Článek
Všechno to začalo docela nevinně. Petra se tehdy cítila neviditelná — manžel Michal měl plnou hlavu práce, děti, domácnost, všechno se točilo v rytmu rutiny. A pak přišel on.
Roman, soused z devátého patra. Vysoký, sebevědomý, vždycky s úsměvem, který ji rozesmál, i když zrovna tahala těžké tašky z Tesca. Nabídl, že jí pomůže. A pomohl víc, než čekala.
Nejdřív si jen povídali na chodbě, pak občas káva, pak „náhodné“ potkávání u výtahu, až jednoho večera, když Michal odjel na služebku, Roman zazvonil.
„Zapomněl jsem ti vrátit nabíječku,“ řekl s úsměvem.
A Petra věděla, že nabíječka není to, co mu teď jde hlavou.
Zůstala u něj do rána. Od té noci se všechno změnilo.
Začali se scházet pravidelně. On si kupoval nové záclony, aby nebylo vidět do bytu. Ona nosila své nejlepší šaty „na nákupy“. Byla to jejich malá hra, tajemství, které ji drželo při životě.
Dva roky dokázala hrát tuhle dvojí roli — oddaná manželka a vášnivá milenka.
Jenže tajemství mají ve zvyku vyplavat na povrch.
Jednoho dne Michal našel zprávu na jejím telefonu. Krátká, ale výmluvná:
„Zítra jako vždy, devět večer. ❤️ R.“
Nejdřív tomu nechtěl věřit. Pak sledoval. A když ji viděl vystupovat z výtahu v devátém patře, bez slov se otočil a zamkl dveře bytu.
Následovalo peklo. Křik, výčitky, ticho.
Petra se odstěhovala — paradoxně o pár pater výš, k Romanovi.
Michal podal žádost o rozvod, ona o střídavou péči.
Panelák se rozdělil na dva tábory. Jedni šeptali, že měla právo hledat štěstí. Druzí ji nemohli přijít na jméno.
Teď se soudí. O děti. O byt. O to, kdo má pravdu.
Ale pravda je možná jednodušší, než si všichni myslí — někdy člověk zůstane s někým, protože se bojí samoty. A někdy uteče, protože se bojí, že umře v tichu, které už nic neříká.
