Článek
Kolega v práci, příznivec elektromobility, si koupil elektrické auto. Značku zmiňovat nebudu, jen to, že auto se vyrábí v Číně. Hodně jsme o tom v kanceláři diskutovali a domluvili se, že mi ho na víkend půjčí. O autě totiž mluvil jenom v superlativech. Nabídku jsem s nadšením přijal a těšil se, že to bude zajímavý zážitek. A to se splnilo.
Zimní počasí jako „gamechanger“
Auto mi bohužel přišlo do rukou v době, kdy se venku držela teplota kolem -2 °C, což se ukázalo jako zásadní faktor při utváření mého názoru na elektromobilitu. Nejsem odpůrcem elektromobility, spíše naopak. Moderní technologie mě zajímají, mám rád ticho, dynamiku i to, že auto „startuje“ bez jakéhokoliv zvuku. Přesto mě zmíněný víkend přiměl přehodnotit názor na to, jestli je elektromobil opravdu připravený na každodenní realitu v českých podmínkách. Nebo spíše na to, jestli jsem připravený já. Nejsem.
Výlet na hory jsem vzdal
Původně jsem měl v plánu vyrazit na hory. Trasa by zahrnovala zhruba 160 kilometrů tam a totéž zpět. S baterií o kapacitě 64 kWh a výrobcem udávanou spotřebou kolem 15 kWh/100 km jsem si říkal, že to přece nemůže být problém. Jenže realita byla jinde. Jakmile jsem v ranním mrazu zapnul topení, rozmrazování oken a samozřejmě světla, průměrná spotřeba po pár kilometrech vystřelila na 23 kWh. To znamená teoretický dojezd sotva 270 kilometrů. Bez rezervy, bez zohlednění stoupání, a rozhodně bez jistoty, že mě nezaskočí delší kolona nebo nutnost zatopit si i při zpáteční cestě.
Skvělá dynamika
A tak jsem raději nikam nejel. Zůstal jsem ve městě a jeho okolí, a testoval, jak se s autem žije při běžném provozu. Dynamika elektromotoru mě bavila – nástup výkonu je okamžitý, auto je svižné, tiché, bez jakéhokoli váhání při rozjezdu. To s mojí naftovou oktávkou nezažívám. Ale to je asi tak všechno, co bych mohl vyzdvihnout. Infotainment systému je pomalý, odezvy na dotyky vlažné a malá písmena na displeji budou pro většinu lidí spíš výzvou než pomocí. Trefit se prstem na správné pole za jízdy je téměř nemožné, pokud nechcete sundat oči z vozovky na několik dlouhých vteřin. Otočný ovladač jízdního režimu mě také nenadchl.
Nafta je nafta
Dalším problémem je dobíjení. I když jsem měl k dispozici kartu na veřejnou rychlodobíječku, auto se z 20 % na 80 % nabilo za téměř 40 minut. To je čas, který se dá přežít jednou za čas, ale rozhodně ne každý den, pokud člověk cestuje delší trasy. Kolega tvrdil, že to je tím, že v autě není předehřívání baterie. Nevím, ale doba to je dlouhá. A pak je tady cena. Cena auta, které jsem měl půjčené, se pohybuje na úrovni dobře vybavené Octavie s dvoulitrovým turbodieselem. Ta nabízí nejen reálný dojezd přes 900 kilometrů, ale i síť čerpacích stanic na každém rohu a natankováno máte za pět minut.
Důvod ke koupi elektromobilu nenacházím
Když bych měl tato dvě auta srovnat, nenapadá mě jediný důvod, proč volit elektro. Ale možná mi někde něco uniklo. Tímto testem pro mě elektromobil neztratil smysl. Chápu, že pro někoho ve městě může být ideální volbou. Ale v porovnání s tradičním spalovacím motorem, obzvlášť v zimních podmínkách, prostě nedává smysl. Kdybych měl dát své peníze za nové auto, elektromobil by to po této zkušenosti nebyl. Realita dojezdů, komfortu a infrastruktury je zatím zkrátka jinde, než jak to zní na papíře nebo v komentářích a testech příznivců elektromobility, kteří často nedostatky těchto vozů berou jako výzvu ke zpomalení životního tempa, vychutnání si kávy, nebo vyřízení emailů. Pardon, na tohle nemám čas…
