Článek
Je mi třicet. A jsem single. Dobrovolně, vědomě a s radostí.
Ne, nejsem divná. Ani nečekám, až „mě konečně někdo uloví“. Právě naopak – já jsem ta, kdo loví. A musím říct, že tenhle lovecký styl mi zatraceně vyhovuje.
Místo svatebních šatů: krajkové prádlo a volné víkendy
Pamatuju si, jak jsme kdysi s kamarádkama snily o tom, jaké budeme mít svatby. Ony si to drží dodnes – tabulky na Pinterestu, výběr květin a hádky s partnerem, který nechce krémové ubrousky. Já mezitím sedím na baru s neznámým Španělem a zjišťuju, že sex v taxíku je pořád stejně zábavný jako ve dvaceti.
Možná ještě víc. Protože už vím, co chci. A hlavně, co nechci.
Kolik jich bylo? A proč to vůbec řešit?
Nejsem si jistá, kolik jich přesně bylo. Někdy se ptají kamarádky, někdy i chlapi (a těm nikdy neříkám pravdu, samozřejmě). Oficiálně říkám „do dvaceti“. Neoficiálně? Řekněme, že Tinder a Hinge mi daly bohaté zkušenosti.
Byl tu ten právník, co měl slabost pro nohy a chtěl mě líbat jen na nártech. Ten barista, co mi každé ráno dělal kafe a každou noc mi vyprávěl o karmě. A taky fitness trenér, se kterým jsme měli tak vášnivý sex, že jsem si dvakrát vytáhla krční sval.
A pak ti náhodní. Jeden z nich mi pomohl s kufrem na letišti a skončil u mě v posteli ještě ten večer. Měl výdrž, jakou jsem zažila snad jen jednou předtím – s tanečníkem z Ibizy. (Ten mi pak ukradl kartáček na zuby. No co už.)
Nechci děti. Chci život.
Tohle bývá kámen úrazu u většiny lidí. „A nechceš aspoň jedno?“ Ne. Opravdu ne.
Nemám nic proti dětem. Jsou roztomilé. Ale ještě roztomilejší je ticho v neděli ráno, když si v klidu dám kafe, natáhnu se na gauč a nemusím nikomu utírat nos nebo měnit plínu.
Moje biologické hodiny? Možná tikají, ale já mám noise cancelling sluchátka. A letenku do Lisabonu.
Lovím, ale ne všechno, co se hýbe
Chlapy vybírám podle momentální nálady. Někdy mám chuť na intelektuála, jindy na tetovaného rockera. Lovím hlavně online, ale nebojím se ani klasiky – bar, koncert, coworking, nebo i obyčejná kavárna. Jednou mě sbalil ajťák jen tím, že mi opravil Wi-Fi. Skončilo to v jeho posteli a pak ještě dvakrát v mojí.
Nejvíc mě ale baví ta hra. První pohledy. Flirt. Dvojsmysly. A to napětí těsně předtím, než se políbíme. Je to jako droga. A já jsem dost v pohodě s tím, že na ní trochu ujíždím.
Co říká okolí?
Rodina se mě už pomalu přestala ptát, kdy „už konečně někoho přivedu“. Kamarádky, co jsou vdané a mají děti, mě občas pozvou na brunch, kde mi tajně závidí moje svobodné víkendy a volnost. Já jim zase závidím jejich disciplínu – jako že fakt vstanou v šest ráno, i když nemusí.
Ale jinak? Většina lidí to přijímá. Nebo aspoň dělá, že jo. A upřímně – mně je to jedno. Nežiju svůj život podle toho, co si myslí sousedka nebo sestřenice z Chrudimi.
Největší pikantnost?
Dobře, tak tady máte: jednou jsem se líbala s bratrem svého bývalého. Nevěděla jsem to – fakt ne! Přišlo se na to až po týdnu, když mi ukázal fotku z rodinné oslavy. Jo, trapas. Ale ten sex? Bože, ten stál za to.
Jsem šťastná. A to je to hlavní.
Nehledám vztah. Nepotřebuju, aby mě někdo „doplňoval“. Nejsem půlka, jsem celá. A tenhle život mě baví. Bez výčitek. Bez kompromisů. Bez přetvářky.
Takže až mi zase někdo řekne: „Neboj, jednou si tě někdo vezme,“ odpovím s úsměvem: „A proč by to měl dělat?“
Pokračování příště: Jak mě moje gynekoložka málem přesvědčila ke svatbě… a proč jsem jí druhý den poslala pohled z Thajska.
Děkujeme naší čtenářce za námět. Autorsky zpracováno.
Jsme i na instagramu, přidej si nás zde.
