Článek
Příjemná návštěva
Když se stará láska zjeví v dešti u dveří, málokdo dokáže zůstat klidný.
Zvlášť když mezi vámi kdysi bylo něco, co nikdy úplně neskončilo.
Byla to neděle, pršelo. Devět večer. Seděl jsem doma, přemýšlel, kam večer zabloudit na internetu, když mi zazvonil telefon. Na displeji – Nikol. Kamarádka, se kterou mě kdysi pojilo něco víc než přátelství.
Dnes vdaná, ale nešťastná.
„Můžu k tobě na noc?“ ozval se z druhé strany tichý, rozechvělý hlas.
„Pohádali jsme se. Nechci být doma.“
Jasně že jsem souhlasil.
Když dorazila, byla celá promočená. Déšť jí stékal po tváři, smíchaný se slzami. Nabídl jsem jí cigaretu a jen tiše sledoval, jak se jí třesou ruce. Bylo to zvláštní – kombinace zranitelnosti a síly, kterou jsem si na ní vždycky pamatoval.
Odvedl jsem ji dovnitř, dal jí ručník, horký čaj a nabídl, ať se jde osprchovat.
Nechtěla.
„Nechci ti přidělávat starosti,“ šeptla.
„Neděláš,“ odpověděl jsem a jemně ji vzal za ruku.
Ta chvíle, kdy se naše prsty dotkly, byla jako elektrický výboj.
Když se po chvíli vrátila, zabalená do mého starého flanelového pyžama, usmála se poprvé za celý večer.
„Voní po tobě,“ řekla tiše.
„A to je špatně?“
„Ne. Naopak.“
U snídaně jsme se smáli, jako by noc předtím nikdy nebyla. Ale když se loučila, políbila mě na tvář a řekla:
„Dneska večer ti zavolám.“
A zavolala.
Tentokrát s jiným tónem v hlase. Jistějším, hravějším.
„Můžu zas přijít?“
„Jasně,“ odpověděl jsem, i když jsem už tušil, že tentokrát to nebude jen o přespání.
Když jsem dorazil domů, čekala už v kuchyni.
Na stole svíčky, víno, nachystaná večeře.
„Nevadí ti, že jsem se tu trochu rozhlédla?“
„Nevadí. Naopak.“
Byla jiná než včera – klidná, ale s očima, které se smály a zvaly.
Sundala kuchařskou zástěru a zůstala v červené sukni a bílém topu.
„Dnes nebudeme řešit slzy, platí?“
„Platí.“
Jedli jsme, povídali si, a napětí mezi námi houstlo. Bylo to jako návrat k něčemu, co oba známe – k té staré, nevyřčené přitažlivosti, která se znovu rozhořívá v pohledech, gestech, v dotecích, které se tváří jako náhodné, ale nejsou.
„Víš, co mi na tobě vždycky chybělo?“ zeptala se, když jsme se zvedli od stolu.
„Co?“
„Že sis nikdy neřekl o to, co chceš.“
Podívala se mi do očí.
„A co kdybych si teď řekl?“
„Tak bych tě asi poslechla,“ odpověděla a usmála se tím svým polovičním úsměvem, který umí rozložit i nejpevnější sebekontrolu.
V noci jsme si nic neslibovali.
Ani lásku, ani návrat, ani pokračování. Jen ticho, dech, a teplo dlaní, které zůstalo, když jsme usínali.
Ráno byla pryč. Na stole zůstala prázdná sklenička a lístek s jediným slovem:
„Díky.“
Epilog
Někdy není potřeba všechno říkat nahlas.
Stačí jeden návrat, jedno „můžu zůstat?“
A všechno, co bylo, se znovu nadechne – jen na chvíli.
Ale někdy právě ta chvíle změní všechno.
