Článek
Volali nás až odpoledne. Tokio, severní část města, starší bytový dům z betonu, čtvrté patro bez výtahu. Řekli jen adresu, velikost bytu a to, že policie už byla pryč. Tělo odvezli ráno. Správce domu chtěl mít byt vyklizený co nejdřív, sousedi si stěžovali na zápach už týdny.
Dům byl tichý. Úzká chodba, nízký strop, žádné boty přede dveřmi. Výtah tam nikdy nebyl, takže všechno se nosí po schodech. Už mezi druhým a třetím patrem bylo cítit, že ten byt není normální zakázka. Pach se držel u stěn a stoupal nahoru. Nešlo ho minout.
Dveře byly zamčené. Odemkli jsme je klíčem od správce. Když se otevřely, vzduch se vyvalil ven jako teplo z trouby. Sladký, těžký, zatuchlý. Garsonka. Jedna místnost, malý kuchyňský kout, koupelna bez okna. Okna v bytě byla zavřená možná celé měsíce.
Podlaha nebyla vidět. Všude igelitky, krabice, staré noviny, plastové obaly. Věci nebyly rozházené. Byly naskládané. Jakoby se prostor zmenšoval postupně a on si zvykal. Mezi hromadami se hýbalo. Švábi. Hodně. Jakmile jsme rozsvítili, zmizeli do spár, pod lednici, pod hromady odpadu.
Místo, kde ležel, bylo v zadní části místnosti, blízko okna. Poznalo se to hned. Ne podle těla, to už bylo pryč. Ale podle podlahy. Tmavší skvrna, jiná struktura, koberec nasáklý tak, že se nedal zvednout v kuse. Ten šel rovnou do pytle. Pohovka taky. Některé věci se nečistí. Ty se likvidují.
V kuchyni dřez plný nádobí, které už nebylo nádobím. Lednice zapojená. Uvnitř pytle a krabičky, které se neotvírají. Ne proto, že by to bylo nechutné. Ale proto, že víš, co bys tam našel. V koupelně kartáček. Ručník. Zbytky normální rutiny v bytě, který už dlouho normální nebyl.
Úklid trval celý den. Všechno se muselo vynést po schodech. Pytel za pytlem. Nábytek rozřezat, podlahu strhnout až na beton. Okna otevřená dokořán, ale pach zůstal. Ne úplně. Jen tolik, aby byl snesitelný.
Když jsme skončili, byla tam prázdná místnost. Betonová podlaha, holé stěny, ticho. Garsonka v Tokiu připravená na dalšího nájemníka. Bez jediné stopy po tom, kdo tam žil. A zemřel.
Volali nás brzy ráno. Ósaka, novější čtvrť u řeky, vysoký dům se sklem a recepcí. Byt ve dvanáctém patře, výtah fungoval, klimatizace taky. Správce mluvil klidně. „Našli ho včera. Sousedi nic necítili. Všechno proběhlo rychle.“ Tenhle tón známe. Znamená to málo práce a žádné stížnosti. A skoro vždycky horší pocit.
Dům byl tichý a čistý. Koberce na chodbách, kamery v rozích, světlo bez stínů. Před bytem žádné boty, žádné krabice, žádné cedulky. Odemkli jsme kartou. Uvnitř bylo chladno. Klimatizace běžela dál, protože ji nikdo nevypnul. Vzduch byl neutrální, skoro sterilní. Žádný zápach, nic, co by varovalo.
Byt byl malý, ale přesný. Minimalistický. Jedna místnost, kuchyňský kout, koupelna. Všechno bílé, šedé, rovné linie. Na stole laptop, zavřený. Vedle něj telefon. Oba nabité. Na stěně žádné fotky. V šatní skříni pět košil, srovnaných podle barvy. V koupelně dva ručníky, oba čisté. Žádný nepořádek, žádné stopy paniky.
