Článek
Z deníku masérky: Jak vypadá život ve 21 letech, když se živím erotickými masážemi
Jmenuji se Veronika, je mi 21 let, a zatímco většina mých vrstevníků tráví čas ve školních lavicích nebo na nočních brigádách doplňování zboží, můj život je trochu jiný. Studuji v Praze, mám svůj byt, a místo stereotypních brigád se živím jako masérka. Nejde o sex, ale o masáže – a to ty erotické. Pro někoho šokující, pro mě práce, kterou si sama určuju, a upřímně, dá se na ní slušně vydělat.
Začátky: Cesta k erotickým masážím
Když jsem před dvěma lety přijela do Prahy na studia, byla jsem úplně normální holka z menšího města. Hledala jsem práci, abych si mohla dovolit alespoň malý pokoj na koleji. Po večerech jsem stála za kasou nebo doplňovala regály, ale každá směna mě unavovala tak, že jsem už neměla energii na učení. Pamatuju si, jak jsem jednou usnula na přednášce a profesor mi s úsměvem řekl, že „kofein je levnější než reparát“. V tu chvíli jsem věděla, že něco musím změnit.
Na nabídku erotických masáží jsem narazila náhodou. Přiznám se, nejdřív jsem se bála. Co když mě někdo pozná? Co na to řeknou rodiče? Ale pak jsem zjistila, že nejde o žádné nekalosti, ale o práci s tělem, která – i když má své pikantnosti – má jasné hranice.
Běžný den masérky
Ráno začíná docela normálně. Udělám si kávu, upravím vlasy a připravím svůj masérský pokoj. Přijde první klient, většinou muž, který se chce uvolnit a zapomenout na stres. Ať už jde o manažera, který nevydrží na místě, nebo introverta, který sotva promluví, všechny spojuje jedno – chtějí útěk od reality.
Během masáže vnímám každé gesto, každý pohled. Je to zvláštní, ale tahle práce vás naučí číst v lidech. Někdo chce mluvit, jiný jen zavřít oči a nechat se unášet doteky. A i když denně zvládnu až šest klientů, každý je jiný. Někteří přichází pravidelně, někteří jednou a nikdy víc. A ano, občas se najde někdo, kdo chce víc, než co nabízím. V těch chvílích se naučíte říkat ne – a stát si za svým.
Pikantnosti, které se nevyprávějí u večeře
Samozřejmě jsou tu okamžiky, které si nechávám jen pro sebe nebo pro tenhle pomyslný deník. Třeba ten pán, co chtěl, abych při masáži zpívala písničky z jeho oblíbeného muzikálu. Nebo klient, který si přinesl plyšového medvěda, protože se bez něj cítil nesvůj. A pak je tu ten typický trapas – když se někdo rozpláče. Stalo se mi to několikrát. Můžete být masérka, ale nikdy nepřestanete být člověk, který musí najít ta správná slova a udržet profesionální tvář.
Hranice a svoboda
Co mě tahle práce naučila? Především to, že hranice si nastavujeme sami. Když jsem začínala, myslela jsem si, že budu jen vydělávat peníze a šetřit na školu. Ale postupem času jsem si uvědomila, že jsem si vlastně vybudovala malý svět, kde mám svobodu rozhodovat, koho pustím dovnitř. Nejde jen o peníze, i když nebudu lhát – finanční svoboda je neskutečná.
Samozřejmě, tahle práce není pro každého. Jsou chvíle, kdy je těžká. Kdy máte pocit, že vás někdo soudí, i když vlastně vůbec nezná váš příběh. Ale pak jsou ty okamžiky, kdy od vás klient odejde s úsměvem a vy víte, že jste mu pomohli alespoň na chvíli zapomenout na chaos venku.
Proč to vlastně dělám?
Někdo by řekl, že je to risk. Jiní, že je to snadné peníze. Pro mě je to zatím způsob, jak se naučit být nezávislá. Možná to za pár let pověsím na hřebík. Možná si otevřu vlastní masérský salon, možná půjdu úplně jinou cestou. Ale jedno vím jistě – to, co jsem se o lidech a o sobě naučila, si ponesu celý život.
Díky Veronice za trošku pikantní obsah!
Nově jsme i na instagramu, přidejte si nás zde.
