Článek
Rodiče přispívají na bydlení, auto nebo běžné výdaje. Zpočátku nezištně pomáhají, ale časem přicházejí rady, výčitky a požadavky. Najednou chtějí mít poslední slovo.
Dospělé děti požadují svobodu, ale bez rodičovské peněženky se neobejdou. Rodiče zase připomínají, kolik už zaplatili.
O tomhle se v rodinách raději mlčí
Některým rodičům možná vyhovuje, že jejich dospělé děti nejsou samostatné. Dokud je potřebují, mohou jim mluvit do života a cítit se nepostradatelní. Finanční pomoc se tak může stát způsobem, jak si udržet kontrolu.
Jenže ani potomci nejsou vždy nevinní. Třicetiletý syn odmítá otcovy rady, ale pravidelně žádá o peníze. Dcera chce absolutní svobodu, přitom očekává příspěvek na dovolenou. Někteří chtějí práva dospělých, ale odpovědnost přenechávají rodičům.
Ještě horší je, když rodiče začnou zasahovat do vztahů. Nelíbí se jim snacha nebo zeť, a tak pohrozí zastavením podpory. Ale co když skutečně financují i partnera, který odmítá pracovat? Mají jen přihlížet?
Zpočátku to vypadá nevinně
Podobné je to s bydlením. Rodiče přispějí na dům a najednou chtějí rozhodovat o jeho zařízení, návštěvách nebo mít vlastní klíče. Z finančního daru se stává nárok na soukromí dospělých dětí.
Někteří dokonce kontrolují, za co potomci utrácejí. Vyčítají jim restaurace, oblečení nebo drahý telefon. Chtějí přehled i o penězích, které si jejich dítě samo vydělalo. Každý nákup se mění ve výslech.
A co sourozenci? Jeden rodičům přikyvuje a dostane peníze na byt. Druhý má vlastní názor a nedostane nic. Je to nespravedlnost, nebo mají rodiče právo rozhodnout, komu své úspory darují?
Jindy rodiče sami vychovají nesamostatného člověka. Pokaždé ho zachrání před dluhy, nezaměstnaností nebo následky špatných rozhodnutí. Ve čtyřiceti pak stále čeká na pomoc. A rodiče se diví, proč se nikdy nepostavil na vlastní nohy.
Zvláštní je také představa některých dětí, že rodičovské úspory už vlastně patří jim. Matka s otcem chtějí cestovat a užívat si důchod, ale potomci by raději viděli peníze na svém účtu.
Jenže tím to zdaleka nekončí
Vznikají tak absurdní situace. Důchodci si odpírají vlastní radosti, zatímco jejich třicetileté děti jezdí na dovolené a kupují drahé věci. Proč by jedna generace měla financovat pohodlí druhé až do smrti?
Jenže odmítnout platit něčí dluhy nebo rozhazovačnost není vydírání. Rodiče mají právo své peníze nedat. Něco jiného je podmiňovat pomoc výběrem partnera nebo poslušností.
Dva stejně staří lidé tak mohou žít úplně odlišně. Jeden si všechno platí sám a rozhoduje svobodně. Druhý má díky rodičům vyšší životní úroveň, ale musí své kroky neustále obhajovat.
A pak existuje dluh, který není nikde napsaný. Rodiče připomínají zaplacené studium, bydlení i všechny dary. Peníze vrátit nechtějí, ale očekávají celoživotní vděčnost a ústupky. Nejdráže tak může vyjít právě pomoc, která měla být zadarmo.
Jednou přijde nepříjemné vystřízlivění
Rodiče mohou celé roky ovlivňovat rozhodnutí svých potomků a mít pocit, že tím drží rodinu pohromadě. Jenže až zestárnou a budou sami potřebovat pomoc, možná zjistí, že poslušnost a skutečná náklonnost jsou dvě naprosto odlišné věci.
Ani dospělé děti nemusí dopadnout lépe. Jednou mohou zůstat bez člověka, který za ně vždycky všechno vyřešil. A teprve tehdy poznají, jak málo se naučily spoléhat samy na sebe.
Kdo je tedy větší sobec? Rodič, který si kupuje poslušnost, nebo dospělé dítě, které chce peníze bez odpovědnosti?

Anketa
Zdroje:





