Článek
Ne! Ženatý muž by neměl mít nejlepší kamarádky. Podle mě je to nebezpečná hra. Čím častěji se chlap schází s jinými ženami, tím větší je šance, že se stane něco, čeho bude litovat. Je nerozumné se dobrovolně vystavovat riziku, že přátelství přeroste v city. A když se to stane, je to v háji.
Říká se: „co oko nevidí, to srdce nebolí.“ Jenže já jsem přesvědčený, že v manželství by nemělo být vůbec nic, co by bylo potřeba schovávat. Proto tvrdím, že nejlepší kamarádka ženatého muže by měla být jeho vlastní manželka. Tečka.
A teď mi můžete klidně říct, že přeháním, že jsem staromódní nebo že si vymýšlím. Pojďte do mě. Já svůj názor položil na stůl – a teď vysvětlím, proč si to myslím.
Ještě před pár desítkami let by nikoho ani nenapadlo řešit, jestli může mít ženatý muž kamarádky. Role byly jasně rozdané. Muž – manžel, živitel. Žena – manželka, matka, pečovatelka. A „nejlepší kamarádka“? To by byla hrozba pro rodinu.
V tradičních komunitách byla důležitější čest a pověst než osobní emoce. Muž a žena mimo manželství se potkávali jen formálně, a kdyby spolu trávili víc času, byla by to ostuda.
Možná právě proto ženy i dnes reagují podezíravě, když jejich muž tráví čas s cizí ženou. Je to ozvěna minulosti – instinkt, který se dědí, ne hysterie.
A přidejme k tomu dnešní dobu. Dřív měli muži partu v hospodě, ženy sousedky. Teď se všechno míchá dohromady: práce, volný čas, sociální sítě. A z přátelství se může stát něco úplně jiného, aniž by si to člověk hned uvědomil.
Já sám jsem kdysi kamarádky měl. Byly to blízké vztahy, ve kterých se řešilo všechno možné. Jenže pak jsem potkal svou ženu. Nejdřív byla obyčejná známá, pak nejlepší přítelkyně – a nakonec manželka. Od té doby vím, že není nic, co bych mohl říct jiné ženě, a neřekl bych to jí.
A právě tady si myslím, že je zakopaný pes. Když muž hledá důvěru jinde než doma, není to důkaz, že má „dobrou kámošku“. Je to spíš signál, že mu chybí odvaha otevřít to doma. To vím z vlastní zkušenosti – a dnes si myslím, že přesně tady začíná riziko.
Podle mě většina mužů nehledá jinde sex, ale uznání. Doma je po letech všechno samozřejmé. Manželka zná slabiny, viděla trapasy, ví, že nejsi dokonalý. Zato kamarádka? Tam jsi znovu zajímavý, vtipný, inspirativní.
Stačí pár úsměvů, pár slov uznání – a chlap má pocit, že znovu roste. Jenže čím víc těchhle drobných dávek sbírá jinde, tím menší chuť má otevírat věci doma. Protože doma by slyšel i kritiku, a tu nikdo nechce.
Já si myslím, že tohle je tenká linie. Začne to jako „jen povídání“, ale ve skutečnosti je to už únik – a s přátelstvím to má čím dál míň společného.
Říká se, že přátelství nic nestojí. Ale ženatý muž za kamarádku platí – časem, penězi, reputací.
Začíná to obědem, pak vínem po cestě, drobným dárkem. A najednou je v rodinném rozpočtu položka, o které se doma nemluví. Jenže nejdražší je čas. Hodina s ní je hodina, která chybí doma.
A pak je tu společenský kapitál. Ženatý muž s kamarádkou je okamžitě téma. Sousedky si povídají, kolegové taky. V lepším případě působíš jako „otevřený chlap“, v horším jako ten, co tahá cizí ženskou po hospodách.
Manželka to navíc nikdy nečte jako nevinnou položku. Ona to cítí jako výběr z účtu důvěry. A ten účet se může vyčerpat rychleji, než bys čekal.
Podle mě mají ženy instinkt, který chlapi často podceňují. Cítí vetřelce. Možná ne hned, ale postupně. Stačí tón hlasu, jiný pohled, zapomenutý nákup, protože muž řešil zprávy s někým jiným.
Ženy většinou vědí, že muži se budou zaklínat slovy „jen kamarádka“. Jenže jim nejde o sex. Jde o to, že se pozornost přesouvá jinam. A to bolí víc než jednorázový úlet. Protože úlet skončí. Ale trvalý odliv emocí je jako trvalá platba, která vysává vztah zevnitř.
Muži tvrdí: „Já nic nechci, jen si povídáme.“ Často tomu sami věří. Protože kamarádka je místo, kde se cítí pohodlně, nemusí nic dokazovat.
Žena ale slyší něco jiného: „Našla se další, které se svěřuješ víc než mně.“
A kamarádky? Obvykle říkají: „On je ženatý, já nic nechci.“ Ale i ony mají z toho vztahu zisk – pozornost, podporu, pocit, že jsou důležité. Je to obchod, který funguje jen do chvíle, než rovnováha praskne.
A podle mě praskne vždycky. Protože jakmile muž řeší svoje manželství jinde než doma, už je to problém. A pak se není co divit, že to sklouzne jinam.
Někdy to začíná nevinně. On přijde později domů, protože „jen na chvíli zaskočil za kamarádkou“. Řekne to, jako by šel pro rohlíky. Jenže pro manželku je to, jako by se doma objevila další židle – a na ní někdo cizí.
Znám chlapa, který si myslel, že má situaci pod kontrolou. Jenže pak začal telefon nosit i na záchod, vypínal zvonění a pokaždé říkal: „To nic, jen hloupost.“ Podle mě jsou tyhle malé lži hlasitější než stovky vyzvánění.
Jiný pár to vyřešil jinak. Ona věděla o jeho kamarádce, on věděl o jejím kamarádovi. Fungovalo jim to, protože neměli tajemství. Ale když se jich zeptáte, oba přiznají, že bodnutí žárlivosti tam stejně je. Jen se naučili ho krotit.
A pak jsou příběhy, co končí průšvihem. Víno, pocit „ona mi rozumí víc než moje žena“ – a ráno v posteli, kde nikdy neměl být. Nikdy to nebyl plán. Ale hranice už se vrátit nedají.
Možná si říkáte: „To jsou jen historky.“ Jenže čísla ukazují, že to není tak nevinné. A tak jsem si zkusil zagooglit.
STEM/MARK v roce 2019 zjistil, že víc než polovina Čechů nevěří v čisté přátelství mezi mužem a ženou. Ženy byly v tomhle ještě skeptičtější než muži.
Eurobarometr (2018) ukázal, že přes 60 % Evropanek by považovalo za zradu už to, že se jejich partner pravidelně svěřuje jiné ženě. Nemusí dojít k doteku. Stačí pocit, že city odcházejí jinam.
A česká realita? Podle ČSÚ je nevěra pořád jedním z hlavních důvodů rozvodů. A většina těchto „nevěr“ nezačala sexem, ale dlouhými rozhovory, které se tvářily jako přátelství.
Možná jste se při čtení přistihli, že myslíte na sebe. Jak to máte vy? Scházíte se s kamarádkami? Mluvíte o tom doma, nebo to necháváte pod pokličkou?
Já si myslím, že stojí za to se jednou zeptat vlastní manželky, jestli jí to vadí, nebo je jí to fuk. Protože nakonec nejde o statistiky ani historky. Jde o to, jestli vám stojí za to riskovat stabilitu rodiny kvůli něčemu, co se tváří nevinně – ale může změnit všechno. A většinou právě tehdy, když to nejmíň čekáte.
Zdroje:
