Článek
DobřeMed
Nikdy bych nevěřil, že se to stane zrovna mně. Jmenuju se Petr, je mi třicet osm a se svou ženou Martinou jsem byl dvanáct let. Máme dceru, dům za městem, psa a donedávna i pocit, že všechno funguje. Ale možná právě to „fungování“ byl problém — všechno bylo jen rutina.
První podezření
Začalo to nenápadně. Martina začala zůstávat déle v práci, víc se malovala, měnila účesy, měla novou vůni. Říkal jsem si: dobře, chce se líbit. Jenže pak začala být podrážděná, když jsem se ptal, kde byla.
Jednou jsem se vrátil domů dřív. Na stole zůstala otevřená sklenička vína, zapálená svíčka a na gauči ležel její šátek. Byla pryč. Když přišla, řekla, že byla „s holkama“. Ale něco nesedělo — měla jiný výraz, oči, které se nedívají do tvých.
Kamera
Instaloval jsem kameru do obýváku. Původně kvůli psovi. Aspoň tak jsem si to omlouval. Ale ve skutečnosti jsem potřeboval vědět.
O pár dní později jsem to video pustil.
Na záznamu byla ona. A s ní nějaký muž — Radek, kolega z její práce. Objímal ji, líbali se. Smáli se. A pak odešli do ložnice.
Bylo to, jako by mi někdo vyrazil dech. Vypnul jsem obraz, ale zvuk jsem nechal běžet. Ty sténavé zvuky znám — byly kdysi naše.
Konfrontace
Neřekl jsem nic hned. Počkal jsem dva dny, až se vrátí z práce. Sedl jsem si naproti ní, pustil video a jen mlčel.
Zbledla.
„To není, jak to vypadá,“ řekla nejdřív.
Ale pak to přišlo. Slzy. Přiznání. „Je to delší dobu… asi rok. S Radkem. Nechtěla jsem ti ublížit.“
Uběhlo mi hlavou tolik věcí, že jsem nebyl schopný ani křičet. Rok. Rok jsem žil vedle ženy, která mě už dávno nemilovala.
Co bylo dál
Nezabalila si věci hned. Zůstala pár týdnů, dělali jsme, že to zvládneme. Ale každé ráno, když jsem ji viděl v županu a věděl, že to není moje žena, něco ve mně umíralo.
Nakonec jsem to ukončil já.
Dnes žiju sám. Video jsem smazal, ale v hlavě běží pořád. Když se dívám na náš dům, připadám si, jako by se všechno, co jsme vybudovali, stalo kulisou jedné velké lži.
Nevím, jestli to bylo osudem, nebo jen naší pohodlností. Ale vím jedno:
pravda bolí jen jednou, lež každý den.
Děkujeme čtenáři za příběh a přejeme hodně sil.
