Článek
Zpověď ženy, která objevila, že největší riziko není být odhalená – ale ztratit samu sebe.
Nikdy jsem si nemyslela, že to udělám. Že překročím hranici, kterou jsem si tolikrát v duchu malovala jako čáru, za níž už není návratu.
Ale někdy přijde chvíle, kdy rozum ztichne. A srdce si prostě vezme, co chce.
On nastoupil do firmy nenápadně. Nepůsobivý oblek, hlas, který nikdy nezvýšil. Jen pohled, který se uměl zastavit. Tak dlouho, že mi z toho zamrzl dech.
A pak se začaly dít drobnosti. Pomalejší dotek, než bylo nutné. Zůstával blíž, než je vhodné. A já to nechala být.
Poprvé se to stalo po poradě. Všichni odešli, světla v kanceláři pohasla, a my zůstali.
„Nechceš si sednout?“ zeptal se. Věděla jsem, že to není otázka.
Vzduch voněl po kávě a parfému, který jsem si od té chvíle začala spojovat jen s ním. A když mě políbil, nebylo to prudké. Byl to polibek, který se ptal, jestli smí dál. Já jsem mu odpověděla mlčením.
Od té chvíle už nebylo cesty zpět.
Naše setkání byla naplánovaná stejně precizně jako firemní schůzky. Hotel na kraji města, parkoviště za budovou, výmluvy o „pozdních jednáních“.
Zná každé místo na mém těle, kde se dech mění v ticho.
A já znám jeho ticho, které má chuť vína a viny.
Doma jsem manželovi říkala, že jsem unavená. Že se svět točí moc rychle. A v noci, když usnul, jsem si přehrávala každý dotek, každé nadechnutí, které mi ukradlo klid.
Nejhorší je, že už nevím, co vlastně chci. Nejde o lásku. Nejde ani o sex.
Je to o tom, že když mě drží, připadám si znovu živá.
A možná i proto se bojím, že jednoho dne se to všechno provalí.
Že někdo zahlédne tu jiskru v očích, kterou nedokážu skrýt.
Ale víš co?
Možná si to sama přeju.
Protože tajemství, které je příliš těžké nést, se nakonec odhalí samo — i kdyby jen pohledem v zrcadle.
#zpověď #vztahy #vášeň #tajemství #ženskýpohled
