Článek
Za mých časů jste si pod pojmem „rodinný“ film mohli představit například komedie typu Jak vytrhnout velrybě stoličku, Vesničko má středisková, Pelíšky nebo třeba pohádku Anděl Páně. Jsou to filmy, které můžete s kávou a štrůdlem sledovat i se svými desetiletými dětmi. Dnes je ale asi „jiná“ doba, a tak se za rodinný film může označit i něco, co překračuje veškeré myslitelné hranice nechutnosti, vulgarity a sprostoty. Věřte mi, že jestli jste jenom trochu příčetní rodiče, s patnáctiletým dětmi na tenhle film určitě nepůjdete. Nebo ano?
Čím víc šoku, tím víc úspěch
V mediálním prostoru „obyčejný“ obsah moc nefunguje. Novinový titulek „Včera bylo krásné počasí a nic se nestalo“ nikoho nezaujme. Doba je dnes bohužel taková, že čím víc kontroverze a šoku, tím víc čtenářů. Na to pravděpodobně vsadil i nový český snímek Na plech. Ten se sice prezentuje jako „rodinný“ film, ale s malými dětmi ani s babičkou na něj rozhodně nechoďte. Proč?
Čůrající penisy a výkaly v kancelářském koši na odpadky
Film je plný verbálních vulgarit toho nejhrubšího zrna. To, jak se mluví ve filmu, neuslyšíte ani v té nejhlubší stavební jámě. Každých pár minut ve filmu někdo zvrací a kálí. Jednou jako důsledek konzumace drog, jindy zkažených ústřic. Vše je ale tak naturalisticky zobrazeno, že snad jenom ten nezvrácenější divák u takových scén nezavře oči. A takových v sále nebylo málo. A ještě u toho jedli popcorn. Nouze není ani o čůrající penisy a kálení do odpadkových košů. Kam to ta naše společnost spěje?
Vysoké hodnocení o nás něco vypovídá
Filozofická otázka, na níž se odpovídá velice těžko. A z odpovědi je mi smutno. Vypadá to totiž tak, že hranice vkusu, morálky, přirozeného studu, atd… se posunuly do roviny, kde už to hraničí s určitou deformací osobnosti. Film má totiž na filmové databázi poměrně slušné hodnocení, v době psaní textu plných 81 %. Tedy stejně, jako například historický film Kleopatra s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem, nebo Formanův Muž na měsíci. Nevypovídá to o nás něco?
Šok jako marketingový nástroj
Tvůrci umění dnes mají bohužel potřebu neustále více a více šokovat, protože diváci si postupem času na kontroverzní obsah zvykají. Co bylo kdysi pobuřující, dnes už sotva zvedne obočí. Umění – a zejména film – tak hledá nové způsoby, jak vyvolat reakci. Šok se stal marketingovým nástrojem, který poutá pozornost, provokuje debatu a zajišťuje dílu publicitu. Viz třeba tento můj text.
S dětmi na film nechoďte
Otázkou však zůstává: Má být šokování jen samoúčelné, nebo by mělo sloužit hlubší myšlence? Pokud je vulgarita či obscenita jen levným trikem pro pobavení, pak může působit spíš lacině než umělecky. Naopak, pokud takový obsah reflektuje společnost či má hlubší sdělení, může mít svůj smysl. To ale, alespoň podle mě, film Na plech rozhodně nenabízí.