Místo, kde ležel, bylo u okna. Policie to poznala hned, my taky. Ne podle skvrn. Podle prázdna. Koberec byl čistý, ale posunutý jinak než zbytek místnosti. Postel nebyla rozhozená, jen nedotčená. Tělo odvezli rychle. Dřív, než se byt stačil změnit. Smrt tady nestihla udělat hluk.
V lednici byly krabičky s datem na příští týden. V mrazáku porce, pečlivě popsané fixem. V koši žádné zbytky, jen obaly. Život, který fungoval podle plánu. A přestal mezi jedním bodem programu a druhým. Bez svědků. Bez rušení.
Úklid byl krátký. Vynesli jsme pár věcí, zabalili textilie, setřeli povrchy. Dezinfekce byla spíš formalita. Nic se nemuselo strhávat, nic řezat. Byt zůstal stejný, jen prázdnější. Klimatizaci jsme vypnuli až nakonec. Ticho se tím nezměnilo.
Když jsme zavírali, recepční se usmála. Zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Řekli jsme, že ano. Ten byt byl připravený okamžitě. Na dalšího nájemníka. Na další klid. A právě to na tom bylo nejhorší.
Tentokrát to nebylo město. Prefektura Nagasaki, okrajová čtvrť nad přístavem, starý dům nalepený na svah. Úzká silnice, schody místo chodníku, kabely visící nízko. Volali po bouři. Tajfun prošel v noci a sousedé si všimli, že z domu dole nikdo nevynáší odpad a světlo zůstává zhasnuté i přes den. Policie přijela, udělala svou část, odjela. Pak jsme šli my.
Dům byl nízký, dřevěný, s plechovou střechou. Voda stékala po stěnách ještě ráno. Uvnitř byl chlad a vlhko, které se drží v trámech. Ne smrad. Spíš mokro, plíseň, zatuchlina starých domů u moře. Podlaha vrzala, když jsme vešli. Byt to nebyl. Dům žil po částech.
V kuchyni hrnce na sporáku, prázdné, pečlivě umyté. Na stole miska s rýží, zaschlá, jako by na ni někdo zapomněl uprostřed dne. Okno otevřené, závěs nasáklý deštěm. Všude stopy po vodě, ale žádný chaos. Spíš únava prostoru, který byl dlouho bez pohybu.
Našli jsme místo hned. Ne podle skvrn, ale podle ticha, které se drželo jedné místnosti víc než ostatních. Tatami byly tmavší, měkké. Pod nimi se držela vlhkost. Tělo už tam nebylo, ale dům si pamatoval, kde ležel. Nešlo to vyvětrat. Nešlo to zamaskovat. Muselo se rozebrat.
V ložnici nízká postel, složené oblečení, pečlivě poskládané ponožky. Na zdi kalendář. Nezastavil se v zimě, ale na jaře. Několik dnů bylo zakroužkovaných. Nákupy, návštěva lékaře, něco u přístavu. Bouře ty plány přerušila, ale nezačala ten příběh. Ten běžel dávno před ní.
Úklid nebyl rychlý. Dřevo se muselo sundat po částech. Tatami šly pryč celé. Voda udělala víc škody než smrt. Když jsme skončili, dům zůstal otevřený. Okna dokořán, průvan z kopce k moři. Pach zmizel, ale vlhko ne. To se v těchhle domech drží dlouho.
Když jsme odcházeli, sousedka stála nahoře na schodech. Neptala se na detaily. Jen kývla, jako by se něco uzavřelo. Dům zůstal prázdný, ale ne připravený. Bude trvat, než se do něj někdo vrátí. A možná se nevrátí nikdo.
Zavolali nás z Kjóta. Starší činžovní dům v úzké ulici za hlavní třídou, první patro, byt, který už týdny nikdo neviděl otevřený. Impuls nepřišel zevnitř. Přišel zvenku. Majitel kavárny naproti si všiml, že poštovní schránka přetéká a rolety se nehýbou ani ráno, ani večer. Policie dorazila, dveře otevřela, zase zavřela. A pak přišla řada na nás.
