Příběh jednoho (nejen) sexuálního otroka: Jak jsem žil pod nadvládou své paní

Na první pohled jsem byl obyčejný muž, vedl běžný život a nic nenasvědčovalo tomu, že bych se jednou stal otrokem. Potkal jsem ji na večírku společných známých. Byla o dvacet let starší, ale přitahovala mě něčím, co jsem nedokázal popsat. Byla autoritativní, charismatická a měla schopnost vás pohledem přimět k poslušnosti. Zpočátku to byly jen drobnosti – rady, jak se oblékat, nebo jemné poznámky, jak se mám chovat. Postupně si však začala brát kontrolu nad každým aspektem mého života.

Brzy jsme přešli do vztahu, který se zcela vymykal běžným normám. Přestal jsem si sám rozhodovat. Co budu jíst, kam půjdu, koho potkám – všechno určovala ona. Nazývala mě svým „sluhou“, „mazlíčkem“ nebo prostě „otroka“. V tomhle světě jsem našel podivnou kombinaci vzrušení a úlevy. Nemusel jsem nic řešit, všechno bylo podle ní. I sex probíhal výhradně podle jejích pravidel. Uspokojení bylo možné jen tehdy, když to sama dovolila. Každé gesto, každý dotek měl svůj smysl, svůj řád.

První roky jsem byl fascinovaný. Užíval jsem si její dominanci, její kontrolu, dokonce i její tresty, když jsem porušil pravidla. Ale čím déle vztah pokračoval, tím víc jsem začínal cítit, že ztrácím sám sebe. Už jsem nebyl muž s vlastní vůlí, ale někdo, kdo existoval jen proto, aby plnil její přání. Když jsem se občas pokusil odporovat, její autorita byla neoblomná. Uměla mě psychicky i fyzicky připoutat tak, že jsem ztrácel jakoukoli možnost vzdoru.

Začal jsem pociťovat osamělost. Nemohl jsem o našem vztahu nikomu říct, a i kdybych mohl, kdo by to pochopil? Byl jsem v pasti. Miloval jsem ji, ale zároveň jsem ji začínal nenávidět. Chtěl jsem odejít, ale nevěděl jsem jak. Ona věděla, jak mě udržet ve své moci. Hrozila mi, že pokud ji opustím, zničí mě – nejen psychicky, ale i profesně. Měla na mě tolik páky, že jsem se jí nemohl vyhnout.

Trvalo roky, než jsem začal skutečně prohlížet. Když jsem jednou zažil závažnější krizi a zvažoval odbornou pomoc, došlo mi, že jedinou cestou je úplné odtržení. Bylo to těžké. Opustit ženu, která mě tak silně ovládala, nebylo jako běžný rozchod. Vyžadovalo to plánování, pevné rozhodnutí a dlouhé měsíce uzdravování. Nakonec jsem to dokázal.

Dnes, když se ohlédnu, cítím směs hanby a úlevy. Hanbu za to, že jsem dovolil někomu jinému převzít nadvládu nad mým životem, a úlevu, že jsem se z toho dokázal vymanit. Už vím, že žádný vztah, i ten sebedominantnější, by neměl být o úplné ztrátě vlastní identity. Vztah není otroctví. A já se naučil být opět sám sebou.

Díky Adame za námět článku. Snad jsme jej upravili dle tvých představ.