Článek
Nedávno jsem stál v tramvaji a poslouchal rozhovor dvou mužů. Jeden si stěžoval, že „už žádná kulturní společnost není“. Druhý přitakal a dodal, že „za komunistů byla aspoň disciplína“. A já jsem se zasekl: co to vlastně znamená, když někdo řekne „kulturní společnost“? Je to návštěva divadla, sbírka muzeí, nebo spíš to, že se dokážeme k sobě chovat slušně, i když nás nikdo nehlídá?
Moje první asociace je často ta „velká“ – koncerty, galerie, lidé v oblecích, kteří znají básně nazpaměť. Jenže když se podívám kolem sebe, kulturnost se ukazuje v úplně jiných momentech: když řidič na přechodu opravdu zastaví, když lidé umí mluvit bez toho, aby se překřikovali, když se někdo omluví, aniž by přitom vypadal, že právě prohrál životní bitvu.
A pak mě napadne jiná otázka: není kulturnost vlastně jen luxus, který si může dovolit společnost, kde lidé mají dost peněz a jistot? Když vím, že mě nemoc nebo ztráta práce nepoloží, je mnohem snazší chovat se klidně a velkoryse. Ale je to opravdu tak jednoduché? Znamená kulturní společnost jen „bohatou společnost“, nebo je v tom něco jiného?
Tenhle text není přednáška, ale úvaha. Nabízím svůj pohled, svoje pochybnosti, zkušenosti. A budu rád, když se do debaty zapojíš i ty – protože možná právě různé představy o kulturnosti ukazují, jak moc (nebo málo) ji v sobě máme.
Když se řekne „kulturní člověk“, většině lidí se vybaví uhlazený typ v saku, který ví, jak správně držet příbor a má přehled o klasické hudbě. Jenže to je spíš kulisa než skutečnost. V praxi vnímám kulturnost jinde: v tom, že někdo neváhá podržet dveře, že dokáže říct „promiň“ bez tisíce výmluv, že pustí staršího sednout, aniž by čekal uznání.
„Kulturní společnost“ by podle stejného klíče neměla být ta, která má nejvíc festivalů, ale ta, kde se lidé můžou spolehnout, že základní pravidla fungují. Že když něco ztratím, mám šanci to dostat zpátky. Že úsměv prodavačky není vynucený firemním manuálem, ale projev běžné lidské slušnosti.
A „kulturní země“? Často si pod tím představíme spíš klid než bohatství. Zemi, kde lidé nejsou v permanentním stresu, kde základní jistoty dávají prostor k normálnímu životu. Jenže i v bohatých státech se lidé navzájem nevěří a žijí v napětí. Takže peníze nestačí.
Možná nás k představě „kulturnost = bohatství“ láká to, že se chceme uklidnit: když budu mít dost peněz, budu automaticky lepší člověk. Jenže zkušenost ukazuje, že kulturnost je spíš otázkou výchovy, prostředí a důvěry. A právě tady začíná zajímavá debata: znamená kulturní společnost plné peněženky, nebo spíš schopnost postarat se o sebe navzájem i v horších časech?
Často se říká, že kulturní společnost je prostě bohatá společnost. A něco na tom je. Když mám dost na nájem, lékaře a občas i nějakou radost, nežiju ve stálém stresu. Člověk, který se cítí zajištěný, má větší prostor myslet i na druhé.
Ale bohatství samo o sobě nestačí. Existují země s vysokým HDP, kde si lidé navzájem nevěří a kde se i banální věci řeší přes právníky a razítka. Důvěra je přitom klíčová. Je to měna, která šetří čas, energii i peníze. Když si lidé věří, stačí domluva. Když si nevěří, nastupují papíry, podpisy, dohledy a kontrolní mechanismy, které se nakonec prodraží všem.