Chodba byla úzká, dřevo ošlapané, schody klouzaly. Tenhle dům pamatoval jiné časy. V bytě bylo teplo. Ne od topení, ale od stěn, které celý den držely slunce. Pach nebyl agresivní. Spíš nasládlý, starý, zahuštěný. Něco mezi prádlem, potem a létem, které se nedá vypnout.
Uvnitř bylo plno věcí. Ne odpadků. Věcí. Knihy naskládané do komínků, časopisy svázané provázkem, oblečení v pytlích, popsaných fixem. Každý pytel měl téma. Práce. Domov. Minulost. Byt nebyl špinavý, byl přetížený. Jakoby si všechno nechával na později a to později už nepřišlo.
Místo, kde ležel, bylo mezi policemi. Úzký prostor, sotva na matraci. Tělo bylo pryč, ale zůstala stopa. Ne na zemi. Ve věcech kolem. Některé se musely vyhodit celé, jiné rozebrat kus po kuse. Papír nasákl rychle. To, co mělo hodnotu, ztratilo smysl. Archiv, který už nikdo nebude číst.
V kuchyni stál vařič, vypnutý. Hrnek s kávou, ztvrdlou do tmavé vrstvy. Na lednici magnety s názvy míst, kde už dávno nebyl nikdo, kdo by si pamatoval proč. V koupelně holicí strojek, čistý, připravený. Všechno čekalo. Dlouho.
Úklid trval déle, než jsme čekali. Ne kvůli špíně, ale kvůli rozhodování. Co je jen věc a co je ještě stopa. Nakonec se to vždycky zlomí. Všechno se zabalí, odveze, roztřídí. Byt se vyprázdní. Ticho se rozprostře rovnoměrně.
Když jsme skončili, dům zůstal stejný. Stejná chodba, stejné schody, stejná ulice. Jen jeden byt byl lehčí. A někde mezi těmi pytli zmizel život, který se nevešel do jedné místnosti, ale přesto v ní skončil.
Tenhle článek byl o čtyřech konkrétních příbězích. O bytech, domech a místech, kam se běžně nedíváme. Nejsou to povídky ani literární obrazy. Jsou složené ze skutečných výpovědí lidí, kteří v Japonsku pracují ve firmách na tzv. speciální úklid. Nastupují ve chvíli, kdy policie a koronér odjedou a zůstane po někom jen byt, věci a čas, který se zastavil.
Jejich práce není o smrti samotné. Ta už je v tu chvíli vyřešená. Je o tom, co po člověku zůstane, když odejde potichu a bez svědků. O úklidu bytů po lidech, kteří zemřeli sami doma. O likvidaci odpadu, nábytku, podlah, zápachu. O vracení prostoru do stavu, ve kterém může fungovat dál. Praktická práce. Tvrdá. Neviditelná.
V Japonsku má tenhle jev i jméno. Říká se mu kodokuši – osamělá smrt. Ne náhlá, ne dramatická. Tichá. Člověk zemře doma a nikdo si toho dlouho nevšimne. Ne proto, že by byl zapomenutý, ale proto, že žil tak samostatně, že jeho nepřítomnost nikoho nerušila. Až do chvíle, kdy začne vadit zápach, pošta nebo ticho.
Nepíšu o tom proto, že by Japonsko bylo nějaký exotický extrém. Píšu o tom proto, že tyhle příběhy nejsou výjimečné. Jsou důsledkem sociální situace, ve které se klade důraz na samostatnost, klid a neobtěžování druhých. A to se netýká jen jedné země. Týká se nás všech. Našich rodičů, kteří chtějí být soběstační. Nás samotných, kteří si zvykáme fungovat bez vazeb a bez potřeby někoho obtěžovat.
Tenhle článek není varování ani moralizování. Je to zamyšlení. Nad tím, jak žijeme. Nad tím, kdo by si všiml, že se dlouho neozveme. Nad tím, jestli by nám vlastně vyhovovalo odejít takhle potichu. A jestli je to konec, který bychom chtěli pro sebe nebo pro někoho blízkého.
Anketa
Zdroje:
