco jako: „Co to máš za hru na obrazovce?“ A já jen koktám něco nesrozumitelného. Je jasné, že se mnou chce komunikovat, ale můj věčně pochybující mozek mě okamžitě přesvědčuje, že to nic neznamená.
Jednou jsem si dokonce připravil, co říct. Sepsal jsem si na papírek několik jednoduchých otázek, třeba: „Ahoj, Jano, co tě přivedlo k naší firmě?“ nebo „Hraješ taky nějaké hry?“ Ten papírek jsem nosil v kapse několik dní, ale nikdy jsem ho nepoužil. Vždycky jsem si řekl, že to zkusím zítra. A zítra se vždy proměnilo v další zítra.
Pravda je, že už nechci být sám. Přeji si vztah, někoho, s kým budu sdílet svůj život. Vím, že bych chtěl jednou rodinu, děti, ale každý den, kdy neudělám první krok, se mi ten sen zdá vzdálenější.
Rozhodl jsem se. Ráno, hned jak dorazí do kanceláře, ji oslovím. Nebudu hledat důvody, proč to nejde. Prostě to zkusím. Vím, že se může stát cokoliv, ale jestli chci, aby se můj život změnil, musí to začít tímhle krokem.
Držte mi palce. Možná to vyjde. A možná ne. Ale pokud se o to nepokusím, nikdy nezjistím, co by mohlo být.
Děkujeme Michalovi za upřímnost a snad jen poradíme, neboj se a jdi do toho!
Nově jsme i na instagramu, můžete si nás přidat zde.