OECD ukazuje, že důvěra v instituce přímo souvisí s výkonností ekonomiky i se subjektivním pocitem spokojenosti. Tam, kde lidé věří, že pravidla platí pro všechny, se snáz spolupracuje a méně podvádí. Kde důvěra chybí, roste frustrace i náklady.
Kulturnost je proto i investice. Studie Jamese Heckmana ukázaly, že kvalitní předškolní péče přináší obrovské návratnosti – děti mají v dospělosti vyšší příjmy, menší sklony ke kriminalitě, lepší zdraví. To není moralizování, ale tvrdá ekonomika. Společnost ušetří, když vychovává kulturnější jedince hned od začátku.
Z ekonomického pohledu tedy kulturní společnost není ta, kde mají všichni luxusní auta, ale ta, kde se lidé nebojí, že je každá ztráta smete na dno. Kde funguje síť jistot, která umožňuje nebýt zoufalý, agresivní a sobecký.
Možná se tedy kulturnost nepozná podle průměrné mzdy, ale podle toho, jak moc se bojíme zítřka.
Kulturnost není vrozený dar. Člověk se kulturním nerodí, ale učí. A začíná to v rodině.
Doma se učíme první lekce: jak se mluví o druhých, jak se zvládá vztek, jak vypadá omluva. Dítě nesleduje, co rodič říká, ale co dělá. To je první škola kulturnosti, která nemá známky, ale určuje, jak se člověk později chová ve společnosti.
Pak přichází škola oficiální. Bohužel, často v ní kulturnost zůstává stranou. Místo aby se učilo, jak vést debatu, jak se domluvit, jak řešit konflikt, biflují se letopočty. Přitom studie ukazují, že kvalitní občanská výchova vede k větší angažovanosti a pocitu, že má smysl se zapojit.
A nakonec instituce. Pokud rodina a škola říkají „slušnost se vyplatí“, ale stát pak ukáže, že vyhrává podvodník, veškerá výchova padá. Kulturnost se hroutí ve chvíli, kdy lidé zjistí, že hrát fér je nevýhodné. Proto je férovost institucí tak zásadní.
Kulturnost ale není jen o výchově a pravidlech, je i o designu prostředí. Když jsou na každém rohu koše, lidé nehází papírky na zem. Když obec rychle opraví rozbitý chodník a vy to vidíte online, máte pocit, že na vás záleží. V takovém prostředí je být kulturní normální volba, ne heroický výkon.
Rodina, škola, instituce – když fungují dohromady, vytvářejí rámec, kde kulturnost není výjimka, ale standard. Když jeden z nich selže, ostatní to těžko zachrání.
Čím víc o tom přemýšlím, tím méně věřím na velké definice. Kulturní společnost se nepozná podle počtu divadel, ale podle toho, jak zvládáme každodenní situace. Jestli dokážeme říct „děkuju“, i když spěcháme. Jestli se umíme omluvit, když uděláme chybu. Jestli necháme druhému prostor, i když z toho nic nemáme.
Tohle nejsou maličkosti – je to infrastruktura našeho soužití. Když funguje, je nám dobře. Když nefunguje, máme chaos.
Kulturnost je taky o odvaze. O víře, že i když budu hrát fér, neskončím za blbce. O tom, že instituce mě podrží, když někdo podvádí. O tom, že když přijdu o práci nebo onemocním, systém mě nenechá padnout. Teprve v takovém klidu nemusím být agresivní nebo cynický.
Když se na to dívám osobně: kulturnost je pro mě test reality. Jestli mi přijde normální usmát se na cizího, pomoct i tam, kde mě nikdo nevidí. A jestli to dělají i ostatní. Protože pokud ne, člověk snadno sklouzne do rezignace.
Možná kulturnost není o bohatství, vzdělání nebo výchově zvlášť, ale o jejich kombinaci. O stavu mysli, který se přelévá mezi rodinou, školou, institucemi a ulicí. A který nikdy není hotový – musíme ho pořád znovu potvrzovat.
Zdroje:
