Článek
Někteří lidé vyznávají partnerovi lásku, zatímco v duchu čekají, jestli se jim neozve někdo z minulosti. Jediná zpráva od bývalé lásky by možná stačila, aby zahodili všechno, co společně vybudovali.
Společnost odsuzuje nevěru. Ale není ještě krutější žít s člověkem, kterého byste bez váhání vyměnili za někoho jiného? A má vůbec takový partner tušení, jakou roli ve vašem životě hraje?
Nejkrutější nevěra nepotřebuje ani milence
Někteří lidé nezačínají nový vztah proto, že potkali životní lásku. Jen nechtějí být sami. Nový partner jim poskytne pozornost, sex, bezpečí a zaplní prázdné místo.
Pro jednoho začátek velké lásky, pro druhého jen náplast na zlomené srdce. A ten druhý často ani netuší, jakou roli vlastně hraje.
Jenže nový vztah nemusí být podvod. Někdy právě další láska pomůže překonat rozchod. I výzkumy naznačují, že rychlý začátek nového vztahu nemusí být špatný.
Čekat roky, než člověk úplně zapomene, by totiž pro některé znamenalo zůstat navždy sám.
Kdo je tady vlastně ten špatný?
Ještě nepříjemnější je otázka věrnosti. Představme si partnera, který nikdy nezahne, neflirtuje a plní všechny závazky. Jenže při sexu občas myslí na bývalou.
Vedle něj stojí člověk, který jednou uklouzl, ale nikdy nepochyboval, s kým chce žít. Najednou není tak jednoduché rozhodnout, kdo je skutečně věrnější.
Současný partner má navíc téměř neporazitelného soupeře. Vzpomínku. Skutečný člověk bývá unavený, protivný, někdy přibere nebo se hádá kvůli penězům.
Bývalá láska ve vzpomínkách nestárne a připomíná hlavně krásné chvíle. Soupeřit s někým, kdo už nemusí čelit realitě, je předem nerovný boj.
Pak přichází problém upřímnosti. Někdo považuje přiznání přetrvávajících citů za povinnost, jiný za zbytečnou krutost, která současnému vztahu nic nepřinese.
Představme si ženu, která po deseti letech manželství zjistí, že ji muž původně chtěl jen proto, aby zapomněl na bývalou. Jediné přiznání dokáže zpochybnit i roky společného štěstí.
Pravda, kterou nechce nikdo slyšet
Některé lásky navíc nikdy nezmizí. Vdova může celý život milovat zesnulého manžela a přesto začít nový vztah. Společnost to většinou chápe.
Člověka, který stále něco cítí k bývalé přítelkyni, ale mnozí okamžitě odsoudí. Přitom city nejdou vypnout na povel a samotná vzpomínka ještě neznamená zradu.
Jenže mezi vzpomínkou a otevřenými zadními vrátky je rozdíl. Stačilo by, aby se bývalá láska po letech ozvala a nabídla nový začátek.
Jeden člověk by odmítl. Druhý by začal váhat, jestli konečně nedostal životní šanci. Oba přitom ještě včera tvrdili současným partnerům, že je milují.
Možná tedy není problém samotná minulost. Horší je, když si někdo současného partnera nechává jako jistotu pro případ, že se jeho vysněná láska už nikdy nevrátí.
Nikdo nechce být jen plánem B
Láska není soutěž, ve které musí člověk porazit všechny předchozí partnery. Nikdo nemá jistotu, že je největší láskou života toho druhého.
Má ale právo očekávat, že s ním partner jedná poctivě a nebere společnou budoucnost jen jako dočasné řešení.
Největší nespravedlnost možná nespočívá v tom, koho člověk miluje, ale v tom, že svému protějšku nedovolí rozhodnout se podle pravdy.
Bere mu tím možnost najít někoho, pro koho nebude pouhou alternativou.
Co je horší? Jednorázová nevěra, nebo celý život s člověkem, který by vás vyměnil za někoho jiného?
Anketa
Zdroje:
