Článek
Dnes je to spokojený šedesátník, který si užívá vnučku, psa a chalupu na Šumavě. Známe se několik let. Rodičům přivezl z Belgie hezké auto za parádní peníze. Trochu ze své minulosti prozradil, ale svoji identitu zveřejnit nechce. Budeme mu proto v tomto textu říkat „Jiří“.
Za dva dny vydělal víc, než táta za měsíc
Vystudoval VŠE, ale už na škole si přivydělával tím, že z německého rádia, které chytal u svého dědy v Klatovech, nahrával každý pátek diskotékovou hitparádu. Kazety potom na dvojitém kazetovém magnetofonu, což byl tehdy velký hit, rozmnožil a prodával spolužákům. „Kazety Sony jsem kupoval za 70,- Kčs. Prázdné jsem je prodával za 85,- Kčs, ale když jsem na ně nahrál aktuální hitparádu, tak se daly prodat i za 120,- Kčs. Přes víkend jsem nahrál i třicet kusů a hned v pondělí ve škole je prodal a měl patnáct stovek“, říká Jiří M., a pokračuje: „Udělal jsem to 2× do měsíce a měl jsem stejně peněz jako můj táta za celý měsíc. To mě přivedlo k myšlence, že se tomu budu věnovat víc,“ říká se smíchem.
Od skladníka k veksláctví
A štěstí mu přálo. Dokázal totiž v holešovickém tuzexu získat pozici skladníka. Jak se mu to podařilo? Na škole se seznámil se spolužačkou, jejíž tatínek dělal v onom tuzexu vedoucího. Možná známost z vypočítavosti, faktem ale zůstává, že jako skladník měl přístup ke zboží, které bylo i v tuzexu nedostupné a dávaly se za něj úplatky. V tu chvíli se stal zajímavým nejen pro svoje nejbližší okolí, ale také pro místní veksláky, kteří s pracovníky prodejny udržovali vřelé kontakty.
Výdělek tisíc denně
Začal s nimi kamarádit, občas jim něco sehnal, jindy oni jemu nabídli za lepší cenu bony nebo digitálky. Asi po půl roce se prý Jiří rozhodl, že přijme nabídku veksláků a vymění sklad za chodník před prodejnou. Prodával bony. Denně si prý přišel i na tisícovku, což v době, kdy měl jako skladník výplatu 1.950,- Kčs, bylo opravdu skvělé. Když Jiří o tomto období vypráví, tváří se napůl tajemně, napůl pobaveně, ale nějakou tu historku pustí.
Digitálky s kalkulačkou byly hitem
Třeba tu o digitálkách: „Kluci jednou přinesli tašku digitálek a snažili se je prodávat kolemjdoucím,“ vypráví Jiří a pokračuje: „Byl to ale takový punk, nic pro mě. Já měl lepší nápad. Donesl jsem hodinky do školy svým spolužákům. Dal jsem jim je levněji a oni si to rozebrali. Každý měl někde nějakého známého, který hodinky s kalkulačkou chtěl. Na hodinkách jsem určitě vydělal víc, než na bonech. A hlavně rychleji,“ přibližuje Jiří.
Měl se dobře
A vekslácké řemeslo vynášelo. Koupil si Peugeot 309, doma měl velkou barevnou televizi, video, snad každý měsíc jinou holku. Pak ale přišel rok 1989 a bylo po vekslu. „Ne tak docela,“ říká Jiří a vysvětluje: „S kolegy jsme si pronajali stánky v holešovické tržnici a začali hned vozit elektroniku. Fungovalo to skvěle skoro tři roky. Pak už to ale nestálo za nic.“
Skončil u dovozu aut
Jiří se pak dlouhá léta zabýval dovozem luxusních aut, což ostatně dělá dodnes, a na dobu před rokem 1989 rád vzpomíná. „Rozhodně bych ale nechtěl, aby se ta doba vrátila zpátky. Peníze sice byly, ale to je tak asi všechno,“ uzavírá.
