Článek
Jenže dospělost nepřichází s plnou peněženkou. Studium, první práce, kauce, nájem a možná jednou vlastní bydlení. Někteří rodiče proto pomáhají dál. Jiní věří, že nejlepší školou života je nechat dítě všechno zaplatit samotné. My jsme to také zvládli.
Co když ale rodiče peníze mají? Co když by částka, kterou téměř nepocítí, jejich dítěti ušetřila roky drahého nájmu a výrazně usnadnila start?
Má dospělé dítě právo pomoc očekávat? Nebo se rodič může dívat, jak se finančně trápí, a říkat tomu výchova k samostatnosti?
Dospělost na účet rodičů?
„Já jsem taky nic nedostal a přežil jsem.“ Tím se často obhajuje tvrdý start do dospělosti. Jenže proč by děti měly opakovat problémy svých rodičů? Pokud jedna generace něco vybudovala, není přirozené, aby ta další začínala o kus dál?
Ještě ostřeji to vypadá v rodinách, kde rodiče mají splacený dům, úspory a investice, zatímco jejich třicetileté dítě odevzdává velkou část výplaty za nájem. Jsou to samozřejmě jejich peníze. Jenže milion ve třiceti může změnit bydlení i založení rodiny. Stejný milion zděděný v šedesáti už může být jen příjemným bonusem.
Jenže jedna věc je pomoci s kaucí, školou nebo základem na bydlení. Úplně jiná je pravidelně financovat člověka, který by se bez rodičovských peněz pouze musel uskromnit. Rodiče někdy nezachraňují své děti před nouzí. Zachraňují je před následky jejich vlastního životního stylu.
A pokud záchrana přijde pokaždé, proč něco měnit? Dojdou peníze, pomohou rodiče. Přijde dluh nebo drahé stěhování, pomohou znovu. Peníze, které měly usnadnit cestu, tak mohou vzít důvod naučit se po ní chodit bez doprovodu.
Ještě větší výbušnina leží mezi sourozenci. Jedno dítě pracuje, šetří a nic nechce. Druhé má neustále problémy. Tomu rodiče pomáhají, protože je potřebuje víc. Zodpovědné dítě tak za svoji samostatnost dostane pochvalu, problémové peníze. V některých rodinách se finančně nevyplácí být tím, kdo všechno zvládne sám.
Ani rodičovské peníze nemusí být zdarma. „Když jsme ti dali tolik na byt…“ může být začátkem debaty o partnerovi, práci nebo způsobu života. Najednou vzniká otázka, zda pomoc byla darem, nebo předplatným na právo mluvit dospělému dítěti do života.
A pak je tu mamahotel. Pracující dospělý bydlí u rodičů, jí z jejich lednice a používá domácnost. Má platit? Pro někoho samozřejmost, pro jiného absurdní představa, že rodiče vybírají nájem od vlastního dítěte. Kompromisem může být příspěvek tajně spořit a při odstěhování ho vrátit jako základ na bydlení.
Jenže kde je konečná hranice? Po škole? Ve třiceti? A co čtyřicetileté dítě po rozvodu nebo s vlastními dětmi? Dospělost má jasné datum začátku, rodičovská pomoc žádné datum spotřeby nemá.
Možná proto není nejdůležitější, kolik mají rodiče dát. Mnohem těžší je poznat okamžik, kdy jejich peníze přestanou dítě posouvat dopředu a začnou mu umožňovat, aby se dopředu posouvat vůbec nemuselo.
Kdy už rodiče nic nedluží?
Dítě si rodiče nevybírá, ale rodiče se rozhodnou dítě přivést na svět. Mnohem méně jasné je, jak dlouho závazek z tohoto rozhodnutí vlastně trvá.
Osmnáctka nabízí pohodlnou hranici. Jenže vztah rodiče a dítěte se přes noc nezmění na vztah dvou cizích lidí. Stejně absurdní by ale bylo očekávat, že rodič ponese finanční následky rozhodnutí svého potomka navždy.
Možná tedy nejde jen o peníze. Jde o mnohem nepříjemnější otázku: Končí někdy rodičovská odpovědnost úplně?
Anketa
Zdroje:
