Jízdenka do zakázaného kupé: Jak mě svedla průvodčí mezi dvěma stanicemi

Seděl jsem u okna, sluchátka v uších, a pozoroval, jak se za sklem střídají zamlžená pole a malé vesnice. Byl to jeden z těch pošmourných dnů, kdy člověk nechce dělat vůbec nic – jen někam jet a vypnout.

Když se otevřely dveře kupé, ani jsem nezvedl hlavu. „Jízdenky prosím,“ ozvalo se. Až ten hlas mě vytrhl z polospánku. Měkký, ale jistý. Zvedl jsem oči — a tam stála ona. V modré uniformě, s výrazem, který by zvládl přimět celý vagon, aby poslouchal.

Podala si ode mě lístek a přejela ho pohledem.
„Do Prahy?“ zeptala se.
„Jo,“ odpověděl jsem, a ani nevím proč, dodal: „Ale možná bych vystoupil i dřív, kdyby bylo proč.“

Zvedla obočí, koutky úst se jí lehce zvedly. „To už záleží, co vás po cestě potká,“ řekla, a já věděl, že tahle věta nezůstane bez pokračování.

O pár minut později prošla kolem znovu. Jen tak, prý „kontrola“. V kupé jsem byl sám. Stála u dveří, jako by váhala.
„Máte tady klid,“ poznamenala a zavřela za sebou.

Nevím, kdo udělal první krok. Možná to nebyl ani krok. Jen pohled. Ten druhý, který už je delší, než by měl být.
Vlak zrychloval a zvenku hučel vítr, ale uvnitř se všechno zpomalilo. Její ruka se dotkla mého ramene, a já cítil, jak mi tepe krev až do konečků prstů.

Nebylo třeba slov.
Jen ten pohled, ticho a vzdálený rytmus kol na kolejích.

Když vlak zpomalil před další stanicí, ozval se klíček v zámku.
„Aby nás nikdo nerušil,“ řekla s úsměvem, který jsem cítil ještě dlouho potom.
Na chvíli se svět scvrkl na jedno malé kupé, pár dechů a teplo dvou těl.

Venku padal déšť. Uvnitř se čas zastavil.
Pak už jen ticho.
A její tichá věta: „Příští stanice Praha…“

Zůstala po ní vůně parfému a jízdenka s přetrženým rohem.
Nikdy jsem ji už neviděl. Ale pokaždé, když nasednu do vlaku, dívám se po ní.
A někde uvnitř doufám, že zas otevře dveře kupé a řekne tím známým hlasem:
„Jízdenky prosím.“