Článek
Jmenuji se Lucie, je mi 31 let a nikdy bych neřekla, že se ocitnu na pódiu ve striptýzovém klubu. Ale stalo se. A byl to jeden z nejdivočejších večerů mého života. Začalo to jako nevinná dámská jízda – já a moje nejlepší kamarádka Andrea, obě po náročném pracovním týdnu, jsme chtěly vypnout, zasmát se a možná i trochu vybočit z rutiny.
Andrea byla ta odvážnější z nás dvou. Když navrhla striptýzový klub, napřed jsem zaváhala. „Já? Na takové místo?“ Smála se a řekla: „No právě! Potřebuješ trochu adrenalinu, holka.“ Než jsem si to stihla rozmyslet, seděly jsme v křeslech u malého kulatého stolku, v rukou sklenky šampaňského, a já se snažila ignorovat horko v obličeji.
Striptýz
Show začala. Světla zhasla, hudba se rozezněla a na pódiu se objevil muž, který vypadal jako z jiného světa. Svaly, pohled, pohyby… cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Andrea na něj pískala, zatímco já se snažila tvářit nenápadně. Ale pak se to stalo – Andrea mě chytila za ruku a táhla mě na pódium. „Tohle musíš zažít!“ vykřikla. A já šla.
Světla se zaměřila na nás, hudba duněla a já se cítila jako někdo úplně jiný. Ztracená v té chvíli, tancovala jsem a smála se, jako by neexistovalo zítra. Muži na pódiu se k nám připojili, jejich pohyby byly sebevědomé, blízké, a já cítila, jak se mě zmocňuje směs adrenalinu a vzrušení, kterou jsem nikdy předtím nepoznala.
Když show skončila, přišel za námi jeden z tanečníků. Byl to ten první – muž s tmavými vlasy, hlubokýma očima a úsměvem, který by roztavil i ledovec. „Lucie, že?“ řekl, a já se zmohla jen na přikývnutí. „Půjdete s námi do zákulisí?“ Andrea okamžitě souhlasila, a já – no, rozhodně jsem ji nechtěla nechat jít samotnou.
Šatna byla jiný svět. Velká zrcadla, poházené kostýmy, mužské hlasy, smích a atmosféra, která by se dala krájet. Sedla jsem si na pohovku a sotva jsem se nadechla, ten muž si ke mně přisedl. „Jak se ti to líbilo?“ zeptal se s úsměvem, který naznačoval, že zná odpověď. Povídali jsme si. O show, o jeho práci, o tom, jak jsem tady vlastně skončila. Bylo to přirozené, uvolněné… a přitom tak intenzivní.
Pak si mě přitáhl. Beze slova, jen s tím svým pohledem, ve kterém bylo všechno. Políbil mě – vášnivě, sebejistě, a já se mu poddala. Bylo to, jako by celá ta místnost zmizela. Jen já, on, jeho ruce na mém těle, jeho dech na mé kůži. Ta chvíle byla elektrizující, surová, opravdová. Cítila jsem se jako někdo, koho jsem dávno ztratila – sebevědomá, svobodná, živá.
Andrea mezitím flirtovala s jiným tanečníkem, smála se, a já věděla, že tenhle večer je přesně to, co jsme obě potřebovaly. Když jsme nad ránem odcházely, smály jsme se jako dvě puberťačky. „Lucko, tohle si budu pamatovat celý život,“ řekla Andrea. A já věděla, že má pravdu. Tento večer byl víc než jen odvázání se. Byl to připomínka toho, jaké to je cítit se skutečně naživu.
Lucko, díky za pikantní článek a čekáme i na Vaše příběhy.
Nově jsme i na instagramu zde.
