Článek
Když se hranice rozplynou
Říká se, že nejvíc zakázané jsou věci, které se dějí mezi větami, mezi pohledy, mezi nádechy. Nikdy bych nečekal, že právě vánoční večírek mi převrátí svět naruby — a že žena, kterou jsem celý rok vnímal jen jako autoritu, se stane mým soukromým tajemstvím.
Příběh
Z firemního sálu zněl jazz, světla se odrážela od skleniček a všechno mělo zvláštní teplo.
Seděla u stolu s vedením, s úsměvem, který znamenal víc než jen společenskou slušnost. Krémové šaty z jemného hedvábí, ramínka sotva držela na ramenou, vůně jejího parfému — vanilka, pačuli, něco sladce temného — mě obklopila pokaždé, když prošla kolem.
Později, když večírek trochu ztratil tempo a většina lidí se bavila u baru, se objevila u mě.
„Dlouhý večer, co?“ řekla, a já se jen usmál.
„Dlouhý, ale začíná být zajímavější.“
Zasmála se tiše, naklonila hlavu a zadívala se mi do očí. Ten pohled nebyl šéfovský. Byl osobní. Vyzývavý.
„Pojď se projít,“ pronesla.
V hotelové chodbě bylo ticho. Tlumené světlo, tlukot srdce, zvuk jejích podpatků na dlažbě.
Zastavila se u dveří malé místnosti — předsálí vedle šaten. Zavřela dveře. Byli jsme sami.
Na chvíli nic neřekla. Jen si přejela prstem po klíční kosti a podívala se na mě s tím typem klidu, který je zároveň rozkazem.
Přiblížila se. Její rty se dotkly mých jen na okamžik — tak jemně, že jsem si nebyl jistý, jestli se to skutečně stalo. Ale její vůně, dech a dotek na límci mluvil jasně.
Bylo to pomalé, napjaté, smyslné, všechno mezi řádky.
Pak se zasmála — tiše, trochu rozechvěle — a zašeptala mi do ucha:
„Nikomu ani slovo.“
Po večírku
V pondělí ráno přišla do kanceláře, jako by se nic nestalo. Vlasy vyčesané, brýle, které jí dávaly odstup. Ale když procházela kolem mého stolu, položila přede mě kávu.
„Dneska to budeš potřebovat,“ řekla tiše.
Od té chvíle mezi námi vzniklo něco, co nikdo jiný neviděl. Nepotřebovala slova — stačil její pohled, lehké gesto, aby mi připomněla, že má kontrolu, ale i zájem.
Někdy mi poslala zprávu po pracovní době: „Zůstaň ještě chvíli.“
A já zůstal.
Nikdy nešlo o sliby nebo city. Šlo o sílu okamžiku. O napětí mezi disciplínou a touhou, o něžnou závislost, která nás spojovala víc než jakýkoli vztah.
Všechno bylo vyvážené — ona dávala, já přijímal. A přesto to nebylo o penězích. Spíš o něčem, co se nedá pojmenovat.
Dnes, když se přiblíží zima a v ulicích zase voní skořice, si vzpomenu na tu noc.
Na její parfém, na záblesky světel, na ticho za dveřmi, kde se svět na chvíli zastavil.
A pokaždé se pousměju — protože vím, že některé večírky se neodehrají jen jednou.
